Lidové noviny věnovaly 23. července značný prostor Ludvíku Vaculíkovi, který toho dne oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Spisovatel a asi i nejstarší pravidelný autor listu si jistě zaslouží, aby se o něm psalo s úctou. Otázkou proto je, zda měl jako dárek dostat zrovna to, s čím LN přispěchaly

Součástí páteční přílohy Hospodářských novin bývají také příspěvky o současné architektuře. Je to i tento typ článků (píše je Petr Volf, jeden z redaktorů), který přispívá k relativně snesitelné a neurážlivé podobě magazínu oproti srovnatelným barevným doplňkům jiných deníků. A občas se tu dokonce vyskytne i myšlenka, která stojí za komentář.

Jedinečný umělecký experiment v programu pražského Quadrienále! Hra na revoluci: obsazení tiskárny Právo! Poslední velká hra v někdejším sídle vydavatelství deníku Právo před jeho demolicí! … Vybraní účastníci – dobrovolníci – se 9. června 2011 nastěhují do tiskárny Právo, kde budou po dobu 15 dní a nocí společně žít, jíst, pít i přespávat

Nejen česká média jsou jako májové sluníčko. Jednu chvíli vykoukne z mraků, zasvítí, pak zase zmizí a nechá krajinu, aby se ponořila v šero. Jeho chování se řídí pravidly, která zná jen ono samo. Je nevyzpytatelné. Podobně jen média sama znají logiku svých vynořujících se a opět zapadajících kampaní.

V úterý 12. července zemřel malíř Zdeněk Sýkora. Přinášíme velký rozhovor, který s ním pro RR 75/2009 vedl Vladimír Drápal.

Na Portálu české literatury vyšel (sice už před Vánoci, ale jak uvidíme, stojí za připomenutí) rozhovor člena básnické skupiny Fantasia Adama Borziče s literárním historikem, teoretikem a kritikem Karlem Pioreckým o „angažovanosti v literatuře“. Připomíná to rozhovor dvou vozíčkářů, kteří se domlouvají, že si půjdou odpoledne začutat před barák.

Letos uplyne patnáct let od smrti básníka, kritika a editora Andreje Stankoviče (22. 6. 1940 – 12. 7. 2001), osobnosti, jejíž texty dlouhá léta výrazně spoluvytvářely tvář Revolver Revue a Kritické Přílohy RR. Jako vzpomínku přinášíme rozhovor, který s ním pro RR č. 33/1997 vedla Petruška Šustrová.

V úterý 22. června oznámil internetový Deník Referendum, že „literáti Jirous, Kořán, Brikcius a Daníček, odsouzení v roce 1973 za výtržnictví, se dočkali satisfakce“. Nejvyšší soud totiž po osmatřiceti letech zrušil normalizační rozsudek, s tím, že byl „nepřiměřený okolnostem“.

Nekonečný seriál fejetonistických povzdechů na téma „po celém světě vychází rok od roku stále více knížek a není v silách jednotlivce všechny přečíst“ rozmnožil v literární příloze Respektu č. 26–27/2011 dvojstranou nadepsanou Nějak moc knih Jiří Trávníček. Svůj text hned v první řádce nazývá esejí; třeba se dočkáme dne

Každý sběrný dvůr by měl mít svého kurátora! Tolik poslední poznámka k návštěvě sběrného dvora v minulé části našeho příspěvku. Ale vraťme se ještě zpět k okamžiku, kdy nalézáme předmět a prohlašujeme jej, třeba jen sami pro sebe, za umělecké dílo. Není pak skutečným dílem právě toto samotné prohlášení?

Příchod elektronických knih do naší doby bývá médii prezentován a širší veřejností vnímán jako jev, který postupně nahradí knihy tištěné. Taková představa pak vytváří společnost natěšených, vystrašených nebo aspoň opatrných, a jistě i lhostejných. Nechci přidávat další marný odhad, co to udělá s lidskou civilizací, nebo dokonce ekonomikou

Nemine snad týden, aby ke mně nedorazila nějaká petice, podpisový arch, případně výzva k připojení se k protestu. Už zase někoho odvolávají, už zase někdo nechce odejít z funkce, už zase někoho neprávem osočili, už zase bourají historický dům, už zase zkrátili granty, už zase bych měl dát na vědomí příslušnému ministru