U příležitosti pětašedesátých narozenin Jana Nováka (nar. 4. 4. 1953) přinášíme na Bubínku Revolveru interview, které se spisovatelem a scenáristou pořídil před šestadvaceti lety, pro Revolver Revue č. 21, Petr Dudek a které bylo zařazeno i do obsáhlé knihy RR rozhovory.
Jan Novák, foto © Karel Cudlín
Co je živý, je krásný
s Janem Novákem hovoří Petr Dudek
Jsi spisovatel a jsi, alespoň napůl, Čech. Přesto jsi na delší čas v Praze teď vlastně poprvé. Jak to vnímáš? Dá se to nějak srovnat s Kolínem ze šedesátejch let?
Já jsem nepřijel zpátky kvůli vzpomínkám, ale z praktickejch důvodů. Jednak finančních, protože psaním se člověk v Americe těžko živí, na úrovni takový tý středotřídní existence, a já nechci učit někde na univerzitě, jako to dneska dělá většina americkejch spisovatelů, a pak jsem tu proto, aby se děti naučily česky. No a ve srovnání s poklidným Chicagem je tady poměrně šrumec, na kterej jsem zvědavej. Takže to máš samý praktický důvody. Nostalgie? Když se zajedu podívat do Kolína a vidím ty změny… Tam, kudy jsem chodil do školy podél hezkejch vilek, jsou teď omšelý paneláky; na krásným náměstí trčí hnusnej kulturák – no, někdy je lepší se vůbec nevracet. Jenže to bych taky nedokázal, protože na to jsem zase moc zvědavej. Zajímá mě, jak člověk takový návraty prožije a co o sobě při nich zjistí, protože vzpomínky jsou svým způsobem citovým přepisem skutečnosti, což je jedním z témat knížky Samet a pára: ve vzpomínkách totiž pomalu nabývají na váze věci, které mají emotivní náboj, a zároveň se vytrácí chronologie a holá fakta.
Při svý návštěvě před deseti lety jsem se šel projít po Kolíně a najednou jsem si uvědomil, že si pamatuju hřbitovní zeď u nás u školy očima osmiletýho kluka, ačkoliv nejčerstvější vzpomínky bych na ni měl mít z doby, kdy mi bylo asi tak patnáct. My jsme přes tu zeď s klukama lezli, nejdřív, když jsme byli malí, tak hledat na hřbitově v hrobkách kosti, kterejma jsme pak strašili holky, a pozdějc jsme tam chodili kouřit a tak podobně. A ze začátku, když jsem byl v tý druhý nebo třetí třídě, tak kostel u hřbitova ještě fungoval a místní farář si hlídal svý mrtvý, takže bylo vždycky určitý nebezpečí, že nás tam chytí, a protože to byl mladej, ráznej muž, dostali jsme od něj několikrát pár facek. Tudíž v tý mnohem vzdálenější době bylo naše přelízání hřbitovní zdi nabitý adrenalinem. Potom kostel zrušili. My jsme na hřbitov lezli dál, jenže už v klidu. A mně teď, místo abych si hřbitov a zeď pamatoval zhruba tak, jak jsem je viděl naposledy, teda v tý devátý třídě, mně teď v paměti naskakujou obrázky mnohem starší, někdy ze druhý třídy, obrázky viděný očima osmiletýho lovce kostí, na kterýho číhá farář, a pak taky paní učitelka, který na nás holky ten náš lov určitě stejně píchnou, i když se nám podaří vyhrabat z ňáký hrobky třeba lebku… Tudíž při návratu do Kolína v roce 1979 jsem si uvědomil, že vzpomínky jsou chronologický fikce a že paměť se orientuje na pravdu mnohem hlubší, než je pravda faktografická, a to na pravdu emoce – zrovna jako umění.
Jak to bylo s tvým vyhoštěním v roce 1979?
To je taky další kapitola v tý knížce, která vlastně vzpomínkama na Kolín a všelijakejma československejma echama celá vibruje. No, prostě tehdy si mě předvolali do Bartolomějský a dali mi čtyřiadvacet hodin na to, abych opustil zem, a když jsem se domáhal ňákýho důvodu, tak mi ten estébák po dlouhým vymáhání řek: Vy chcete důvod? Tak já vám dám důvod: to přišlo ze třetího patra. A hned bylo všechno jasný.
