Před osmdesáti lety se narodil básník, teoretik a kritik umění a významná osobnost českého undergroundu Ivan Martin Jirous (23. září 1944 – 9. listopadu 2011). Revolver Revue a Kritická Příloha RR věnovala jeho tvorbě i společenskému působení soustavnou pozornost; mj. v roce 2013 uspořádala konferenci o jeho díle a příspěvky zde přednesené vyšly pak v rámci Edice RR pod názvem Magorova konference (2014). V právě vydaném podzimním čísle Revolver Revue (136/2024) vychází rozsáhlý rozhovor, v němž editor a literární kritik Michael Špirit hovoří nejen o stavu vydávání díla I. M. Jirouse a literatuře o něm a z nějž dnes čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku.
Ivan Martin Jirous, foto Vítězslav Škorpil, červenec 1986. Reprodukováno v Respektu č. 23 z 15. 8. 1990 na s. 15 u rozhovoru, který s IMJ vedl Jiří Tichý, a na přední chlopni přebalu Magorova zápisníku (Torst 1997).
Co máme z Jirouse
(s Michaelem Špiritem hovoří Jean-Gaspard Páleníček)
Jaký je dnes stav vydávání díla Ivana Martina Jirouse?
Myslím, že všechno, co je dosud známo, je zpřístupněno. Vzhledem k tomu, že od poloviny sedmdesátých let až do autorovy smrti vznikalo toto dílo – jak to jen říct – ve velmi složitých podmínkách, je pravděpodobné, že tu a tam se nějaký neznámý text vynoří, ať už báseň, průpovídka nebo úvaha. Ale myslím, že to nebude nic, co by podstatně proměnilo představu o Jirousovi básníkovi a kritikovi. – Jeho texty jsou shromážděny ve čtyřech svazcích, vyjmenuju je podle toho, jak vycházely: články, polemiky a rozhovory Magorův zápisník (1997), básnické sbírky Magorova summa (1998), listy z vězení Magorovy dopisy (2005) a posmrtná Magorova oáza (2019) se všemi texty, které nebyly zařazeny do Zápisníku, a s těmi, které vznikly až po jeho vydání. Ve skutečnosti je těch svazků ovšem šest, protože Summa, která ve druhém vydání (2007), pořád v jednom svazku, nabyla o tři Jirousovy nové sbírky, se ve své třetí edici z roku 2015 rozrostla o dalších pět básnických knížek, tedy natolik, že se to všechno do jednoho svazku už nevešlo, a obsah byl proto rovnoměrně rozdělen do tří dílů jako Magorova summa I–III.
Dá se říct, že to všechno jsou vlastně sebrané spisy?
Do jisté míry ano. Hned je ale třeba obezřetně dodat, že jako takové nikde v těch svazcích označeny nejsou, protože tak na začátku ani nebyly koncipovány. Nicméně všechny ty knihy vyšly v nakladatelství Torst, mají jednotný formát a grafickou úpravu. Viktor Karlík ji navrhl tak, že na papírovém přebalu (každý titul má jinou barvu) figuruje motiv opotřebovaného kopíráku, spisovně řečeno uhlového papíru, který připomíná mechaniku strojopisně samizdatového rozmnožování literatury před rokem 1989 – tedy z doby, kdy vznikla nejvlivnější část Jirousova kritického i básnického díla. Písmo na přebalu a v ražbě na plátěném potahu knihy je, jak mi říkal Viktor, zvětšené z psacího stroje Jindřicha Pokorného, na němž byla opsána mj. spousta samizdatů, a užité sazební písmo (New Century Schoolbook) rovněž souzní s charakterem textů psaných na psacím stroji.
Vedle těchto vnějších jednotících signálů jsou tu přirozeně také hlediska vnitřní: obsah a skladbu každého svazku určovali a obsáhle komentovali jednotliví editoři, nikoli autor. Ten přitom – pokud mu to společenské okolnosti a vlastní zdraví dovolily – s každým editorem spolupracoval, tj. odpovídal, zpravidla prostřednictvím nakladatele Viktora Stoilova, na otázky, dával k dispozici své mínění, pokud se dospělo k něčemu spornému, a hlavně zvolil rozmyslně názvy jednotlivých knih (kromě té poslední, která vyšla osm let po jeho smrti).
