Z nějaké setrvačnosti pořád koukám na televizní zprávy. Přesvědčuji stále složitěji sám sebe o tom, že potřebuji mít alespoň základní přehled, co se děje v politice a kam se ubírá svět. Cítím se prostě být spoluodpovědným. Podivný koktejl převažujících politických ubohostí, hodnotových trivializací a eufemismů, přislazený postupy komerčních televizí, který zpravodajství veřejnoprávní televize nabízí, vypovídá o dnešní době víc, než je zamýšleno.

Tak snad kvůli otrlosti, ke které jsem se při tom dopracoval, jsem znovu a znovu nevěřícně sledoval i několikadenní televizní komentování leteckého neštěstí v Jaroslavli a míru nevkusu a kýče, který neznal mezí. Televize mě krmila nekonečnými záběry z šaten zemřelých, předváděla mi jejich hokejky a dresy, zhroucené trenéry, kteří ukazovali, že muži „přece také pláčí“ a sami jsou něco jako nezištní kulturní vyslanci naší země do míst, kde možná ještě žijí lvi. Pak moc nechybělo k tomu, aby se pietní akt na Staroměstském náměstí proměnil v celonárodní dožínky českých ctností, hrdinství a mocného charakteru, kterým je náš holubičí národ už od věků proslulý. Dokonce i arcibiskup pražský prý přirovnal na Staroměstském náměstí smrt českých hokejistů k osudu samotného Ježíše Krista!

To, že se na smrti sportovců, zřejmě nejpopulárnějších hrdinů naší doby, přiživí kdejaký politik, patří k úpadku světa, v němž žijeme. Ale pořád si nepřestávám myslet, že novináři veřejnoprávního média by nás i v tomto případě mohli informovat věcně jako při jiném neštěstí o tom, že mezi zemřelými jsou také tři čeští profesionální hokejisté, kteří se rozhodli za tímto sportem jako mnoho jiných odejít do země, kde riziko podobné tragické události je poměrně větší než v zemi jiné a kde k ní také naneštěstí došlo. Namísto toho byl vedle kýčovitě srdceryvných výjevů předkládán absurdní obraz národních hrdinů s následnými poctami, kterých se tu nedostalo a nedostává politickým vězňům, básníkům, umělcům, překladatelům, a dalším lidem, co ke své cti a nezpochybnitelnému obecnému prospěchu pracovali celý život obvykle více či méně na okraji společnosti, pokud třeba neseděli právě v kriminále. 

Představuji si, jak takový Bohuslav Reynek dnes umírá při leteckém neštěstí třeba kdesi na Ukrajině. Stát pro tělo vysílá okamžitě speciál a nelituje nákladů. Magistrát pronajímá u vhodné společnosti velkoformátové televize k velkému rozloučení u Svatého Václava a odchyluje na nezbytnou dobu dopravu z magistrály. Přemýšlím, kdo by vše moderoval. Nejspíše někdo od Kultury z Dvojky. Bohuslav Reynek mi snad odpustí, že zde beru jeho jméno nadarmo.