Bylo pro tebe tehdy těžký dostat vízum?
Dost těžký. Já myslím, že pravým důvodem toho, že mě vyhostili, bylo, že jsem se objevil v Kolíně, kde můj táta v kampeličce zdefraudoval milión korun a pak s náma emigroval, a estébáci se asi velice naštvali, když mě tam za dalších deset let najednou viděli. Moje vízum byl vůbec od začátku podvod, protože celá naše rodina určitě měla na vnitru klasifikaci nežádoucích osob. Jenže Zdena, moje žena, dělala v cestovní kanceláři v Chicagu pro jednu paní, která organizovala zájezdy Čechoameričanů do Prahy, a ta paní, když jednou zase jela do Washingtonu na velvyslanectví a vezla s sebou sto pasů, mezi ně prskla i naše, no a my jsme se s těma lidma svezli.
Uvažovals někdy o tom, co by tě čekalo, kdyby vaše rodina neemigrovala?
To se samozřejmě vůbec nedá říct, i když jsem na to několikrát myslel… Nevím, asi bych bejval byl brzo v průseru. Možná bych se z něj poučil, možná ne. Ale nejspíš bych pak stejně skončil v emigraci. Ale možná už by bylo moc pozdě na to, abych se naučil řeč a vůbec se tý emigrační realitě přizpůsobil natolik, abych ještě stih psát tak, jako píšu teď, anglicky a třeba o Američanech… Takže taky průser…
Byl jsi před listopadem v trvalejším styku s někým z českejch literátů, kteří žili doma?
To jsem nikdy nebyl, a ani teď nejsem. Byl jsem ve styku akorát s Joskou Skalníkem, s výtvarníkem a kamarádem ještě z Kolína, s kterým jsem si psal poté, co jsem ho tady znovu objevil v roce 1979 při tý návštěvě. S Joskou jsem se párkrát i sešel – v Budapešti, což bylo jediný území, kde to bylo možný. On tenkrát byl v průseru s Jazzovou sekcí a já jsem zase nemohl dostat vízum sem.
Ale předpokládám, že ti to asi chybělo…
Ze začátku mi to chybělo hodně. Lpěl jsem na češtině a snažil jsem se psát česky a měl jsem hrůzu z toho, že češtinu ztratím, ale pak se člověk postupně odpoutá od tý identity a najednou je mu to celkem jedno… Samozřejmě že jsem tady měl kamarády a vždycky mě zajímalo, co se tady děje, ale že by těžiště mýho života bylo v český identitě, to už dávno říct nemůžu. To už poodstoupilo.
Jsou docela zajímavý psychologický výzkumy o snech, podle kterejch existuje určitá perioda, zhruba sedmiletá, kdy se třeba emigrantům zdají sny o staré vlasti, ale po sedmi letech se ty sny najednou vytrácejí. Samozřejmě že tahle hranice je jen obecná, že například traumatické zážitky se ve snech vracejí mnohem déle, ale já v souladu s tímhle psychologickým postulátem věřím, že se v lidech po určitý době všechno obnovuje a mění, že časem dochází v životě k jakýsi psychický regeneraci. Což cítil už třeba Shakespeare, který mluvil o tom, že člověk má sedm věků. No a mně už strašně dávno mluvěj lidi ve snech anglicky, a to i Češi…
Dalo by se říct, že tě někdo z kulturních osobností venku ovlivnil? Obdivuješ Milana Kunderu…
Já si myslím, že Kundera je velice dobrej spisovatel, ale nemyslím, že by mě ovlivnil. Mám strašně rád jeho knížku Život je jinde. To si myslím, že je psaný z břicha. Jinak těžko říct, kdo mě ovlivnil. Četl jsem moc rád Škvoreckýho… Samozřejmě že nejvíc jsem čet a nejradši mám z českých spisovatelů Hrabala.
Jak se cejtíš vůči Škvoreckýmu jako člověku?