Na čem jste se podílel vy, co tato práce obnášela?
Dělal jsem tu první knížku, Magorův zápisník. Pro čtenáře-nepamětníka je možná užitečné říct, že Jirous první poloviny devadesátých let byl sice všeobecně známou osobností tehdejšího kulturního života, ale nikoli prostřednictvím svých textů, nýbrž spíše společenských skandálů. V mikrosocietách, ve kterých jsem se pohyboval, se ovšem myslím nikdo nad Magorovým tehdejším způsobem života nepodivoval. Skoro bych řekl, že jeho nevázaný způsob života se s tím, co měl v předchozích patnácti dvaceti letech za sebou, považoval za to nejpřirozenější, co měl nebo mohl dělat. – Současně to znamenalo, že de facto přestal psát, a pokud se projevoval jako pozorovatel nebo účastník kulturního dění, činil tak hlavně v množství rozhovorů, jejichž úroveň kolísala podle připravenosti nebo hyenismu zpovídajícího novináře.
Žádné knihy mu po listopadu 1989 nevycházely?
Mezi tituly, které jsme znali ze samizdatů nebo z exilových vydání a které po zhroucení komunismu začaly vycházet v Čechách tiskem, ty Jirousovy scházely. Jiří Gruntorád vydal hned v roce 1990 reprint Magorových labutích písní, jak byly publikovány v mnichovském exilovém nakladatelství Poezie mimo domov (kniha měla jen jinou obálku), a Miroslav Toušek ve svém nakladatelství Inverze sbírku Magor dětem (1991). Jako příležitostný tisk naložil ještě Magorův Soumrak, přičemž velké písmeno v druhém slově titulu bylo jen jedno z mnoha tiskových a edičních nedopatření této sice záslužné, ale v roce 1994 už přece jen trochu amatérsky působící publikace. – Jirousovy knihy básní i kritických nebo esejistických textů tu tedy nejen de facto, ale i takřka de iure chyběly.
A jak k nim tedy nakonec došlo?
Někdy v roce 1994 nebo 1995 byla tato nepřítomnost v kruzích, o nichž jsem mluvil – tj. hlavně mezi autory, spolupracovníky nebo přáteli nakladatelství Torst a časopisu Revolver Revue stejně jako na pražské filosofické fakultě mezi některými vyučujícími a studenty –, pociťována už jako donebevolající. Vysvětlovat v diskusích nebo v publikovaných pracích Jirousův zakládající přínos bylo nejen otravné, ale také čím dál obtížnější, protože autorovy texty kromě ojedinělých přetisků prostě nebyly běžně k dispozici. Pro první číslo Kritické Přílohy Revolver Revue vyzpovídali na podzim 1994 Magora ve věci výtvarného umění a provozu kolem něho Jan Placák a Viktor Karlík. Autora zastihli v mimořádně koncentrovaném rozpoložení, které se sice bohužel ukázalo jako jednorázové, ale přesto stačilo k tomu, aby si redakce RR znovu ostře uvědomila jedinečnost Jirousova habitu a jeho schopnost jednoduché, a přitom přesné formulace. Zároveň se nakladatelství Torst, které se do obecnějšího povědomí prosadilo v roce 1992 vydáním deníků Jana Zábrany, profilovalo v první polovině devadesátých let tituly, které spolu volně souvisely jednak faktem exilu, diaspory nebo zajetí (Blatný, Diviš, Wels, Jelínek, Glazar), jednak formátem souborného nebo bilancujícího vydání, které daný titul nebo autora takříkajíc vracelo do kontextu české literatury, resp. tento kontext podstatně rozšiřovalo (dílo Josefa Palivce, Zábranovy básně, Gombrowiczův Deník, texty Mikuláše Medka, kritiky Jana Lopatky). Celkem přirozeně tak nazrávalo, kde by mohly Jirousovy texty vyjít. Vlastní domluvu mezi Magorem a Viktorem Stoilovem zprostředkoval pak Viktor Karlík (píše o tom v jednom z komentářů ke grafickému designu svých knižních návrhů na vlastním webu www.viktorkarlik.cz).
