Česká televize nedávno uvedla dokument o spisovateli Janu Balabánovi, vytvořený výhradně ze zaznamenaných promluv samotného autora, které režisérka Petra Všelichová seřadila a ponechala bez komentáře. Můžeme to vnímat jako projev skromnosti a zdrženlivosti dokumentaristky, která nechává promlouvat samotného autora a nechce zatěžovat sdělení filmu biografickým a dojmologickým balastem. Tento režisérčin postoj byl patrný již ve zpravodajské relaci ČT, kde měla své dílo představit: v její promluvě byla zřejmá nechuť komentovat Balabánovo dílo vcelku a pronášet povšechná tvrzení o povaze jeho literární tvorby.

V samotném dokumentu jsou spojené Balabánovy snad až příliš improvizované proslovy na veřejných akcích, řeči v kavárnách, kde se snaží být vtipný, čtené ukázky z vlastní tvorby, které vytrženy z kontextu působí spíše jako neumělá duchařina, či soustředěné, osobní promluvy. Separátní výroky prezentované v dokumentu však vytvářejí určitý smysluplný celek.

Balabán vlastně říká banálně znějící myšlenky a nějakou dobu trvá, než si povšimneme, v čem spočívá jejich vážnost: právě v tom, že si divák může uvědomit, jak je jejich význam v současnosti vyprázdněný a není brán vážně. Autor například tvrdí, že nelze dělat tlustou čáru za minulostí, protože svět je stále týž. Proto ho zajímá „lidské srdce“. Výjimečnost je mu odporná, a pokud je určitou výjimečnou citlivostí obdařen, chce, aby byla komunikativní. Při psaní čeká, kdy postava povstane – to nespočívá ve snaze ji popsat, ale přimět ji, aby promluvila, přivést ji k životu. A je si vědom toho, že to, jestli se máme dobře, je náš problém, nikoli problém doby. Pokud mluví příkře o „debilních učitelkách“ či lidských osudech zestejněných panelákovým sídlištěm, tak tyto výroky dává do přímého vztahu ke „kulturní debilitě“. Postupně vychází najevo, že ji chápe lapidárně jako stav, kdy je člověk odtržen od osudů své rodiny dvě, tři generace zpátky. Toto zjištění významně osvětluje i smysl ostatních výroků.

V Balabánových promluvách se stále vrací téma komunikace mezi jednotlivci i napříč generacemi – autor nám implicitně sděluje, že člověk odtržený od toho, co mu sděluje jiná lidská existence, není schopen porozumět světu. Neboť svět je to, co je vytvářeno porozuměním mezi lidmi. A literatura je pro Balabána tím, co vrací do kultury lidský hlas. Při tom všem, co nám civilizace nabízí, lidský hlas mizí. Kultura je založena na sdělení, oslovení jednoho člověka druhým. Právě sdělení, oslovení je jediná možnost, jak nechat vyvstat svět, a bránit se jeho zakrývání ve frázích. Význam jednotlivých věcí je utvářen tím, jak jim lidé rozumí právě jako věcem sdíleným s jinými lidmi. Pokud tedy chceme věcem rozumět, musíme obrátit pozornost na komunikaci s druhým, neboť svět je spíše než soubor věcí to, co vzniká z dohody se všemi, kdo ve světě pobývali či pobývají. Proto čeští katoličtí básníci mluvili o světě jako o společenství živých a mrtvých.

Balabán je, použijeme-li jeho slova, „takový pobožný“. Co tím má na mysli? Neochotu smířit se s tím, že život je bezvýchodně existencialistické škubání se s jedinou jistou perspektivou smrti. Jeho proslov je nadějnou vírou v „boží lano“, na němž visí všichni ti ztroskotanci z jeho próz. Co je pro Balabána božím lanem? Odpověď zase zdánlivě zní jako fráze, ale její význam je konsekventní s tím, co zde bylo uvedeno: Boží lano je vědomí, že člověk na světě nikdy není sám.