Já se mu osobně cejtím velice zavázanej. Například moje první knížka, Striptease Chicago, byla vlastně napsaná na jeho popud. Protože já jsem napsal tu první povídku, která v ní je, ještě na škole, na Chicagský univerzitě, a vona tam pak vyhrála jakousi literární cenu, a proto ji tam uveřejnili ve studentskejch novinách. No a ňáký Češi v Chicagu se nad ní strašně pohoršovali, protože ta povídka je monolog šestiletýho kluka, jehož rodiče se jeli rozvíst do Las Vegas a nechali ho se strejčkem, a strejček je bigotní českej nacionalista a snaží se mu zachránit povědomí o český kultuře, takže mu vykládá všelijaký historický nesmysly, který kluk dál mele dohromady, a třeba tam říká: Masaryk si nechal voperovat vopičí žlázy, aby si na starý kolena užil svoji pověsti státotvůrce. V Chicagu šli z týhle větičky krajani do vejvrtky, okamžitě ji prezentovali jako můj názor na Masaryka a hned vyšly články v novinách a údajně se svolávaly i ňáký schůze český národní rady, takový tý organizace stařečků v Chicagu, no bylo to dost trapný… Jenže někdo tu povídku poslal Škvoreckýmu, spolu se všema těma článkama z krajanskýho tisku. Jo, a já jako mladej rozhněvanej muž jsem taky hned sed a napsal na ty jejich články ohnivou odpověď, že jsem s těma stařečkama nikdy voly na mateřídoušce nepás, tak ať mně políběj prdel, což oni samozřejmě v novinách neuveřejnili, to na ně bylo moc, ale Škvoreckýmu to někdo všechno poslal, jako že by se nad tím jako českej spisovatel měl pohoršit, no a Škvorecký mi nabíd, že by mi rád vydal knížku, kdybych měl takových povídek víc. Tudíž jsem okamžitě zased a dopsal několik povídek, který se psaly samy. Na takovou výzvu od nakladatele to z člověka jen lítá… No a tak vznik Striptease Chicago. Škvorecký mi ještě potom dokonce v New Yorku dohodil i agentku, když jsem začal psát anglicky, a ta okamžitě udala Miliónovej jeep v prestižním nakladatelství, takže mi vůbec strašně pomoh.
Ale já si ho moc vážím i jako spisovatele. Myslím, že třeba Konec Bulla Máchy je vůbec nejlepší česká povídka, Zbabělci jsou fantastický… Z jeho Inženýra lidských duší jsem dokonce dělal scénář, v podstatě pro něj. Jeho eseje jsou taky výborný. On mi třeba vysvětlil to, co mi vlastně vždycky vadilo na Kafkovi a co mi nikdy nedošlo, a sice že Kafka žil daleko od pramenu řeči, kterou psal, že němčina kolem něj byla částečně umělá a úřednicky vyschlá anebo pokleslá a že je to z něj pořád cejtit. Anebo má Škvorecký někde odhozenou sentenci, která je pro mě klíčem k surrealismu. Von napsal, že velká díla surrealismu, kterejch není moc, oslovujou asi tak, jako dítě vnímá dobrý umění… Což považuju za výbornou analogii, protože to dítě taky ví a cítí, že mu je vyjevená ňáká hluboká pravda, kterou si ale nemá kam zařadit a jejíž celkovej smysl mu uniká. Já myslím, že to je přesný, že velký surrealistický umění staví diváka anebo čtenáře do pozice dítěte anebo třeba cizince, kterej chytá jenom každý pátý slovo řeči, kterou na něj někdo něco strašně důležitýho drmolí…
Když jsi v šestnácti odcházel z Československa, tak jsi strašně lpěl na tom, aby sis udržel češtinu. Bylo to proto, žes už tehdy měl nějaký oblíbený spisovatele, který sis odvážel do toho exilu?
Spíš jsem si s sebou vez takový pózy. Já jsem spíš psal, než abych čet… Občas jsem sice něco přečet, třeba Ginsberga nebo Ferlinghettiho anebo Haška a tak podobně. Většinou mě přitahovaly jednodušší, šokující věci, no prostě puberta. Ale jinak jsem spíš rovnou básnil a čtením jsem si moc mozek nešpinil.