Knihy Ivana Martina Jirouse, Torst, foto Ondřej Přibyl
Četl jsem někde, že vydání Jirouse navrhl Zbyněk Hejda.
Ano, zaznívá to v knížce o dvaceti letech Torstu. Je to tam ale zmíněno jen jako jednotlivina, bez souvislosti s tím, jak blízko Zbyněk Hejda tehdy nakladatelství a jeho edičnímu plánu byl. Nemyslím tím jen jeho edice vzpomínek Šimona Welse nebo sbírky Ivana Blatného (na ní se podílel spolu s Antonínem Petruželkou a Vratislavem Färberem), které Torst převzal ze samizdatových vydání, ale především jeho průběžnou nebo častou přítomnost v milieu, které se formovalo kolem Torstu, nebo které navazovalo na samizdatové či exilové aktivity a kam naopak přistupoval Viktor Stoilov. Tak si to aspoň pamatuju. Jen při přípravách výboru z časopisu Tvář bylo těch setkání bezpočet – ostatně jeden z podnětů ke vzniku toho výboru byl blok několika textů z Tváře, které na jaře 1993 pro Střední Evropu sestavil a úvodním slovem opatřil právě Zbyněk Hejda. Živě se při nejrůznějších hovorech zajímal o vydání antologie Spor o smysl českých dějin, o postup prací na souběžně se rodících publikacích Jana Lopatky nebo Jana Hanče či o tituly barokní literatury, resp. bádání o baroku, jako bylo souborné vydání Bridelova díla nebo Kalistova monografie o Josefu Pekařovi. Na základě Hejdovy eseje o fotografu Jiřím Severovi v Revolver Revue z podzimu 1994 začalo nakladatelství Torst s autorem vyjednávat o severovské monografii, která ale nakonec bohužel nevznikla. V lednu 1995 se konal v Divadle Archa společný ples Revolveru a Torstu, jehož fantastický průběh v jednom z vrcholných momentů hloupě zkazil dosti podroušený Magor (u příležitosti úmrtí Ivana Krále v únoru 2020 ten okamžik připomněl na internetovém Bubínku Revolveru Viktor Karlík). – Myslím, že až v takovéto mozaice, do níž by jiní zúčastnění přidali zas své dílky, je Hejdův podnět k vydání Jirousových textů teprve pochopitelný. A výmluvné je také, že Hejdova sbírka Valse mélancolique, která s vročením 1995 vyšla v nakladatelství Petrov nakonec na jaře 1996, nesla v určité fázi titul Cenné poznatky o čínských básnících, což je narážka na část Básně, jejíž začátek se ztratil – a v ní vystupuje právě Ten-o-jehož-díle-tu-od-začátku-mluvíme. Cituju z Valse mélancolique: „Jdu Štěpánskou ulicí a mám to zatracené štěstí, / že potkám Magora, / mírně se kymácí, / řekněme – dost se kymácí, / oslněn zjištěním, / že čínští básníci / psali své verše / ve stavu opilosti: / úplně vožralí kořalkou z rýže. / A já: / všim sis, že čínští básníci, / že to jsou samí starci? / Tak jsme si vyměnili / cenné poznatky / o čínských básnících.“
Jak náročná byla vlastní příprava Magorova zápisníku?
