Podnikatel a manažer Martin Roman udělal pro vzdělávání v Čechách mnoho. Stojí za elitními školami PORG a za projektem Čtení pomáhá. Ve spolupráci s Edukační laboratoří vydal několik knih o tom, jak efektivně učit a jak výsledky učení hodnotit. Pořádal vzdělávací workshopy pro učitele státních škol. Za cíl si vytknul, jak uvedl v rozhovoru pro Forbes, „posun celého českého školství“. Školství nepovažuje za byznys, nýbrž za svůj „nejdražší koníček“, jehož prostřednictvím chce pomáhat mladým lidem. I on sám se neustále vzdělává, před několika lety dokončil na univerzitě v Cambridgi studium v oboru obchod s nemovitostmi.
Své vize o budoucnosti vzdělávání příležitostně sdílí v různých mediích; naposledy na kanálu Vojta Žižka, který přináší rozhovory „s nejzajímavějšími lidmi z byznysu, investování, nemovitostí a krypta“ (publikováno na YouTube 9. 11. 2025). V tomto interview zaznělo mnoho inspirativního, například o konceptu „vědomostních kotev“, kdy jsou žáci vedeni k tomu, aby se neučili jednorázově velký objem fakt, nýbrž menší počet stěžejních znalostí, k nimž se neustále vracejí. Roman střízlivě uvažuje též o roli umělé inteligence ve vzdělávání a upozorňuje na řadu rizik, například na prokazatelný vliv používání Chatu GTP na snižování IQ apod. V komickém kontrastu k tomu však působí forma podcastu, která divácký a posluchačský zážitek „obohacuje“ o vyskakující vysvětlivky pojmů, jež v rozhovoru zazní a o nichž někdo – nejspíš AI – usoudil, že je užitečné je takto v pěti – nejspíš AI generovaných – větách definovat (jsou to pojmy jako tutor, esej nebo Chat GPT).
Navzdory úspěchům a ambiciózním plánům Martina Romana se nelze s jeho představami o proměně vzdělávání ztotožnit, alespoň chápeme-li pojem „vzdělaný člověk“ zhruba v takových konturách, jež ve stále živé úvaze „Myšlenka vzdělanosti a její dnešní aktuálnost“ z roku 1938 vymezil Jan Patočka: „Vzdělaný člověk stojí proti přirozenému, naivnímu, i proti povrchnímu, špatně vzdělanému. Naivní je ten, kdo svět přijímá, jak jest, a netvrdí, že jsou v něm nejistoty a problémy, které lze řešiti mocí vlastního rozumu a vlastní vůle. Také nedovzdělanému je vše jasné; také ten nepocítil vlastně nikdy osten pravé otázky, nýbrž našel jednou pro vždy, takřka na ulici, svou pravdu a ohání se jí po tom, co mu okolnosti přinášejí pod ruku. Žádné otázce, žádné činnosti se nevěnuje pro ně samy, nýbrž spatřuje v nich jen příležitost uplatniti své ‚přesvědčení‘ a tím posléze sebe.“
Názory Martina Romana na vzdělávací procesy se vyznačují posedlostí hodnocením a „měřitelností“, rozvíjením kompetencí na úkor vědomostí, důrazem na výkon a nezpochybňovanou ideou úspěchu, která je vyznačena veskrze ekonomickými kritérii, uplatněním na trhu práce, kariérou a ziskem v nejvulgárnějším smyslu slova. V rozhovoru zazněly výroky, jež nemohou být v křiklavějším rozporu s Patočkovým pojetím vzdělání. „Mezi nejdůležitější věci, na které by škola měla člověka připravit,“ patří podle Martina Romana „finanční gramotnost a schopnost prezentovat“. Finanční gramotnost by se přitom měla vyučovat v rámci základů společenských věd, předmětu, dodejme, již tak nedůstojně okleštěného. Nad Romanovou větou „Vše, co je důležité, je měřitelné“ by zaplakal nejen Malý princ. Představa, že vše, co souvisí se vzděláním, je dobré kvantifikovat, zanášet do přehledných tabulek a ověřovat, se v praxi může absurdně zvrhnout, přesněji řečeno se již absurdně zvrhává: Učitelé na střední škole, na níž autor těchto řádků jako pedagog působil, byli nuceni, aby si před začátkem školního roku stanovili 21 (sic!) profesních a osobních cílů, jichž chtějí dosáhnout. V zadání stálo: „Při stanovení cílů ověřte, že žádoucí vlastnosti cílů jsou: specifické, měřitelné, akceptovatelné, reálné, termínované.“ Rovněž v akademické sféře je požadavek měřitelnosti a vykazatelnosti většinou na škodu a vědecké bádání devalvuje.