Potom jsem se ale ocitl v Chicagu, kde jsem prvních pár let žil v hrůze o jazyk a kde jsem začal pilně číst. Dva kamarádi z Kolína mi posílali knížky, no a objevil jsem Svědectví a půjčoval jsem si český knížky od různejch lidí. A v noci jsem se probouzel a sám jsem se zkoušel z různejch českých slov, jestli jsem je úplně nezapomněl, a samozřejmě jsem zjistil, že si nemůžu vzpomenout na ňáký jednoduchý slovo, jako já nevim… Třeba mrkev… Pak jsem ležel v posteli a potil se a k ránu jsem to vzdal a nalistoval si v anglicko-českým slovníku „carrot“… Jo, a taky mi vždycky šel mráz po zádech, když jsem poslouchal Czechagoese, tu chicagskou češtinu – „no šúr že jeho gerlfrend bádruje, jak von drajvuje s tou károu, jenže von nedbá“ –, kterou teď běžně mluvím a kterou jsem potom částečně i psal Striptease Chicago. Tehdy mě ale „čekágština“ strašně děsila a přísahal jsem si, že takhle já mluvit nikdy nebudu, jenže časem a přes Hrabala mi konečně došlo, že všechno, co je živý, je krásný.
Já jsem nikdy nedovedl pochopit Škvoreckýho lásku k americký češtině, nenacházel jsem v tom ten vtip.
Já jsem měl stejnou reakci ze začátku, ale ňák jsem se přes ni přehoup, a voni tam vznikaj i hezký slova… Čekárna. Čekárna znamená místo, kde proměňují šeky. V Chicagu jdeš s šekem do čekárny. Nebo maruška, což je marihuana… Nebo kissanec…
Striptease Chicago byla první knížka. Druhá, kterous napsal už anglicky, je Miliónový jeep. Když to čteš, tak tě hned napadne, že je to autobiografická věc.
Ne, to je familiobiografický mýtus, to není autobiografický. Moje vlastní zkušenosti jsou v Jeepu velice okrajový. Je v něm sice postava, která mi věkově odpovídá, ale ta je úplně vyfabulovaná, já jsem třeba nikdy rock’n’roll nehrál. Ale dějem románu jsou příběhy lidí z naší rodiny. Dědečka, otce, matky…
Na začátku té knížky někde píšeš, myslím, že je to přímo na první stránce, že Československo není země v srdci Evropy, ale svou polohou se blíží spíš umístění střev. Co tě vedlo k tomu, žes něco takovýho napsal?
Myslím, že každá země ve středu Evropy si myslí, že je srdcem Evropy, ale za války, kdy v Čechách bylo tolik udavačů, i když tady samozřejmě byla i spousta hrdinných lidí, se možná tahle země podobala spíš střevům kontinentu. Její pozdější historie, třeba síla komunismu tady, ve mně ten pocit akorát utvrdila. Zároveň se ale taky jedná jenom o rétorickou figuru. Nechtěl jsem nijak prokádrovávat českej charakter.
O řezníkovi, kterej se dokázal postavit jak nacistům, tak potom komunistům, v knize stojí, že to byl věru statečný blb…
To si nepamatuju… že by to Kořán blbě přeložil? Nebo to možná vytrhuješ z kontextu. Ten román jsem psal takovou asociační, nabalovací technikou a často se tam pohled na postavu mění, díváš se na ni z různejch úhlů. Možná to bylo řečeno z úhlu jiný postavy, protože z mýho úhlu, z úhlu vypravěče by to tam nemělo bejt.
Tvůj styl psaní mi někdy připomíná filmový scénáře. Souvisí to s tím, že píšeš taky pro film?
Určitě to souvisí, i když psát pro film je něco jiného než psát prózu. Ty dva druhy psaní se samozřejmě nedají nijak odkolíkovat, ty styly se navzájem prostupujou, ale v podstatě psaní scénářů je mnohem víc kombinační záležitostí, zatímco próza je spíš záležitost podprahová. Ve scénáři laškuješ s divákem, manipuluješ s informacema, ukapáváš příběhu tak, abys diváka naváděl na různý falešný stopy, a hraješ si s ním… Jedná se o mnohem racionálnější formu psaní, všechno promejšlíš dopředu a připravuješ překvapení a odhalení a neustále si všechno kontrolně sjíždíš z pohledu diváka. Kdežto když píšu prózu, tak se vůbec o čtenáře nestarám, a tok a rytmus psaní je mnohem podvědomější, ten proud obrazů tě musí sám chytit a táhnout, jako když jedeš na kole a chytíš se sajtny náklaďáku a pak se řítíš strašným fofrem a jenom trneš, jak to dopadne. Takže se vlastně jedná o dvě různý literární disciplíny, a já je rád střídám… Ale určitě se mi to někde nějak propojuje.