Na začátku, tj. někdy od konce roku 1994, kdy probíhaly práce na knižním výboru z Tváře a na Lopatkově Šifře lidské existence, byla představa, že se zkrátka tiskem vydají Magorovy nejdůležitější texty ze sedmdesátých a osmdesátých let. Současně jsem si v rozmluvách s Janem Šulcem a Viktorem Stoilovem ujasňoval, že se to musí udělat pořádně, že vydání musí být opřeno o znalost všeho, co daný autor napsal, že je nutné nejdřív sestavit jeho bibliografii – tak, jak se to udělalo po smrti Jana Lopatky nebo jak to bylo už ze samizdatu v paralelně připravované edici kritik Josefa Vohryzka. Nedlouho předtím navíc vyšly různě rozsáhlé výbory ze statí Jana Grossmana (v Československém spisovateli) a Václava Černého (v Odeonu), a i ty přinášely kromě vlastních textů také soupisy prací a další činnosti obou autorů. Tímhle jsme byli formováni a v atmosféře, v níž byl Jirousův kritický přínos jakoby zapomínám nebo zpochybňován, jsme Magora chtěli prezentovat jako autora, který si zaslouží tutéž vydavatelskou vážnost a péči jako výše jmenovaní velikáni.
Předpokládám, že zeptat se přímo Jirouse, co kdy napsal a publikoval, bylo složité…
Bylo, to opravdu nebyl autor, který by si vedl nějaký svůj „výkaz práce“. Po estébáckém šikanování, domovních prohlídkách a dlouholetých vězněních žádné literární písemnosti ani neměl. A při způsobu života, který vedl po roce 1989, zas bylo takřka nemožné zastihnout ho v takovém rozpoložení, při němž by se soustředěněji mohla projevit jeho dlouhodobá a přesná paměť. Musel jsem si proto poradit jinak. Kromě toho, co jsem znal, protože mě to prostě zajímalo, jsem řadu dalších autorových textů nebo textů o něm evidoval během prací na posmrtném výboru statí Jana Lopatky. Gruntorádova knihovna Libri prohibiti, ustavená na konci roku 1990, fungovala už tehdy skvěle. To se ale týkalo samizdatů. Jirousovy začátky v tištěných periodikách z druhé poloviny šedesátých let jsem dával dohromady podle celkem spolehlivého, resp. spolehlivě orientujícího Bibliografického katalogu ČSSR, resp. jeho sekce Články v českých časopisech.
V elektronické éře bychom možná měli pro mladší čtenáře naznačit, co to bylo.
Byly to měsíční soupisy všeho, nebo téměř všeho, co bylo v periodikách za třicet let komunismu napříč nejrůznějšími obory tiskem publikováno. Zpracovávala a vydávala je Národní knihovna. Z dnešního pohledu se to zdá nepředstavitelné, ale když si uvědomíme, že veřejný prostor totalitního státu byl skrznaskrz kontrolován, že veškeré noviny a časopisy podléhaly nejrůznějšímu dohledu – ať už to bylo Abc mladých techniků a přírodovědců, Ovocnářství a zelinářství nebo Žena a móda či Život strany – a že v tzv. národním hospodářství tuhle excerpční bibliografi ckou práci platil stát, pak se to jeví jako něco zvladatelného, ba logického, neboť počet periodik byl zkrátka úředně omezen (v druhé polovině šedesátých let to bylo něco přes tři sta novin, časopisů a periodických sborníků). Asi nejde říct, že v těch katalozích je zaznamenán úplně každý text, který byl kdy v letech 1960–1989 publikován, ale pro kohokoli, kdo v tomto časovém rozmezí něco v českém tisku hledá a nemá žádný přesnější autorský, časový nebo zdrojový údaj, to je každopádně první rozcestník. Nejdůležitější je, že ten soupis zachycuje všechny možné obory, od politiky přes třeba historii, hospodářství, právo, matematiku, dopravu, školství až po kulturu, a tedy i literaturu nebo výtvarné umění. Kdyby se hypoteticky mělo zjišťovat až dnes, co všechno Jirous v druhé polovině šedesátých let napsal, byl by tenhle tištěný katalog pořád tím nejpodstatnějším východiskem, neboť zachycuje jak časopisy výtvarné, tak literární, kdežto dnešní internetové databáze jsou koncipovány oborově: v literárních jsou zřídkakdy k nalezení příspěvky kunsthistorické a naopak.
