Dokument Miroslava Šmídmajera Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti ctí Kunderovu tezi, že romanopisec má zmizet za svými vytištěnými knihami. Literáti, teoretici a nakladatelé, kteří ve filmu vystupují, proto hovoří striktně jen o Kunderovi coby literátovi (případně pedagogovi), nikoli člověku jako takovém. Pokud se tu mihne Kundera osobně, pak leda v historických záběrech z dřívějších dob, kdy se ještě nevyhýbal novinářům a objektivům televizních kamer (tedy před červnem 1985, k tomu viz Kunderovo druhé, cizojazyčné Umění románu, respektive české Slova, pojmy, situace), a i tyto záběry jsou především neosobně laděné. S dnešním Kunderou se nepodařilo pro Šmídmajerův film natočit nic, nepočítáme-li, že mimo obraz načetl pár krátkých úryvků ze svých textů. (Paní Kunderová je o špetku sdílnější, ale rovněž pouze v audiozáznamu.)

Třebaže Kundera své vlastní dílo rámuje na počátku Žertem a na konci Slavností bezvýznamnosti, pozornost je ve filmu věnována i jeho tvorbě juvenilní, včetně básnické prvotiny Člověk zahrada širá. Ústy Milana Uhdeho se o této sbírce dovídáme – volně parafrázuji –, že v roce 1953 zapůsobila nesmírně nekonvenčně, ba skandálně, a sice tím, že vnesla do oficiální poezie introspekci lyrického subjektu. Budiž. Kunderův důraz na osobní prožitek mohl být v době nejtužšího budovatelského veršotepectví v rámci oficiálně vydávané literatury osvěžující. Ve sbírce na nás ovšem vykouknou třeba i takovéto perly (Kundera je vkládá do úst umlčovanému italskému dělníku), které jsou s dobovými konvencemi plně v souladu: „Tam za Stalinem leťte, / sniváci, ptáci mí, / tam za Stalinem leťte / mí ptáci ohniví. / Je v jeho dlaních všechno, / co chudák vysnil si, / ta Stalinova země / je studně našich sil.“ – Hřeší se tu na to, že ta knížka dnes není snadno dostupná a sotvakdo z diváků vynaloží energii na její shánění a četbu, tudíž se o ní může prohlásit kdeco. Namísto argumentů, které by byly doloženy příklady zařazenými do kontextu, film přináší jen záběr na desky knihy. Dovnitř se nepodíváme. Nezalistujeme. A Uhde je nad nějakou argumentaci povznesen, Uhde pateticky hřímá jak polnice posledního soudu a to má zřejmě stačit.

Obdobným případem je zamlčení Kunderovy knižní ódy na Julia Fučíka Poslední máj (byť vyšla v několikátém vydání ještě v roce 1963, kdy se Milan Kundera loučil s poezií svou prozaickou prvotinou – Prvním sešitem Směšných lásek). Cenzurou schválené estetice je poplatná silně a podstatné je na ní, myslím, snad jen to, že odráží Kunderův pozvolný odvrat od lyriky k epičnosti, k příběhu.

Proč tyto dílčí detaily vyzdvihuju? Protože jsou příznačné pro celý film: O Kunderově díle v něm dohromady nepadne jediné kritické slovíčko! Bezvýhradně pozitivní výroky nečelí žádným protinázorům. Jsou dané. Dílo se zde nesoudně oslavuje. Nic víc. Až se vtírá otázka: Je to režisérův záměr, anebo je za tím umná manipulace portrétovaného (potažmo jeho paní)? (Pokud by šlo o skrytou iniciativu samotného Kundery, vypovídalo by to ve výsledku paradoxně daleko víc o něm než o jeho díle.)

Kuriózní třešničkou na dortu je pak filipika Sylvie Richterové, jež přirovnává kritika Kundery k bleše na hlavě obra: Ta myslí, že je větší, neboť sahá výš. Ó, jak je kritik-blecha pošetilý a nafoukaný! – Vůči komu se ale Sylvie Richterová vymezuje, když tu žádnému nesouhlasnému postřehu není dopřán prostor?

Ve filmu vystupují lidé Kunderovi tak či onak blízcí. Nechápu, proč se tomu propůjčili. Copak si nespočítali, že odvedou svému příteli tu nejhorší službu? Nevědí, že máloco znehodnocuje autorské dílo tolik jako nekritický pohled na ně? Dost možná čekali jiný výsledek, podcenili, že kinematografická matérie je vždycky nějak živá, nepoddajná, svévolná, tvůrce přesahující, že se přeskupuje a ve finále vytvoří svůj vlastní myšlenkový svět, ve kterém jsou všichni protagonisté herci. Nedohlédli, že se stanou herci v jednorozměrném pajánu?

Na film Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti se dá ale dívat taky jako na reklamní video. Mnohá nakladatelství i mnozí autoři dneska taková videa běžně točí a směřují ke svým potenciálním zákazníkům. Má-li to být reklama, je to ze strany Milana Kundery bravurní tah. Jedenapůlhodinová reklama na vlastí knížky! Kdo to má! Klobouk dolů!