Mohl bys říct něco konkrétnějšího o tom, co jsi pro film napsal? A natočilo se něco z toho?
Nenatočilo se nic. Ve škole jsem psal scénáře, z kterejch nikdy nic nebylo, ale to jsem se prostě učil řemeslu. Pak jsem napsal scénář, kterej se jmenoval Big Heart a kterej jsem poslal Ivanu Passerovi, a jemu se moc líbil, hned mi volal, že by ho chtěl dělat. Big Heart byl o Češích v Chicagu a Ivan chtěl, abych ho přepsal do prostředí nějaký jiný etnický skupiny v Americe, třeba italsko-americkýho prostředí, že pak by se na to daly sehnat peníze. Jenže já žádný jiný prostředí do posledního smrádku neznal a věřím, že nejsilnější psaní vždycky vzchází z intimní znalosti určitýho světa. No a profesionální scenárista, kterej by se vrhnul na jakoukoliv práci jako na zakázku, jsem nebyl, tak z toho sešlo, ale Ivan mi asi rok potom sehnal jinou práci. Pro jednoho producenta jsem napsal scénář, kterej se jmenoval Foxes and Meat a kterej byl velmi dobře placenej, ale v Hollywoodu se procentuálně asi ze sta zaplacenejch scénářů dělá jeden, a tenhle scénář taky někde leží v takzvaným „development hell“. Potom jsem napsal další dva scénáře na zakázku Maxmilianu Schellovi, tomu německýmu herci a režisérovi… Jeden z nich o vztahu Stieglitze k Georgii O’Keeffeové, ale ty taky nebyly realizovaný. No a pak mi jednou zavolal Miloš Forman, že má s Jeanem-Claudem Carrierem první verzi Valmonta a že ani jeden z nich neumí dokonale anglicky, že by potřebovali někoho, kdo by s nima na scénáři dělal, což jsem velice uvítal a strašně moc jsem se při tom naučil. No a teďka píšu scénář podle svýho druhýho románu pro George Wendta, což je v Americe slavnej televizní herec, kterej má tak jeden a půl metráku, a v tom mým románu je jedna z hlavních postav podobným tělesem…
Píšeš i pro divadlo. Jedna tvoje hra už je dokonce přeložená do češtiny, ale nikdy se tady ještě nic nehrálo. Uvádělo se něco v Americe?
V Americe se hrálo něco v Chicagu, amatérsky, a profesionálně jenom jedna hra off-Broadway, asi v roce 1980. A byl to dost dobrej průser. Hra se jmenovala České nebe, Bohemian Heaven, a nakonec jsem ji spálil. Ale popořádku. Měl jsem už předtím jinou hru, která se jmenovala Čížci, ta se mi furt docela líbí… Napsal jsem ji česky a přeložil do angličtiny a ona zase vyhrála nějakou cenu v Chicagu, takže ji pak uvedlo jedno studentský divadlo. No, byla to moje první hra a měla dvacet postav – prostě jsem nevěděl, co dělám… Ale na druhý straně v ní je určitá energie a má velice dramatickej děj, takže Čížky tehdy koupil jeden producent s tím, že je uvede na Broadwayi. Dneska vím, že si prostě investoval do mladýho nadějnýho autora. Musel vědět, že je to prakticky naprosto nemožný, dvacet rolí, a taky mi nakonec řek, že se hra nedá finančně zvládnout ani na Broadwayi, ani off-Broadway, a začal mě pak různě přemlouvat, abych mu dal něco jinýho, něco, co by nebylo tak hrozně nepraktický… A nešťastnou náhodou jsem zrovna měl krátkou jednoaktovku, hádku muže se ženou, novejch přistěhovalců, který sice bydlej ve sklepě, ale přitom se fotěj nad stolem plným lahůdek a před cizím autem a tak, a posílaj fotky příbuznejm do Československa. Všechno to organizuje manžel, takovej Američan, kterej jde za svým snem, už trochu ulít, už věří tomu, že to všechno jednou bude opravdu mít, ale jeho manželka je trochu realističtější a nelíbí se jí to, což je základním konfliktem celý scény… Věc na osm, deset stránek. Jenže já se blbec nechal tím producentem přemluvit a tuhletu scénu jsem rozšířil na hru. Připsal jsem k těm postavám kluka a pak ještě dalšího krajana, kterej předstírá, že jim přišel pomoct, ale přitom je chce akorát vysát… No prostě jsem byl hladovej, toužil jsem mít hru v New Yorku. A ten producent do toho vrazil prachy, a najednou, že si to bude taky režírovat… A von