Ten katalog ale přestal po roce 1989 vycházet.
Ano, taky se jako nejtvrdší oříšek pro shledání Magorových textů ukázalo období první poloviny devadesátých let. Je to možná překvapivé, neboť je to doba publikační svobody, komunistická cenzura byla už mimo hru, ale objevily se jiné problémy. Především nová periodika vznikala dosti živelně (a často velice brzy i zanikala) a základní knihovny zpravidla jejich první ročníky ani nezaznamenaly, o nějaké koordinované bibliografické excerpci nemluvě. Kromě toho, co jsem zachytil sám, jsem musel spoléhat na pomoc přátel a známých, kteří mě na publikaci některého z Magorových textů – třeba na obalu gramofonové desky nebo v periodiku, které jsem neznal – upozornili. Když jsem po dvaceti letech Jirousovu bibliografii nebásnických textů, kterou jsem průběžně doplňoval a opravoval, znovu prověřoval pro chystané vydání Magorovy oázy, mohl jsem to dělat už s pomocí stabilizovaných knihovních fondů stejně jako s oporou o systematicky vedené různé bibliografické databáze a samozřejmě o další, všesměrné možnosti vyhledávání na internetu, který v době prací na Magorově zápisníku do Čech teprve nesměle vstupoval.
Uniklo vám tehdy něco?
Samozřejmě. Bylo to pár drobností, které bych tak jako tak do Zápisníku nezařazoval, ale do úplného soupisu nebásnických textů, který byl v Zápisníku otištěn, přirozeně ano. Každého, kdo něco takového dělá, mrzí jakákoli položka, která při hledání v dobových pramenech unikne. Čeho lituju speciálně, je text do katalogu výstavy Káji Saudka v Brně roku 1971. Je to nerozsáhlá úvaha, která navazuje na Jirousovu recenzi o jedné z prvních českých výstav comicsů na podzim 1969, kterou jsem do Magorova zápisníku zařadil, a chtěl jsem tam mít i toho „monograficky“ pojatého Saudka. O tom katalogu jsem věděl, ale z ještě stále dosti hibernovaných knihovních fondů, kterými tehdejší instituce disponovaly, se mi ho nepodařilo získat a práce na Zápisníku jsme museli už v určité chvíli uzavřít.
Říkal jste, že ty čtyři knižní tituly v nakladatelství Torst sice nejsou označeny jako sebrané spisy, ale v podstatě souborné vydání tvoří. Kdyby se mělo přistoupit k celkovému uspořádání Jirousových spisů dnes, třináct let po jeho smrti a s relativní jistotou o tom, že se už odnikud žádné další důležité texty nevynoří, jak by takové souhrnné vydání mohlo vypadat?
Než odpovím, zdůrazňuju, že každá taková úvaha je zřejmě na několik desítek let ryzí teorií. Spisy – ať už by byly uspořádány jakkoli – nikdo vydávat nebude, neboť je to nakladatelsky zcela beznadějný podnik, a to ze dvou důvodů. Knižní torstovské tituly jsou nadále k dispozici – tedy kromě Magorových dopisů (knihu pořádal Andrej Stankovič, po jeho smrti se edice ujala Zuzana Jürgens); ty jsou vyprodány, ale kromě několika listů adresovaných Věře Jirousové, resp. Daně Němcové jsou všechna ostatní psaní obsažena v edici oboustranné korespondence Juliany a Ivana Martina Jirousových z roku 2015 Ahoj můj miláčku, a toto vydání – které uspořádaly a komentovaly Daniela Iwashita, Petra Poukarová Klimešová a Marta Kordíková – je rozšířeno a dovedeno až do roku 1989 (knížka Magorovy dopisy končí rokem 1985), a hlavně je stále na trhu. Proti autoritě této „neviditelné ruky“ se nedá nic dělat, ale je tu ještě druhý důvod, a ten je zpropadenější. Držitelky autorských práv, Jirousovy dcery, daly pražské městské knihovně souhlas k vytvoření e-knih ze Summy a Zápisníku. Na příslušném webu jsou tedy všechny básnické sbírky a texty Magorova zápisníku volně dostupné. V takové konkurenci jsou pak v současném kontextu všechny úvahy o nějakém dalším souborném vydávání na papíře čirou chimérou.
