Dnes je 29. únor, den, který má napravit nesrovnalosti. Náš kalendářní rok se neshoduje s rokem tropickým. Země oběhne Slunce za 365 dní, 5 hodin a necelých 49 minut. Pokud bychom nezavedli jednou za čtyři roky 29. únor a nepřibrzdili tak náš čas řízený kalendářem, brzy by ty každoročně nadbývající hodiny a minuty způsobily, že bychom měli jaro v létě a zimu na jaře. Vyšel jsem ven a ovanul mne vzduch tak teplý, že jsem zapochyboval, zda má 29. únor ještě smysl, neboť jaro už je stejně v zimě.

Na chodníku stál mladý Rus, který bydlí v Ostravě. Jmenuje se Lev, dál nevím. Pochází z Moskvy, před deseti lety tady studoval a zajímal se o literaturu, dali jsme se tenkrát v hospodě do řeči a brzy „zabředli“. Pyšně mi oznámil, že osmdesát procent jejich národa podporuje svého prezidenta, což se o jiném národu říci nedá. Optal jsem se ho, co soudí o tom, že ten jejich prezident právě krutě zatočil se skupinou Pussy Riot po jejich happeningu v moskevském pravoslavném chrámu. „A co měl dělat?“ opáčil Lev důrazně. „Vy tady vůbec nic nevíte. Nevíte, co všechno tam v kostele ty holky páchaly…“ A pak rusky, zřejmě proto, aby to znělo autentičtěji, důrazně dodal: „Any razryvaly ikony!“ Plácal smyšlenky bez jakýchkoliv dokladů a věděl to. Když jsem ho upozornil, že aniž to tuší, pronesl hlubokou pravdu, protože hlavní ikonou, kterou ty holky razryvaly, byl Putin sám, nemělo to už k řevu daleko. Hloupá a hnusná epizoda skončila.

O několik let později mi v jiné hospodě přistál u stolu fernet. Číšnice vysvětlila, že to posílá „tamten pán“. Lev se na mě šklebil od zadního stolu v bujaré společnosti. Odstrčil jsem tenkrát ten fernet a pak poslouchal výkřiky, které ke mně od zadního stolu občas zalétaly. „Urazil jsi mne, moc jsi mne urazil, nabízel jsem ti přátelství,“ slyšel jsem řvoucího Lva.

Teď tady stojí na chodníku a já musím projít kolem něj, pokud kvůli němu nechci změnit směr, a to nechci. Dívá se vyhasle, nemá na tváři svůj obvyklý povýšený výraz. „Jak se máš?“ uslyšel jsem, když jsme se míjeli. Na vteřinu jsem zpomalil. „Špatně,“ odpověděl jsem a tušil, že ví, jak to myslím. „Já taky,“ vyhrknul najednou a já věděl, jak to myslí. Pak tam stál dál, zatímco já šel pryč, devětadvacátým únorem, brzdným dnem.