to byl buzerant a hlavní roli ihned obsadil svým přítelem, což byl sice profesionální herec, jenže to byl takovej peroxidovej blondýn, kdežto moje postava měla bejt typickým českým křiklounským pivařem, takže si to asi dovedeš představit… Já v tý době ještě pracoval u telefonních spojů v Chicagu, tudíž jsem v New Yorku nemoh bejt, a tak, když začaly zkoušky v Divadle Eugena O'Neilla, což je v Greenwich Village, asi blok od Washington Square, tak jsem se na ně jenom občas lítal z Chicaga dívat. Celou hru jsem měl původně takovou aristotelovsky sjednocenou, děj se odehrával během jednoho odpoledne v jednom bytě, a teď jsem vždycky přiletěl z Chicaga na zkoušky a nestačil jsem čumět: na scéně se furt rozsvěcovaly světla a zase zhasínaly… Voni mi to celý úplně předělali, rozstříhali a udělali z toho takovej tok vědomí, mozaiku, a já už jsem je nemoh zastavit, takže hra, která se nakonec uváděla, nejenom že byla celá vycucaná z prstu, ale i přepsaná. A pak vyšly první recenze, producent inscenaci rychle típnul, já hru spálil a bylo to. Jo, ňákej kritik dokonce napsal: autor tohoto kusu by už nikdy neměl být připuštěn k papíru… To bylo dost dobrý.
Myslíš si, že by nějaká tvoje hra mohla zabrat tady?
To se neodvažuju odhadnout, protože nevím, co tady zabírá a nezabírá. Mně se mý hry líběj, ale mají takový celkem nešťastný, politický témata. Třeba hra Strýček Joe, Uncle Joe, což je historická věc o Stalinově vzestupu od začátku revoluce do začátku války, plná černýho humoru, kterej je ale naprosto věcnej, protože ho ta látka vyloženě nabízí… Stalin udělal kariéru taky na tom, že nechal vybalzamovat Lenina, navzdory velkým protestům Trockýho – tehdy se mu poprvně podařilo vytvořit si v politbyru proti Trockýmu většinu… Takže tam jsou nádherný ironický momenty. Ale hra především sleduje Stalinovu rodinu, jeho druhá manželka, matka slavný Světlany, spáchala sebevraždu, zatímco on chlastal s Molotovem a Chruščovem a ostatními kumpány, který s oblibou ožíral, pak jí ani nešel na pohřeb… No a stará paní Džugašviliová mu ještě ve třicátejch letech vyčítala, že se nestal knězem, atakdále. Mě hlavně bavilo o té době číst a šťourat se v různejch memoárech – já mám vůbec vzpomínkovou literaturu moc rád. Takže doufám, že se Uncle Joe tady časem bude hrát.
Když jsem psal lektorský posudek na tvůj druhej román Perfektní život, tak jsem si někde přečet tvoje vyjádření, že to je kniha, kde není žádná česká postava. Ona tam není, ale já jsem to tehdy pochopil trochu jako výzvu, abych v tom něco českýho hledal, a možná, že jsem se uchýlil, ale zdálo se mi, že George Clifton, hlavní hrdina, je příbuznej některejm Páralovejm postavám, těm starším…
To já nemůžu posoudit. Vědomý to není, ale určitě je to možný. Já jsem se Páralem nijak záměrně neinspiroval, ale třeba Soukromá vichřice je fantastická knížka… No, určitě v tom románu musí bejt česká mentalita, s kterou jsem vyrůstal. Ale myšlení úředníků a technokratů, o kterých tam píšu, je stejný všude na světě. Takový to nicnedělání, papírování a zatloukání… Ta strašná tvořivost při hledání důvodů, proč něco nejde udělat, ten rytmus pracovního života od kávy ke kávě a celej ten byrokratickej klídek a erotický snění. To určitě tady bude platit taky, i když jsem to psal ze svý americký zkušenosti. Mě vlastně nejvíc inspirovalo to absurdní ptydepe, ten nesmyslnej byrokratickej jazyk od kompjůtrů, jazyk různejch oběžníků, kterej je naprosto neadekvátní citovýmu životu, a kterej mu přitom ale stejně nakonec musí sloužit, protože všema těma úředníkama flákaj stejný mindráky a touhy jako s básníkama nebo třeba prezidentama, no a když tu technokratickou hantýrku používáš ve službách citu, tak najednou vznikne taková podivná, pokřivená poezie, a o tu mi v Perfektním životě hlavně šlo…
Jak tu knížku přijali?
