Kdyby Josef Škvorecký nebyl český intelektuál, nýbrž newyorský homosexuál, jak jiné by bylo jeho psaní? Takovou otázku si asi nikdy nikdo nepoložil; svým románem What I Did Wrong (Co jsem udělal špatně) z roku 2006 na ni americký prozaik John Weir přesto odpovídá – moc ne. 

Ačkoli Weir zřejmě Škvoreckého nikdy nečetl, román Co jsem udělal špatně v mnoha ohledech silně připomíná Příběh inženýra lidských duší: Tom, autorovo alter ego, obdobným způsobem využívá literárních odkazů a skrze ně ukazuje, jak odcizeně si připadá mezi svými studenty na druhořadé newyorské Queens College. „Nacházím se v Queensu, uprostřed etnicky nejrozmanitější oblasti v Americe, a mí studenti mi říkají, že jsem jediný homosexuál, kterého kdy potkali,“ píše. Když se mu jednou na konzultace dobelhá zraněný student – newyorský protějšek Škvoreckého Ireny Svensonnové –, vzpomene si Tom stylově na „Jacka Kerouaca o berlích z podzimu roku 1940, fotbalové eso, které se zranilo v New Jersey“, a teprve za nějakou chvíli si uvědomí, že by měl studentovi nabídnout židli. 

Sám Weir prý chtěl, aby se jeho román „odehrával v bezčasí, ani v minulosti ani v přítomnosti nebo budoucnosti, nýbrž v jakémsi traumatickém ,nyní‘, v němž gramatické časy mizí“. Zatímco tedy Danny Smiřický ve svém vyprávění pendluje mezi protektorátem, komunismem a kanadským exilem, Tomovo „nyní“ existuje simultánně v jeho pubertě v sedmdesátých letech a v hrůze let devadesátých, kdy se dívá, jak jeho přítel umírá během epidemie AIDS.

Je poněkud překvapivé, že Weir dospívá k podobné perspektivě jako Škvorecký především kvůli své odlišné sexuální orientaci. Nezapomeňme však, že dusivé atmosféře komunismu se Amerika nejvíc přiblížila v biologickém totalitarismu HIV, jenž vynášel za určité skutky nad zdravými lidmi rozsudky smrti a nakažené vyháněl do měst jako San Francisco či New York, kde mohli přece jen existovat snáz. Tom i všichni jeho studenti milují Ginsberga; mně vždycky první verš Kvílení připadal přepjatý. Vztáhne-li se ovšem na Škvoreckého a Weirovy kruhy, sedí přesně. Oba autoři skutečně „viděli nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím“.

Ani Škvorecký ani Weir však nekvílí. Lehce se usmívají. Hned zkraje Příběhu inženýra lidských duší píše Škvorecký: „Odjakživa jsme byli obklopeni hrůzou, a příslušnou krásou –“ Stejně jako Škvorecký nachází útočiště v kráse i Weir. A ačkoli se jeho román nepřibližuje Příběhu inženýra lidských duší co do hutnosti či záběru, erudicí a tónem se mu vyrovná. Chce-li člověk zmírnit smutek z odchodu Josefa Škvoreckého, může nalézt útěchu v Johnu Weirovi.