U příležitosti dvou červnových výročí hudebníka, textaře a básníka Filipa Topola (12. června 1965 – 19. června 2013) přinášíme čtenářům Bubínku úryvek z jeho povídky Co se vrací…, která vyšla v novém, letním čísle RR (č. 111/2018). Próza byla původně publikována v samizdatovém časopise Vokno v roce 1985; a chronologicky i celkovým laděním doplňuje trojici textů z osmdesátých let vydaných v Edici RR
pod názvem Jako pes v roce 2013.



Filip Topol, foto © Karel Cudlín

 

Filip Topol
Co se vrací

[...]

Bílé kachle. Obrovská plocha. Cestičky mezi ledovými tvářemi. Obklopuje to jak bláznivé objetí – chorobně strnulé. Jakási mozaika…? Postel. Má plocha pro tělo. Počítám kachle. Někdy se dostanu až k hodně vysokým číslům, ale pak nevím, odkud jsem začal. Jsou jak hodiny mého života, bílé – olemované černou stuhou. Myslím na rodiče. Jak jim vadilo, že stárnou. Nebáli se asi ani tak smrti jako spíš neschopnosti dál žít, a přesto tady být. Já jsem úplně zlhostejněl. Jsem už dost starý a tělo mi už ani nepatří. Jen myšlenky. Ty jsou mé. Někdy obrovské uragány a smrště v hlavě. Tak žiju a hodně. Vzpomínám na sebevraždu mého bratra. Kolik mu bylo…? Nevím. Třicet, čtyřicet… Napsala mi o tom jeho žena. Neodpověděl jsem, nebyl jsem mu na pohřbu, byl jsem smutný. Určitě byl rád. Znal jsem ho. Bylo to v létě. V tom létě si smrt zatančila několikrát.

Vedli jsme divoký život. Nebezpečný – jako bychom ho chtěli předběhnout. Dělali jsme hodně věcí, pili jsme – moc. Co z toho teď je? Co se vrací? Je to zvláštní, bylo to tak nádherný, tak nabitý a divoký, lidi krásný, věci, které jsme udělali, byly – myslím – dobré, byl jsem dost šťastný, ale co z toho zbylo? Hodně vzpomínek, ale jsou jako ty kachle. Mrtvé a bílé. Už na ně skoro nemyslím. I když jsem věřil, že to, co jsem dělal, je nejdůležitější náplň mého života, a nechtěl jsem být jinde. Ani mne to nenapadlo… Pane Bože, ty probdělé noci… Brrr: o probdělých nocích s přáteli píšou všichni umělci nebo lidé, kteří si myslí, že bude dobré, když vypíšou své životy. Nikdy jsem jim moc nevěřil – nedůvěřoval. Všichni ti básníci, malíř apod. – jak prodiskutovali noci… Nejde to. Probdělé noci, rozšvihané chlastem… to jsou krásná malá pekla – silně dvojsečná. Ale co s tím? Třeba měli pravdu. Je mi to vlastně jedno a nezajímá mne to. Jak to pro mě může být důležité? Co je nyní důležitější než já a bílé kachle? Lidé jsou mimo…

[...]