Kdo stál za jasné noci okolo Vánoc venku, bez lampy, bez čepice a vůbec bez všeho pomocného, ví, jak tehdy svítí hvězdy hlasitě. Nejjasnější a nejhlasitější je… Venuše. Žádnou kometu totiž většinou o Vánocích vidět není. Ovšem Venuše neboli Večernice neboli Jitřenka je vidět náramně, svítí ze všech sil, jako nějaký nesrozumitelný, ale o to naléhavější vzkaz.
Když sovětští astronomové blahé paměti chtěli být ve výzkumu kosmu nejdále, obrátili svou pozornost právě na Venuši. Sestrojili úžasnou sondu vybavenou obrovským množstvím vysunovacích a samochodných přístrojů, které měly prozradit co nejvíce o podstatě této planety. Speciální fotoaparáty nám měly přes družici například poslat vůbec první obrázek Venušina povrchu, který kdy člověk spatřil. Podobně jsme se měli konečně dozvědět nějakou zprávu o tom, z čeho planeta vlastně je. Za tímto účelem byl v sondě připraven takový jeřáb: dlouhé výsuvné rameno opatřené na konci drápy, aby mohlo uchopit něco z povrchu této záhadné planety, vtáhnout to dovnitř sondy a tam pomocí nejdokonalejší techniky provést podrobnou analýzu neznámého vzorku.
Jakmile sonda konečně dosedla na Venušin povrch, byla vystavena šílené teplotě kolem čtyř set osmdesáti stupňů Celsia. Ta způsobila, že kryt na fotografickém objektivu se okamžitě zdeformoval, odlepil a spadl před sondu na zem, tedy vlastně na Venuši. V téže chvíli výsuvné rameno lidského poznání začalo konat svou práci — jeřáb se přiblížil k povrchu a do drápů uchopil drobeček Venuše, jak měl naprogramováno. Tím drobečkem Venuše byl ovšem právě onen kryt fotografického objektivu, který byl v sondě okamžitě podroben hloubkové analýze. A za chvíli již putovala ke zkoprnělé vědecké elitě sedící u počítačů obsáhlá zpráva, která měla prozradit lidstvu složení neznáma. Neznámo se skládalo z běžných prvků černého krytu na fotografický objektiv…
Takhle zněl text, který jsem napsal před časem a pak ho uveřejnil v knize Zelený svetr. Chtěl jsem se k té drobné epizodě s fotografickým krytem, která mne nepřestává vzrušovat, nyní vrátit. Popisovaná událost je totiž stará padesát let, sonda na Venuši dosedla 15. 12. 1970 a byla to vůbec první taková invaze na jinou planetu. Chtěl jsem se k ní vrátit, právě jsem otevřel počítač – a do toho přišla zpráva. Sváťa Karásek zemřel.
Když sonda na Venuši usedala, v Československu začínala komunistická „normalizace“, neboť Sověti tehdy vysílali nejenom fantastické družice na sluneční satelity, ale také tanky na satelity svého impéria, mezi něž Československo patřilo. Začínalo další z období ohýbání a lámání lidí. A také období vzdoru, neboť hrdí a stateční lidé prostě jsou. Mezi nimi evangelický farář Svatopluk Karásek. Věřící, kterému jsem věřil. Najednou mi připadá, že věřit člověku, který věří v Boha, je něco jako modlitba.
Stmívá se. Půjdu ven. Dnes určitě bez lampy a bez čepice.