Kritika velice hezky. V Chicagu se to i hodně prodávalo. A lidi okolo mě si to všichni půjčovali a kupovali. Oni nikdy nezažili, že by někdo vypsal jejich život… Ale žádný komerční trhák to nebyl. Ani záloha, co mi dali, se nezaplatila. Pokud se z toho udělá film, a to doufám, že se udělá, tak se to snad bude prodávat potom. Vono je dobrý, že taková spousta lidí dneska žije kancelářským způsobem života, takže si v románě najdou nějakou část svý existence, a to je pro tu knížku strašně důležitý. Taky je psaná spíš s nadsázkou a trochu do humoru, to se taky líbí. Jenže krásný kritiky nic neznamenají. No, tedy něco samozřejmě znamenají, ale neznamenají třeba, že můžeš okamžitě vydat další knížku, protože nakladatelský koncerny jsou dneska dost nemilosrdný a chtějí ze všeho vysekat profit. Dřív si pěstovaly lidi kvůli psaní a kvůli stylu a jako investici do budoucna, ale to už se moc nedělá. Dneska když chceš vydat další knížku, tak by bylo dobrý, kdybys před ní neměl dva romány, který komerčně propadly, jako ty moje.
Ty jsi napsal dva romány a píšeš třetí…
Mám třetí napsanej, v podstatě ho chci už jen naposled znova sjet. Ale zase je, pro Ameriku nešťastně, z českýho prostředí, a k tomu ještě z padesátejch let… Odehrává se většinou na vesnici a v malým okresním městě, ne nepodobným Kolínu, kde jsem vyrůstal. V podstatě je to zase familiobiografickej mýtus, ale z matčiny strany, stavěnej na portrétech lidí. Jeden můj strýček byl jezuitskej kněz, tajně vysvěcenej v padesátejch letech, další strýc, o kterým píšu, ztratil nohu ve třinácti letech a stal se z něj strašnej „overachiever“ – třeba na tý jedný noze dokázal vyskočit na stůl –, ale potom se na začátku války zaplet s odbojem a za ňáký letáky odseděl dva roky v koncentráku. Pustili ho a von na tý jedný noze jel vlakama, vestoje, asi tejden přes celý Německo. Za celou tu dobu sežral jedno vajíčko, byl samozřejmě zničenej z toho koncentráku i z toho, co tam viděl, a přijel domů do Kolína, zazvonil, dveře mu otevřela jeho sestřenice, ztuhla, a říká: Jak to vypadáš! A on se na ni vrhnul a začal ji škrtit, protože najednou to mohl ze sebe všechno pustit… Tak takovýhle portréty tam mám, ovšem dějovou osou je v tom románu úplně jinej příběh.
Vážíš si psaní, který vychází ze znalosti prostředí, a teď jsi napsal román z doby, kterou, když ses narodil osm let po válce, můžeš znát jen z doslechu. Musels kvůli tomu něco studovat?
Ne, nic jsem nestudoval, akorát jsem pozorně poslouchal a vzpomínal, protože ten svět jsem znal z dětství… Taky jsem se různě vyptával příbuznejch, když jsem to psal, ale samozřejmě nejde o fakta, jde o vnitřní logiku příběhu a o to, abych všechny ty postavy sám ze sebe autenticky naplnil. Ten román je stejně psanej retrospektivně, stejně je vyprávěnej zdálky… Drobný fakta nejsou v románu podstatný, stačí, když je nad pravdu jasnější…
Jakej máš vlastně vztah k české menšině v Chicagu? Je pravda, že tam v nějakým klubu hraješ hokej?