S vámi coby editorem Zápisníku nikdo z městské knihovny nevyjednával?
Nevyjednával. Nevím, jestli to je projev intriky, nebo indolence. S Martinem Machovcem jako editorem Summy prý jednání proběhla a Martin pro knihovnu adjustoval separátně všech – jdu je spočítat – jednadvacet Jirousových sbírek. Magorův zápisník oproti tomu knihovna na své internetové stránky umístila v roce 2020 bez mého vědomí jako celek, tedy do strany 630 papírové knihy, kde končí Jirousovy texty. Na dalších 170 stran edičního aparátu se už sáhnout neodvážila, a opatřila svou krádež poznámkou, před jejíž bezostyšností nemohu než smeknout: „Výsledek tohoto mimořádného vydavatelského projektu“ – tj. Magorova zápisníku z roku 1997 – „jsme z licenčních důvodů nemohli přinést v komplexnosti, jakou nabízí tištěná publikace.“
Mluvíte o loupeži, ale pokud knihovna zveřejnila jako e-knihu jen Jirousovy stati, pak by si někdo mohl myslet, že je snad vše v pořádku – můžete říct, proč není?
Bylo by, kdyby zaměstnanci knihovny šli do tištěných a samizdatových časopisů, sborníků a knih, z nich by excerpovali Jirousovy texty, v případě více verzí je mezi sebou porovnávali a určovali by jedno jejich výchozí znění, všechno by podle nějak vytčených kritérií redakčně připravili a v nějaké původní skladbě nebo pořadí umístili na web – pak by teprve bylo vše v pořádku. Ale v případě Magorova zápisníku prostě vzali práci, kterou několik let dělal se všemi jedinečnými rozhodnutími někdo jiný – jedinečnými v tom smyslu, že jiný editor by se třeba rozhodoval jinak –, přisvojili si ji a v podobě, která není kontrolovatelná – oni mluví o svém „zpracování“, aniž by uvedli jediný odborný princip takového zpracování –, ji vystavili jako svou vlastní. Kdyby mě jako toho, kdo Magorův zápisník vymyslel a určil konkrétní podobu jednotlivých textů, oslovili, samozřejmě bych dohodě mezi Jirousovými dcerami, Torstem a knihovnou nestál v cestě, a pro účely té e-knihy bych jim poskytl i opravy, které jsem za těch více než dvacet let od vydání Zápisníku nasbíral. Sice velice nesouhlasím se způsobem, jakým městská knihovna svými e-knihami ničí knižní kulturu, ale přání autorových dcer bych prostě respektoval a snažil bych se, aby se i touto cestou šířil spolehlivý Jirousův text. – Ale knihovna se na mě nejenže neobrátila (já ani nevěděl, že se na Jirousovy texty chystá), ale výrobek, který ukradla a přitom poničila, vystavila na webu jako svůj, a dokonce ho doprovodila citovanou poznámkou, z níž vyplývá, jako bych to byl já, kdo stál v cestě „komplexnímu“ e-představení Zápisníku. Kdybych byl boháčem, najal bych si ty nejnelítostnější právníky s úkolem přivést management městské knihovny k pláči.
(…)
Ivan Martin Jirous v Prostředním Vydří, 1992, foto Ondřej Němec
Co byste ze sedmiletého odstupu od její publikace řekl o knize Marka Švehly Magor a jeho doba, vydané rovněž v Torstu?
