foto © Václav Jirásek
Pablo de Sax – Čaroděj OZ, Blumfeld S. M., Homeless & Hungry odešel… (22. 8. 1955 – 19. 2. 2024)
Výtvarník, spisovatel a překladatel, který od roku 1980 používal pseudonym Čaroděj OZ, se narodil a vyrůstal v Praze Strašnicích. V první polovině sedmdesátých let studoval žižkovskou Střední uměleckoprůmyslovou školu. Studium však nezakončil maturitou, protože se opakovaně odmítl dostavit k maturitní zkoušce z ruštiny. Už jako student od poloviny sedmdesátých let vydával samizdatově básnické sbírky (například Děti Dvou sluncí, 1975) a vytvářel obaly LP desek fiktivních kapel.
Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1978, kdy vydal samizdatový sborník textů Děti spreje a uspořádal při té příležitosti happening na Karlově mostě, to ještě pod pseudonymem LŠD. V té době začal vydávat samizdatové časopisy, nejprve Opium pro lid a později časopis Jen pro blázny. Začátkem roku 1979 se svou tehdejší přítelkyní a později celoživotní souputnicí a manželkou IG, které přisoudil pseudonym PIGI, pobývali v mém bytě v Košířích.
Čaroděj se třikrát pokusil o emigraci na Západ, ale všechny pokusy skončily nezdarem. V roce 1977 se dokonce již dostal do Velké Británie, kam se zajel podívat na koncert z Holandska, kde už se chystal zůstat, bohužel v té době proběhly kdesi útoky dlouhovlasých a vousatých levicových radikálů a on byl jako podezřelý a téměř bez prostředků při zpáteční cestě z Anglie do Holandska zadržen a následně vyhoštěn. Jak sám později říkal, na náklady královny Alžběty II. byl deportován zpátky do Prahy. Po třetím neúspěšném pokusu v roce 1979 se rozhodl na konci roku emigrovat alespoň z Prahy, z města do přírody, a stal se, jak říkal, „ekologickým exulantem“.
Usadili se s Pigi na chalupě na Kokořínsku s výhledem na Bezděz. Zde, když už se mu nepodařilo dostat do svobodného světa, vytvořil na území domu a přilehlého pozemku svou vlastní zemi, kterou nazval Země OZ, a stal se tak 1. ledna 1980 slavnostně Čarodějem OZ. Obklopil se skupinkou přátel a byl hybatelem a iniciátorem mnoha společných aktivit. Sám také dál vydával samizdatové časopisy, nejprve již zmíněný Jen pro blázny (název byl inspirován Stepním vlkem od Hermanna Hesse) a později Sado/Maso (název vznikl z oblíbeného výroku Vincenta Venery a jako přesmyčka zkratky svazáckého Mladého světa). Vedle toho, že jsme spolu s ním vytvářeli různé bytové kapely, točili jsme nezávislé filmy. Jednou za rok pořádal Čaroděj festivaly s přehlídkou našich filmů, většinou na předem dané téma. Například v roce 1984 jím byl Orwellův známý román. O jeho a našich filmech je možné nalézt na webu informace např. pod heslem „Čarodějné filmy pro lid“, byla jim věnována pozornost i v Revolver Revue č. 91/2013, kde s Čarodějem o nich vyšel také rozhovor.
Po celou dobu musel zápolit s komunistickým systémem, s hrozbou vojenské služby (deset let se musel každý rok dostavit k odvodu) a hlavně s nutností mít zaměstnání, protože razítko zaměstnavatele v občanském průkazu musel mít v té době každý. Aby mohli pracovat z domova, museli s Pigi pracovat pro okolní družstva, což obnášelo často zdraví ohrožující činnosti (například s azbestem), dokud se jim nepodařilo získat celkem čistou práci, kreslení geologických map.
foto © Vladimír Gaar
Když se po deseti letech života na venkově v roce 1989 komunistický režim zhroutil, mohl Čaroděj konečně svobodně začít publikovat své knižní překlady. V letech 1990–1995 byl šéfredaktorem časopisu Vokno, později přispíval do mnoha časopisů (Raut, Živel, Mana, Labyrint, Prostor, Umělec atd.). Vydal dvě vlastní sbírky „literárních klipů“ Polykači ohně a Peep Show. Od počátku svého vydávání samizdatových časopisů až do svého náhlého odchodu se zabýval nezávislou kulturou, ekofilosofií, postmoderní kulturou a konzumní společností. Díky přátelství s Egonem Bondym se mu podařilo získat jeho souhlas k tomu, aby napsal scénáře podle Bondyho memoárů Prvních deset let. V roce 2009 podle Čarodějova námětu a scénáře natočil Tomáš Mašín film 3 sezóny v pekle.
Vedle všech svých kulturních a uměleckých aktivit byl poutníkem a cestovatelem nejen po blízkém Máchově kraji a jižních Čechách, ale po pádu železné opony i po Šumavě a Itálii.
Přes deset let až do posledních chvíle Čaroděj OZ / Blumfeld S. M. pracoval na rozsáhlém románu, který měl vyjít v letošním roce, a doufejme, že díky péči a úsilí jeho životní partnerky a blízkých se tak i stane.
Klaníme se a děkujeme ti, drahý a vzácný příteli.
foto © Vladimír Gaar
Viktor Karlík – Čaroděj
Čaroděje jsem poznal na začátku osmdesátých let. Vídal ho nejčastěji v Košířích, v domku U Zámečnice 4, na Buďánkách. Tam v různých dobách v různých patrech bydlel Svatopluk Karásek, Timpo – Štefan Hiroš, Andula a Tonda Hradilkovi, Terezie a Ludvík Hradilkovi a Pablo de Sax – a právě u něj často pobýval Lubomír D. alias Blumfeld S. M. s Pigi. Z té doby se mi vybavují různé obrazy, situace, v nichž je i Čaroděj OZ, jak zněl další jeho pseudonym.
Třeba jedeme s Jáchymem Topolem do Zbuzan k dalším z Hradilkových na malý festival, kde se promítaly filmy Čaroděje a Pabla. Vše točeno na osmičku. Mimo jiné se pouští jejich verze Easy Rider, namísto motocyklů bicykly. Nebo Čarodějova adaptace Orwellova 1984.
časopis Sado/Maso
Čarodějův samizdat Sado/Maso. Grafický posun loga oficiálního „normalizačního“ časopisu Mladý svět (viz fotografie výše) ukazuje, jak lze stručně a jasně vyjádřit názor. Sado/Maso byl i jeden z nejhezčích samizdatů, které kdy kdo v této zemi vydával. Ostatně vždy když jsem viděl Čaroděje, Pigi a Pabla, byl to kromě jiného radostně estetický zážitek. Stačí se podívat na dobové snímky. V RR č. 92/2013 jsme časopisu Sado/Maso věnovali nemalý prostor, ve kterém jsme zveřejnili části diplomové práce Gabriely Romanové včetně bibliografie. O zmíněném filmu 1984 a „filmových samizdatech“ byl zas blok v RR č. 91/2013. Když si člověk připomene některé záběry, třeba z prvomájových oslav, tribunu na Letné, tehdejší TV, spoluobčany, tak má chuť pohladit kartáčem všechny ty zpravidla levicové intelektuály, kteří v posledních dekádách melou svá moudra o každodennosti v „normalizaci“.
záběry z filmu 1984
Střih. Někdy v roce 1990 jdu po Národní třídě a u Slavie se potkáme s Čarodějem. Já trochu v sametové kocovině, toho okolního nadšení bylo nějak moc a chuti opravdu se vyrovnávat s minulostí nějak málo. Čaroděj se mě zeptá: Co budeme dělat? Odpovídám: Jak to myslíš? Čaroděj se svým typickým, trochu potutelným úsměvem: Žádná cenzura, vše dovoleno.
Co dělal Luboš D. v těch více než třiceti polistopadových letech, je zřejmé. Nijak se nezaplétal s kariérními možnostmi, které by jistě mohl mít. Neudělal si třeba odbočku do silových složek rodící se demokracie a pak zpátky do „undergroundu“, undergroundu de facto už neexistujícího, ale s postupem doby o to hlasitěji deklarovaného, třeba s jedním hercem od Majora Zemana. Čaroděj si ze své nezávislé, samizdatové minulosti taky neudělal vzpomínací trafiku ani si nebudoval pomník. Držel se pořád své cesty.
Byl pro mě také zosobněním toho, že ekologie se nemusí rovnat salónní a trendy kecy a lze ji vědomě žít, a to dávno předtím, než se to i v Čechách stalo rozšířenějším jevem. Soulad mezi slovy a činy.
O jeho práci překladatelské, redakční, publicistické, filmové a literární by měl pojednat někdo povolanější. Třeba Martin Machovec, mj. znalec snad všech jeho pseudonymů. Doktor samizdatu, jak ho sám Blumfeld jednou v mé přítomnosti s respektem nazval.
Jedna z projekcí se před rokem 1989 uskutečnila v domku U Zámečnice 4. Je tam docela dost lidí, promítá se Pablův film Proces 1984: venkovská zabijačka, smaltovaná cedule Bartolomějská, rychlý střih, neveselý film o neveselé době. Následně, nebo před filmem, to už přesně nevím, je pro ten večer pouštěna nahrávka promluvy Egona Bondyho, kterou pořídil Čaroděj. Dnes, s tím velkým časovým odstupem, nese blízkost cedule Bartolomějská a hlasu EB i dost jiné asociace a významy než v těch letech.
V té době jsme se s Čarodějem pracovně sešli nad filmem, který měl zahrnovat moje tehdejší obrazy vystavené na zahradě zmíněného, dnes už legendárního domku v Košířích. Lubomír Drožď, Ždírec, pošta Okna, tam jsem mu tehdy psal. Natáčelo se u mě v ateliéru Na Březince 25 a nějak se to technicky nepodařilo. Jeden takový pokus, nic neobvyklého.
Čaroděje mám spojeného i s Kosoří, kde žili a žijí Jarka a Martin Janíčkovi. Velice důležité místo osmdesátých let. Vybavuje se mi několik akcí. Asi největší byla pod širým nebem. Národní třídu tam tehdy Chris Cutler označil za hudební klauny. Vidím Čaroděje, jak nás při vystoupení s pobavením sleduje. Pak hráli Psí vojáci a další uskupení. Hudba mi připomíná, že v časopise Sado/Maso vyšel i reportážní text o pobytu a koncertě Nico v Praze. Její kapela jen shodou náhod tehdy nedorazila na koncert Národní třídy do Zbuzan. I takový bizarní detail si lze připomenout díky samizdatové práci Čaroděje a jeho přátel.
Naše svatba s T. ve Šrobárově 20. Čaroděj a Pigi si dlouze povídají s orientalistou Luborem Hájkem. Další obraz, který ve mně zůstal.
Před několika lety jsem Čaroděje vyzval k tomu, aby psal Jednu větu. Souhlasil, ale s tím, že nejdříve dopíše svůj román, pak na to bude mít čas. Román dosud nevyšel.
Uvědomuji si, že Čaroděje jsem nikdy nezažil křičet, nadávat. Patřil k těm, kdo mají přirozenou autoritu a určité věci nemusí druhým ani sobě dokazovat.
Byl to jediný Čaroděj, kterého jsem v životě poznal.
foto © Václav Jirásek
Připravila T. P.