Od září do prosince probíhá v pražském Divadle U Valšů cyklus inscenovaných čtení Hrdina v českém dramatu, kterým chcete spolu s dalšími pořadateli a aktéry v roce stého výročí vzniku Československé republiky „důstojně připomenout některé klíčové okamžiky, ideje a ideály související se zápasem o svobodnou existenci v rámci samostatného českého státu“. Jak tato myšlenka vznikla?
V roce 2015 Zuzana Sílová a Jaroslav Vostrý připravili pro Český rozhlas cyklus Český hrdina a české drama, potom vyšla i stejnojmenná kniha studií. Když Ministerstvo školství vypsalo grantovou soutěž pro projekty vysokých škol k výročím spojeným s rokem 2018, řekli jsme si, že je to ideální příležitost uvést – alespoň v podobě „koncertního provedení“ – hry, kterých se ten rozhlasový cyklus dotýkal. Zároveň se takový způsob koncetrace na dramatikovo slovo, kterou forma inscenovaného čtení vyžaduje, velmi hodil do studijních plánů hereckého ročníku, s nímž jsme chtěli cyklus realizovat. Ministerstvo sice neuznalo tento záměr za hodný podpory, ale nakonec se, díky velkorysosti Divadla U Valšů, podpory Hlávkovy Nadace a DAMU, přece jen koná.
Kdo se podílí na jeho podobě?
Čtyři isncenovaná čtení jsou v mé režii, dvě vzniknou pod režijním vedení studentů Aminaty Keita a Vojtěcha Nejedlého. Na jevišti se potkávají studenti herectví se svými staršími kolegy, Táňou Medveckou, Janem Hartlem, Janou Bouškovou a dalšími.
Zahájili jste hrou J. K. Tyla Drahomíra a její synové. Jaká dramata budou následovat?
Jiráskova Jana Husa s Jiřím Suchým z Tábora a Igorem Orozovičem uvádíme tento týden, 3. a 5. října. Na konci října to bude Dykův Posel, následovat bude Mahenovo Mrtvé moře a Langerova Jízdní hlídka, v prosinci cyklus zakončí Čapkova Matka.
Jaká byla základní dramaturgická kritéria? Bylo těžké z české dramatiky vybrat tituly, které by souzněly s vaším záměrem?
Naopak. Museli jsme některé hry oželet. Když jsme ještě plánovali cyklus jako celoroční, byl jeho součástí také Hálkův Záviš z Falkenštejna a Topolův Konec masopustu. A volili jsme například mezi Mahenovým Jánošíkem a Mrtvým mořem. Tvůrčí spojení témat dějinných okamžiků a dramatu je ve vybraných dílech až fascinující. Například Dykův Posel se odehrává několik hodin předtím, než dojde k bitvě na Bílé hoře: Rodina českého protestanta přijme pod ochranu císařského posla, který nese zprávu o tom, že je nutné bitvu o Prahu svést co nejdříve, protože se blíží pomoc českým protestantům z Maďarska. Jsme tedy doslova krůček od toho, aby k bitvě nedošlo, což by – jak dnes už víme – patrně zásadně zvrátilo celý následující vývoj v českých zemích. Dyk tento okamžik rozehraje jako neřešitelný konflikt mezi (po)slušností, odvahou a ustrašeností. A zároveň – a to z toho dělá opravdu dobré dílo – je to příběh velké a odvážné lásky.
Jaká byla vaše kritéria pro pojmy hrdina a hrdinství?
Co autor, to jiné pojetí hrdinství. Společné mají hrdinové, kteří se v cyklu objeví, to, že jim o něco jde a že jsou za svou věc ochotni se postavit, čelit odporu, dát v sázku své pohodlí, své materiální jistoty, nebo dokonce i život. Jsou postaveni před velká rozhodnutí s podstatným vědomím a vírou, že mají možnost, schopnost běh věcí změnit, a tak vstupují do velkých dějin. Ale pořád se pohybujeme v oblasti umění. Cílem v žádném případě není glorifikace postav, jako je sv. Václav nebo Jan Hus. Autorům, kteří jsou – navzdory tomu, jak je české jeviště až na výjimky přehlíží – především velkými dramatiky, šlo hlavně o umělecký obraz hrdiny. Zároveň je pro mne tento cyklus jistou reakcí na to, co je pro českou povahu a zdejší tradici bohužel často příznačné, totiž způsob prožívání dějinných okamžiků v roli mučedníka nebo někoho, kdo je vždy jen utlačován a nemá na běh událostí žádný vliv. Sám pro sebe proto setkání s těmito uměleckými obrazy některých zásadních okamžiků našich dějin vnímám jako velkou posilu. Z těch dramat je totiž patrné, že boj, který v daný okamžik nekončí vítězně, má svůj smysl – přinejmenším zanechává stopu, kterou je možné následovat nebo vážně zkoumat.
Uvažovali jste o Topolově Konci masopustu, jinak ovšem žádné z dramat, které jste do cyklu zařadili, není z druhé poloviny 20. století ani ze současnosti. To patrně není náhoda?
V druhé polovině 20. století a v současnosti se spíš potkáváme s antihrdiny. Topolův Konec masopustu je výjimkou, nedostaneme se k němu v tomto cyklu z časových důvodů – je to ovšem oproti jiným dramatům, kterým jsme dali přednost, hra často uváděná. Ještě by bylo možné uvažovat o Langerově Bronzové rapsodii a asi bychom našli i další, také v současné dramatice, mám na mysli některé hry Lenky Lagronové nebo Martina Františáka. Ale u většiny autorů, kteří patří svým dílem výlučně do druhé poloviny 20. století a do století našeho, se setkáváme spíš s typem frustračního nebo absurdního dramatu. S nimi dle mého soudu souvisí i ten pocit mučednictví nebo mučení, či dokonce „umučování“. Má to své příčiny: kromě jiného události let 1938, 1948 a 1968 a to, co po nich následovalo, prostě na duši několika generací vytvořily jistou frustraci. Tyhle jizvy se už nikdy nezacelí, ale neměly by být důvodem k rezignaci a sebeznehodnocování. Ano, nejsme velkým národem, vždy budeme provincií, ale – a i na to dramata cyklu, o kterém hovoříme, upozorňují – jde o to být provincií důležitou, bez které se okolní kultury politicky, společensky ani kulturně neobejdou.
Připravila Terezie Pokorná.