Z odstupu se mi jeví ještě obludnější než bezprostředně po vydání, což je překvapující. V dějinách literatury obvykle práce tohoto typu po nějaké době splaskávají a původní vzrušivý nádech ztrácejí. Tahle kniha si pel nezvládnuté opovážlivosti jako by podržela. Pokaždé, když po ní sáhnu – v opatrné naději, že to, co si o Jirousovi potřebuju doplnit nebo ověřit, se z ní snad dozvím –, jeví se mi ještě horší než při předchozí četbě nebo nahlédnutí. K nejpodstatnějším recenzím, od Barbory Čihákové (v Revolver Revue č. 110/2018), Martina Machovce (ve Slově a smyslu č. 29/2018) a Vítězslava Sommera (v Soudobých dějinách č. 2/2020), bych dodal nebo v nich podtrhl jen to, jak moc se ta práce podobá – snad si ten výraz mohu v rozhovoru dovolit – diskursu Švehlova domovského týdeníku. Určujícím modelem rozpravy v Respektu, ale jistě nejen v něm, je kompilování všemožných zdrojů, a to bez sebemenšího náznaku kritického rozlišování. Komentátoři, analytici, zpravodajové i reportéři tohoto týdeníku se domnívají, že takto dávají masám k dispozici něco objektivního, a „výsledný obrázek nechť si čtenář vytvoří sám“. Základním vyjadřovacím prostředkem je pak parafráze a nepřiznaný citát. V dobách, kdy výstupní kontrolu textů v Respektu prováděl Tomáš Pěkný, se takový přístup nebo soubor výpovědí dal ještě zamaskovat jistým stylistickým švihem. Ale Marek Švehla v rozsáhlém textu o Magorovi nic zamaskovat neuměl a nepřiměla ho k tomu ani řada úctyhodných jmen uvedených v tiráži jeho knihy. Výsledkem je kaše, která se beztvárně rozlézá na všechny strany, a vyvolává hlavně údiv nad tím, kolik se jí navařilo. Jejími hlavními přísadami nejsou události, jevy, data, souvislosti „Magora a jeho doby“ a jejich výklad, nýbrž tzv. nenapodobitelné formulace. Ať tu knihu otevřete kdekoli, setkáte se s větami jako: „Ale už zřejmě nebyl v rozpoložení ani neměl chuť vážně se akademickou prací zabývat“, „jak přesně vnímal hudbu Aktualu Jirous, není zcela zřejmé“, „policie navíc vzala celou věc velmi vážně“, „dvě nesporně nejlepší skupiny československého undergroundu“, „podobně uvažoval i jeho kamarád“, „to se naplno ukázalo za chvíli“ apod. – Je škoda, že kniha o tak nesouměřitelné osobnosti vypadá jako svodka kulturních rubrik českých zpravodajských serverů a retroseriálů ČT.
Odhlédnuto od Švehly, jaký je dnes stav literatury o I. M. Jirousovi a jeho díle?
Když to zúžím jen na práce životopisné a uměnovědné, pak bych řekl, že od Magorovy konference, kterou RR uspořádala v roce 2013 (sborník vyšel o rok později), se toho mnoho neudělalo. Za nejpoctivější pokládám vydavatelské komentáře k posmrtným jirousovským edicím, o kterých jsme už mluvili. Nejnovější literaturu, kterou dosud neregistruje heslo v internetovém Slovníku české literatury po roce 1945, připojuju jako doušku k našemu rozhovoru. Ne že by všechno z toho bylo nepostradatelné, ale v tom proudu novinářských nechutností a banalit, jehož hladina se zvedne vždycky, když se stane něco „čtenářsky vděčného“ – v poslední době to byla třeba úmrtí osobností s Jirousem spjatých –, to jsou práce, které v různé míře naše poznání rozšiřují, korigují nebo zpřesňují. Rád bych věřil, že intenzita Magorovy životní cesty i síla řady jeho básnických a kritických textů budou inspirovat autory nejrůznějších monografií, které teprve vzniknou – dílčích i syntetických, odborných i inteligentně popularizujících, rozsáhlých i stručně orientujících. Čím víc jich bude, tím spíš se obnaží prázdnota těch 563 stránek formátu B5, o kterých jsme si tak pěkně popovídali v předchozí otázce.