„Koloristu lze poznat podle toho, jak umí s černou barvou. Je-li nuancovaná, nabývá-li v podstatě různých barev, mluví – žije.“ Připomněl jsem si tuto noticku, když jsem procházel jeden ze sešitů, kam si zaznamenávám skici, letmé úvahy. Je trochu zkratkovitá, je třeba doplnit, že se týká všech tzv. nebarevných (nepestrých) barev, v malířském slangu „špín“, což zahrnuje černě, šedě, hnědě, zemité barvy, okry, bílé. Barvy stojící mimo spektrální kruh. Když s nimi někdo umí pracovat tak, že na výsledném obraze působí jako nezakalené, přirozené, probarvené a plné světla, znamená to, že má cit pro modulaci barev a je (tonálním) koloristou. Umí to málokdo.
Výraznější sázka na černě a šedě vede při budování obrazu častěji ke kreslířskému vyznění. Formy pak zůstávají v lokálních tónech, zatímco světla a stíny s nimi tak docela nesouzní. Stojíme tu na rozhraní kresby a malby nikoliv z pohledu použité techniky – materiálu, ale z pohledu vyznění tonality – barevnosti. Kresba se barvy zříká (i když v ní jsou barvy použity, ovšem nejdou za rámec schematického uvození forem), zatímco malba míří k barevné úplnosti a košatosti (třebas navzdory minimu použitých prostředků).
Malba „barevnými špínami“ je zkrátka speciální disciplína, kterou můžeme zkratkovitě definovat na ose Velázquez – Manet. Právě u nich se totiž začalo mluvit o schopnosti neskutečně dovedně pracovat s užitím černé – například v intencích vyznění lyrického kontra vyznění dramatického. Na zaříkání černí či „špín“ se v pozdější době soustředil Mark Rothko, v závěru své dráhy, cele se mu oddal Pierre Soulages nebo jeho americký souputník Ad Reinhardt, přezdívaný příznačně „černý mnich“, právě pro své asketické, leč sugestivní přesvědčení, že černá je nejbarevnější barva. Též členové někdejší polské umělecké skupiny Ładnie (Wilhelm Sasnal, Marcin Maciejowski, Rafał Bujnowski) se v jedné fázi svých aktivit sešikovali kolem programu, jenž přísahal na černou v hlavní úloze. Jejich práce někdy černi ponechávají kreslířské či grafické vyznění, jindy se ovšem některý z členů skupiny trefil černou do černého a užil tuto emocionální a tvárnou barvu skutečně polyfonicky. Bujnowski, který zůstal programové volbě věrný a v podstatě jinou barvu nepoužívá, došel dokonce k velmi přesvědčivým řešením jakéhosi černého luminismu.
V současném českém prostředí mám typ kolorismu „špín“ či „magii černí“ spojený především s několika malíři par excellence, v jejichž dílech lze nalézt kromě jiného existenciální ztišení či metafyzickou závažnost a kteří umí vedle kolorismu „špín“ nad jiné sofistikovaně pracovat s obrazy člověka – s figurou. Mám na mysli Jana Mertu, Daniela Balabána, Josefa Žáčka, Petra Veselého a KW (Igora Korpaczewského). Ty všechny lze s jistou nadsázkou nazvat „černými mnichy“ současné české malby, neboť se alespoň dílem své dosavadní tvůrčí cesty představili jako brilantní koloristé „špín“, ne-li přímo černí, kteří minimum použitého dokážou probarvit v maximum výsledného, spoléhají se cele na barvu a vyslovují skrze ni velmi srozumitelně a čitelně značné bohatství nebanálních, ba dokonce závažných obsahů. Tyto obsahy přitom nejsou nějakými objektivizovanými tématy, jsou stejně osobní jako univerzální – z pozice člověka míří k němu dovnitř i za jeho měkké kontury. Hladiny kaluží kalných barev jsou jim zrcadly siluet, stínů, zákmitů oblak i zázračných světelných pablesků. Meditace o světě a světle nad prachem a blátem.
Nová publikace vydaná GAVU v Chebu – Monografie KW Q:
První dva z jmenovaných českých malířů často vystavují a mnohé z jejich výstav doprovodily poměrně obsáhlé katalogy. Méně prominentní postavení má KW. I současný český výtvarný provoz potřebuje a generuje své hvězdy a miláčky médií, také své domácí klasiky, ale i osamělé běžce, tvůrce ve stínu nebo vyslovené outsidery, přičemž umělecká kvalita, životnost a význam díla jsou kategorie jiného druhu než úspěch a společenské postavení. KW je Painter‘s painter se specifickou schopností narace. Způsob, jakým s ní pracuje, může být sice vykládán jako univerzální, ale asi není z nejuniverzálnějších – jeho síla je také v invenční práci s barvou, neboť je-li někdy skvělým koloristou „špín“, tedy koloristou tonálním (valérovým), je v jiných pracích souběžně koloristou kontrapunktickým a dovede také tyto protipóly možného zacházení s barevností organicky propojovat, ostatně nikoli náhodou má v obzvláštní oblibě Velázqueze a Matisse. A možná jsou právě tyto jeho přednosti z těch, které unikají širší pozornosti. O to víc potěšila jeho nedávná retrospektivní výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu nazvaná Once Upon a Time (6. 7. – 24. 9. 2023, kurátor Jiří Ptáček), která s dernisáží přinesla díky iniciativě tamějšího ředitele Marcela Fišera i solidnější publikaci o tvorbě tohoto autora. Kdybychom v našich končinách nebyli tak zvyklí na „Zaplaťpánbůh“!, konstatovali bychom: „Konečně!“
Z monografie KW Q:
Z monografie KW Q: