Denně promýšlím, jak v současné situaci uskutečňovat svoji práci divadelní dramaturgyně. Mnohá divadla hledají náhradní program, k poslechu nebo vizuální, v podobě podcastů nebo videí či krátkých filmů. Denně myslím na to, že se mi vůbec nechce soutěžit o pozornost na internetu. A také to neumím a nechci se to v tuto chvíli učit. Snad to výhledově ani nebude nutné. Jsou chvíle, kdy si svou nechuť vyčítám, protože by tato aktivita mohla vytvořit dojem činnosti, které by si mohla všimnout vlivová místa. Denně při vaření různých jídel nebo při spolupráci na úkolech dětí myslím na to, co je vlastně teď moje skutečná a smysluplná práce. Na jaře, když přišla karanténa, šly dny do světla, kterého přibývalo. Teď bude ještě nějaký čas přibývat tmy, tma bude houstnout. Nemohu ani napsat článek o žádném aktuálním zážitku z živého divadla, i když před několika dny se mi o jednom představení zdálo – bylo to bytové divadlo, z pokoje po pravé straně jeviště do půli těla vyhlédla herečka a tiše se na nás dívala. Ve snu jsem si říkala, jak je to prosté a krásné. Mohu se teď víc věnovat zapisování snů. Možná se divadlo přestěhovalo do snů a projde tam nějakou kúrou imaginace, prokypří se. A nebo naopak až divadlo vyjde z karantény, bude vyhublé, prokřehlé a vděčné za každý kus žvance? Denně si také uvědomuji, jak mi pobyt s divadlem, na které jsem jinak ochotna dlouhé hodiny nadávat, spílat mu a zhrzeně mu vyhrožovat, že ho navždy opustím, chybí. Chybí mi soustředěné, společné ticho, společný dech diváků, chybí mi živé mnohačetné vnímání, které nad hledištěm a jevištěm vytváří oblak představ, vzpomínek, asociací a tajných tužeb. Chybí mi strach, co tomu diváci řeknou a jak to bude hučet ve foyer. Chybí mi společná energie zkoušení, která se nedá jen tak beztrestně přerušit – vždy tomu padnou za oběť určité myšlenky, zatím třeba jen tušené, najednou vyplašené, típnuté do popelníku, zapadlé mezi prkna nebo pověšené na ramínko a zamčené v šatně. Přece už samotné slovo „představení“ má v sobě více rovin. Stavíme něco před diváky, a vedle toho pluje i asociace na slovo představa. Na druhou stranu, otázku po smyslu své práce si nejednou kladu i v běžném čase. Velice často se mě také někdo zeptá, co ten dramaturg vlastně dělá? S žádnou svojí odpovědí jsem nikdy nebyla dost spokojená. V posledních dnech jsem se vrátila ke knize Gastona Bachelarda Plamen svíce, právě když jsem přemýšlela jakou „náhradní činnost“ by naše divadlo mohlo vyvíjet. A možná jsem tam našla odpověď platnou pro tyto podzimní dny, neboť Bachelard s trochou shovívavého humoru píše: „Oheň v krbu může rozptýlit pohrabáč. Člověk nad skomírajícím ohněm může pomoci dříví, aby hořelo, když včas přiloží další poleno. Člověk, který se vyzná v topení, střeží Prometheův čin. Upravuje tyto malé prométheovské činy a odtud plyne jeho pýcha, že je dokonalým pohrabáčem.“ V těchto dnech izolace a úzkosti je tedy mimo jiné možné mnoho věcí přesněji pojmenovat. Například dramaturgii jako pohrabáč tvůrčího hoření. Světla a tepla nám bude v nejbližších týdnech jistě zapotřebí.