„Moje cesta zneklidňuje, jitří mou paměť a dává vzniknout kruhům maličkých příběhů, které se tiše, jeden po druhém, šíří, zvětšují a obepínají mé vyprávění, jsou pozadím mého pohybu.“

Román Oksany Vasjakinové Rána (v ruském originále jako Rana, 2021) představuje dílo na pomezí několika literárních žánrů. Jde o prozaický debut autorky, která se dosud věnovala především poezii; vydala sbírky Ženská próza (Ženskaja proza, 2016) а Vítr zuřivosti (Vetěr jarosti, 2019). Její Rána je pak intimním, lyrickým, současně fragmentárním i soudržným textem, který se i formou přímých odkazů hlásí jak k tradici ruské queer literatury, tak k tvorbě takových ruských autorek dvacátého století, jako byla například Jevgenije Ginzburgová se svou Strmou cestou. Kniha vyšla letos péčí nakladatelství Maraton v překladu Aleny Machoninové.

Základ děje, jímž je cesta hlavní hrdinky s matčiným popelem do jejího rodného města na vzdálené Sibiři, se postupně stává pouhou osnovou textu, dále sestávajícího ze vzpomínek a úvah a zahrnujícího i polohy esejistické a básnické. Chronologická posloupnost děje není striktně dodržována, narušují ji stále častěji retrospektivní pasáže, odkazy na díla řady dalších ruských i světových autorů (mj. Anna Barkova, Lidija Ginzburg, Julia Kristeva, Luce Irigaray) i verši psané pasáže.

V úvodu prózy smrt blízkého člověka silně kontrastuje s každodenností, která svým neustávajícím během nedovoluje hlavní hrdince celou událost náležitě prožít. Nevyjádřená bolest se postupně mění v otupující pozadí, na němž všechny všední starosti, bezpředmětné rozhovory i se smrtí spojená nevyhnutelná agenda působí dvojnásob nesmyslně. Jako by okolní svět, plný vyprázdněných zvyklostí, zpřetrhaných vztahů a utrpení stál v kontrastu s lidskostí, ukrytou v nitru hlavní hrdinky, toužící stejně tak po štěstí a lásce, jako po možnosti plně procítit matčinu smrt a s ní spojenou trýzeň. K tomu však v knize až téměř do samého závěru nedochází. Vzniká tak určité pocitové vakuum, v díle podtržené častým cyklickým opakováním slov a vět i pozorností věnovanou mnohdy banálním maličkostem. Hrdinka se stále znovu a znovu zaobírá drobnými vzpomínkami na matku, které se v protikladu k reflektované každodenní realitě vyjímají svým křehkým podáním. Tato retrospektivní místa se postupně stávají stále častějšími – je patrné, že jsou zásadní pro přijetí nového světa, světa bez matky, do nějž je hrdinka její smrtí vržena.

Postupně se ukazuje, že rána z titulu knihy zeje na mnoha místech, nejen v srdci hlavní hrdinky a na matčině těle po operaci, která měla oddálit její smrt. Protagonistka trpí i nevyřešeným vztahem s matkou, stejně jako otázkami, spojenými s její vlastní homosexuální orientací, která je rovněž v knize častým předmětem reflexí. Všechny tyto linie se v díle spojují v jednu, zastřešenou právě postavou matky jako stvořitelky života i hrdinčina světa i jako bázlivě obdivované ženy. Její smrt nakonec vnáší do života dcery především impulz pro vyrovnání se s mnoha starými i současnými traumaty a bolestmi, a tím i jistou katarzi – k ní v knize dochází prostřednictvím vzpomínek, bilancování a nakonec i skrze poezii, která nabývá v závěru díla zcela zásadního významu. Jedna rána tak pomáhá zacelit bezpočet dalších. Závěr také ale, i skrze odkazy na antické mýty, přináší řadu otázek, pátrajících především po smyslu samotné tvorby: Proč a jak tvoříme? Jak vzniká poezie a v čem spočívá její síla? Jak se v ní odráží to, co právě prožíváme?

Próza Rána je pozoruhodná zejména ze dvou důvodů. Zaprvé svojí civilností – přestože téma smrti může vybízet k patetickému projevu, autorka se k němu téměř neuchyluje, což je třeba ocenit zejména v kontextu ruské literatury s obzvlášť silným odkazem mistrů exaltovaného obrazu lidského utrpení. Zde je vše popisováno prostě, klidně, místy téměř nezúčastněně a zásadně to dodává na věrohodnosti. Za druhé stojí za obzvláštní pozornost zmiňovaná mozaika vzpomínek coby jedna vrstva díla, vzpomínek často i banálních či ve vztahu k tématu snad dokonce nepatřičných, které ale mají schopnost rezonovat s osobní zkušeností čtenáře. To dodává truchlivému tématu i bezútěšnému sociálnímu pozadí, na němž se příběh odehrává, citlivost, lidskost a možnost pro přijetí a smíření.