Sympaticky hovořil Martin Roman o tom, že důležitým a často opomíjeným úkolem školy a učitele by mělo být, aby si žáci zažili úspěch; nicméně v posledních dvou ročnících na střední škole má vzdělání už jen „jediný cíl“, a sice připravit na přijímací zkoušky a na maturitu. Záměr obětovat polovinu doby strávené na střední škole drilu a přípravě na většinou hloupě sestavené testy prozrazuje utilitaristické, instrumentální pojetí vzdělávání, které již není žádoucí samo o sobě, nýbrž jen jako prostředek k něčemu, co s ním v tom podstatném už žádným způsobem nesouvisí. Učitelé, kteří příliš snadno přistoupí na to, že ve svých hodinách musí žáky především připravovat na maturitní či přijímací zkoušky, tím rezignují na předávání stěžejních hodnot vlastního oboru, kvůli nimž se pro něj – snad – kdysi sami rozhodli. (Nutno zároveň poznamenat, že například na mnoha školách, pro jejichž žáky je jednotný didaktický test velmi obtížný, pedagogům nic jiného nezbývá a namístě je volat hlavně po změnách systémových.) Škola se pak stává místem výcviku, nikoli vzdělání, jak o tom hovořil Peter Bieri v eseji Wie wäre es, gebildet zu sein? (Jaké by to bylo být vzdělaný?): „Výcvik proděláváme s cílem něco umět. Jestliže se proti tomu vzděláváme, pracujeme na tom, něčím se stát – usilujeme o to, určitým způsobem být ve světě.“ Ve škole, která se soustředí jen na trénink dovedností, jež nám mají pomoct prosadit se v boji o místa na prestižních univerzitách a o dobře honorované pracovní pozice, se zcela ztrácí – slovy Konrada Paula Liessmanna – „esenciální moment evropského vzdělání: hlad po poznání, vůle ke světu, koncentrace na jednu věc, zvědavost na všechno možné a nejen na to, co lze dnes nebo zítra využít“.
„Věda mne zklamala. Rozhodl jsem se, že vezmu útočiště k pověře,“ říká ve známé próze Ladislava Klímy kníže Sternenhoch. Naštěstí i v českém školství existuje široké spektrum institucí a vzdělávacích přístupů, z nichž je možno vybírat. Zaměřme se nyní na školy, jež reprezentují v mnoha ohledech opačný postoj k úkolům učení, než jaké představil Martin Roman, a to na alternativní Scio školy, resp. na názory jejich zakladatele Ondřeje Šteffla. V květnu 2025 vystoupil na konferenci „Budoucnost vzdělávání – AI jako partner, nikoli náhrada“, kterou pořádala soukromá vysoká škola Unicorn University, orientovaná na informační technologie, datovou analýzu a business (online zde).
Ideální škola podle Ondřeje Šteffla se na rozdíl od Romanových vizí nesoustředí na úspěch. Šteffl dokonce říká, že v budoucnosti nebude vnější úspěch důležitý. Směrodatný pro něj není finanční, ekonomický užitek, který ze vzdělání může kanout, místo toho vidí jeho smysl v „zajímavém prožitku“. Například při psaní eseje není ve výsledku důležité, jak byla napsána, nýbrž jaký pocit při tom žák měl. Ani „kritické myšlení“ není pro Šteffla tím, co by se na školách mělo pěstovat, neboť – citujme autentické – „ve světě, kde bude umělá inteligence chytřejší než my, tak vám to kritický myšlení nebude k ničemu, protože vona vás vždycky voblbne“.
Cestu k životu plného krásných prožitků nám dle Šteffla prošlapává právě umělá inteligence. Díky tomu, že nás nahradí prakticky ve všech oborech, že za nás bude vykonávat téměř jakoukoli práci, že ji už za pár let budeme všichni používat k řešení nejrůznějších problémů, včetně zdravotních a osobních, a že nás všechno naučí lépe než lidé, nemá již tradiční učení význam. Jednou z mála domén, v němž nás AI nenahradí, jsou dle Šteffla zážitky typu zajít si do kina nebo na rande. Zůstane nám „reflexe procesů, hledání pozitivních prvků, radosti, autenticita, vztahy“. Kromě těchto (v prezentaci nijak blíže nevysvětlených) pojmů se musíme naučit ještě „druhou důležitou věc“: jak „odolávat nejistotě“. Z časových důvodů řečník bohužel nerozvedl, jak by si to představoval, nicméně vyzval posluchače: „napromptujte si Chat GPT, nechte si udělat deep research a nechte si poradit, co byste měli dělat, abyste se naučili odolávat nejistotě. Dostanete celkem autentické rady. Já jsem to zkoušel.“
Štefflovo řečnění se vyznačuje bezbřehým technologickým optimismem, euforickým provoláváním, že svět už nebude jako dřív, a skoro až masochistickým přesvědčením, že škola již nedokáže připravit děti na život. Své vizionářství (jako „vizionář a iniciátor“ se prezentuje ve svém medailonku na stránkách scioresearch.com) ovšem sám sobě podkopává nejen absencí jakékoli smysluplné argumentace, ale i formou powerpointové prezentace, kterou svou přednášku doprovodil. Kromě četných grafických a typografických poklesků obsahuje řadu stylisticky krkolomných vět (či spíše výkřiků) a pravopisných chyb, jež groteskním způsobem vyvrací vlastní obsah sdělení, např.: „Nic z toho, co se učíme ve škole nebude doopravdy potřeba“, nebo: „Prožívat a radovat se s prožitků, ne z výsledků“. Tuto prezentaci Šteffl velkoryse poskytl k dispozici, „aby si v ní člověk mohl dodatečně ještě listovat“. Děkujeme.
Na jedné straně tedy máme představu vzdělávání jako výcviku, díky němuž ovládneme určité kompetence, které nám pomohou uspět v konkurenčním boji a maximalizovat náš zisk. Na druhé straně už prý nebude třeba se nic učit a nic umět a jediné, co budeme ještě svéprávně dělat, bude chodit do kina nebo na rande. Kdybychom museli volit jen mezi těmito dvěma alternativami, podobalo by se naše rozhodování dilematu z povídky Woodyho Allena: „Dnes, víc než kdy jindy v historii, stojí lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede do zoufalství a naprosté beznaděje. Druhá do totálního zničení. Modleme se, abychom v sobě našli moudrost zvolit si tu správnou.“