Teď momentálně nehraju, akorát jsem koučoval syna, ale dlouho jsem hrál. Mám z toho i ňáký štychy na obličeji… Hrál jsem s takovou bandou opilců… Na většině stadionů mají takovou místní ligu, takže se pronajme led třeba v jedenáct večer, ve dvanáct, hraje se do jedný, a pak se jde do hospody, chlastá se do třech, do čtyřech… Pak jsem třeba taky někdy chodil rovnou do práce, což byl celkem záhul. Jádro toho týmu byli Češi, Sparta Chicago, ale jinak tam mám mezi Čechy tak dva tři kamarády. Můj nejlepší kamarád je Američan. Občas sice taky zajdu k českýmu řezníkovi pro moravský uzený, nebo do pekařství, neboť „si nikdo nenaříká, kdo má kejka vod Minaříka“, ale jinak celkem nijak s krajanama ve styku nejsem. Žádný český noviny nebo knížky už vlastně ani nečtu, to už dávno ne… Žiju v Americe, moje děti jsou Američani, tak žiju americkým způsobem života.
Neměl jsi nikdy období, kdy by ti američtí Češi lezli na nervy?
Ne, protože tam vždycky byli nějaký lidi, kteří byli výborní, ale zase jsem necejtil nikdy potřebu bejt mezi nima nebo s nima žít.
Žiješ v Oak Parku, stranou od český komunity, ale v Chicagu jsou ještě další etnický skupiny. Máš nějakou, ke který by ses cítil blízko? Co třeba černoši?
Mám strašně rád černošskou hudbu, chodím na černošský blues a dlouho jsem dělal u těch telefonních spojů s černochama, měl jsem mezi nima dost přátel, a dokonce jsem napsal černošským slangem román, kterej se báli v Americe vydat, protože to bylo ještě ke všemu psaný z pohledu ženský… Já jsem totiž byl vedoucím oddělení počítačovýho provozu a tam dělaly samý černošky, tak jsem je pořád poslouchal, až se mi zdálo, že mám tu jejich řeč v uchu, a pak jsem napsal knížku The Love Life of Miss America. O holce, kterou doma řeže manžel, kterýmu ironicky říká Mr. Universe, a sama si říká Miss America.
To je strašně krásnej slang, ten černošskej, protože je velice čistej, jednoduchej, prostej. Voni používaj třeba slova jako „girl“, „boy“, slova, který už v sofistikovanějším jazyce nepoužíváš, ale který v sobě pořád nesou citovej náboj dětství… A voni s nima kouzlej mnoha způsoby, a tahle ekonomika výrazu zase vytváří určitou, strašně krásnou poezii, která v sobě má tu sílu praslova, ale zároveň i několik významovejch nadstaveb.
Myslíš, že ten román nikdy nevyjde?
Já doufám, že jo. Ona je to v podstatě novela, sto sedmdesát stránek. A jsem na ni strašně pyšnej, protože černoši, kterejm jsem to dával číst, tak těm se to každýmu líbilo. Já bych to byl asi velice lehce vydal, kdybych ustoupil do pozadí a nechal třeba jednu z mejch zaměstnankyň, aby to vydala pod svým jménem. To mi radil agent a tvrdil, že by z toho byla Pulitzerova cena, kdyby to napsala černoška… Což se musí brát s rezervou, to jsou slova agenta, ale faktem je, že tím, že jsem bílej, se tý novely každej politicky bál, protože ta levicová literární černošská vrstva si bedlivě hlídá svoji parketu a vůbec nevěří v univerzální sílu umění, v kterou věřím já. Že chlap může psát z ženskýho pohledu a běloch z černošskýho pohledu. Tomu oni nevěřej a určitě by kolem toho byl velikej politickej povyk. A to si komerční nakladatelství nemůžou dovolit, toho se bojej. Takže v Americe zdaleka není absolutní svoboda, tak jako dneska tady není absolutní svoboda, tak jako nikde nikdy není absolutní svoboda. Jde jen o to, aby jí bylo relativně co nejvíc. A v Americe jinak ta volnost je.
Co si myslíš o amerických kurzech tvůrčího psaní?
Že to je blbost. Já si nemyslím, že se člověk může naučit tvořivě psát. Buď to má v sobě a pak ho v těch kurzech akorát zkurvěj, anebo to v sobě nemá a voni ho možná dokopou k určitýmu výrazu, kterej ale bude stejně nakonec jenom takovej béžovej.
Ještě poslední otázka. V českém překladu Miliónového jeepu se často o něčem říká, že je to kulervoucí. Jak se to řekne anglicky?
Ballbreaking.
Děkuju za rozhovor.
srpen 1992
