Z čerstvého podzimního čísla RR (136/2024) přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku z rozhovoru, který s básníkem a prozaikem Pavlem Kolmačkou o jeho životní a tvůrčí cestě a postojích vedla Terezie Pokorná. Zároveň srdečně zveme na první RR večer této sezóny, který se uskuteční v úterý 24. září v 19 h v Kavárně na Boršově a na němž bude Pavel Kolmačka číst ze svých nových básní (více zde).
 


foto Karel Cudlín, 2024
 

Beru za vděk časem, který mi darují vnější okolnosti
(s Pavlem Kolmačkou hovoří Terezie Pokorná)

Do jaké míry jsou vaše básně a prózy autobiografické?
To bývá dost rozmanité. Stopy za obzor jsou hodně autobiografické, i když přísně vzato nevyprávějí, „jak to bylo“. Spíš hledají a snaží se ověřit, jestli je život nesmyslný shluk nahodilostí, nebo jestli je to příběh. Děje spíš zvažují a zkoumají – na tom, co je pro mě nejblíž. Stopy hledají, tvoří příběh. Nacházejí významy, nebo dávají epizodám významy. Canto ostinato jsem naproti tomu chtěl od začátku psát tak, aby byla zřetelná dělicí čára mezi světem a postavami románu a mým osobním a soukromým světem. Mimo jiné proto, abych chránil a neobnažoval ty, které mám rád a kteří jsou mi blízko. Canto ostinato je programově „o někom jiném“. Přesto je zcela osobní. Pamatuji si na návštěvu přátel v době, kdy jsem ten text psal. Strávili jsme spolu celý den a pořád si povídali, intenzivně, viděli jsme se po delším čase. Večer mě poprosili, abych četl kousek z toho, na čem dělám. Namátkou jsem něco vybral – a ono to bylo přesně o tom, o čem jsem mluvil, co jsem chrlil celý den už od rána.
U básní je to jednodušší, až explicitní. Když je tam já, jsem to já, a když je tam Tobiáš, je to Tobiáš. Nejde o to, aby text něco sděloval o mně, není to žádné selfíčko. Jde o to zachytit zášleh, záblesk, ve kterém se pro mne poodkryl smysl. Já v tu chvíli zmáčkl spoušť, je to tu. Zájmeno „já“ má význam jako spontánní poznámka u fotky: „4. červen, cesta k pastvině, rozbřesk“.

Vzpomínáte často na své dětství?
Dětství, to je dlouhá doba a má spoustu vrstev. V hlubších a nejhlubších vídám, asi jako každý, jakési jiné, intenzivní barvy, jiné světlo, jinou temnotu, nepopsatelnou blaženost, radost, lásku, děs, hrůzu. Člověk je jako v komedii, idyle a hororu zároveň. Postavy se mění z andělů v ďábly a naopak. V každém tmavém koutě číhá smrtelné nebezpečí, výraz v jednom jediném obličeji může znenadání oznámit naprosté zatracení a v dalším okamžiku zvěstovat věčnou spásu. S přibývajícím časem stráveným na zemi přibývají i filtry, život se zdá předvídatelnější, mizí zázraky, svět a lidé se dají rozumně vysvětlit. Dává to zdánlivou sebejistotu. V čase, který vnímám jako závěr dětství, jsem měl přesně tenhle pocit, dnes bych řekl iluzi: že rozumím a že mi racionalita umožňuje kontrolu nad událostmi. Nedávno jsem četl rozhovor s jednou skeptičkou, která vyprávěla, že od dětství měla nutkání opravovat lidi, když říkali „nesprávnosti“. To je pro mě dost představitelné nutkání: udržovat svět „čistý“, protože nevědět rozumově je ohrožující. Já měl na tom konci dětství ovšem vedle pocitu rozumění i pocity ztráty. Kde jsou ty euforie a strachy? Světla a tmy? Svět je plochý, bez zázračnosti, nevyzařuje nic. Občas jsem s tím zkusil něco udělat, připomenout si dávné radosti – pro mě jako školkové dítě bylo malovat a kreslit naprostou přirozeností a jako „velký“ jsem si sedl k papíru a nevěděl, co mám dělat. Ruka byla dřevěná, představy bezbarvé a fádní. Ještě tak něco okopírovat, obkreslit, udělat podle předlohy… Vidím to, když Jana dělá s dětmi keramiku: ty malé vždycky vědí, co mají dělat. V pozdějším věku se prostě přerušilo spojení s tou hlubší vrstvou. A až o moc později jsem se prostřednictvím psaní začal k té vrstvě pracně a nedokonale prokopávat.
Nemohu říct, že bych vzpomínal. Vlastně si nejsem jistý, jestli ten výraz sedí – jako by se člověk ze své vůle v mysli vracel. Já často vídám, že lidé jsou vzpomínkami spíš přepadaní, pronásledovaní, že se k nim vzpomínky dobývají nebo že je přicházejí utěšovat. Jeden náš soused pořád mluví o tom, jak v srpnu 1969 jako záklaďák řídil tank při rozhánění demonstrací na Václaváku. Člověk ho potká a on o tom hned začne mluvit. Vypráví to každému, i dětem. Začne a klidně vás zdrží hodinu.
Když se za mnou zdola vydá nějaká vzpomínka, třeba na mámu expresivně líčící nějakou hrůzu nebo naznačující, že se zabije, zpravidla to ve mně nevyvolává skoro žádnou emoci, hněv nebo ukřivděnost nebo něco na ten způsob. Spíš si s jistou účastí představuji tu explozi emocí, která ji zevnitř trhala. Připadá mi zkrátka, že se ta vzpomínka za mnou vydala, abych se na mámu nezlobil a abych ji taky trochu chápal.

Jaké byly vaše školy a studia?
Po gymnáziu jsem se přihlásil na elektrotechnickou fakultu ČVUT, ačkoli inženýrem jsem být nechtěl. Přihlásil jsem se částečně z bezradnosti, protože jsem měl dost mlhavé představy o tom, co by mě mohlo v rovině profesní naplňovat. To, co jsem mohl kolem sebe vidět – u rodičů, rodinných známých, učitelů –, bylo většinou dost skličující. Když jsem se bavil s otcem například o filozofické fakultě, byl vždycky ustaraný, že od odborného nepůjde oddělit ideologické, že to bude schizofrenie. Taky varoval, že studium mě nejspíš bude bavit, nejpravděpodobnější uplatnění ale mohu čekat v oblasti učitelství, a v tom se dobře cítit nebudu. Tátův tatínek byl veřejně činný venkovský učitel, v působištích často starostoval, a jako otevřený nekomunista byl po únoru 1948 všelijak šikanován a odsouván do zapadákovů, mému otci proto kladl na srdce: Dělej si v životě, co chceš, jen nebuď učitel. Moje máma učila na prvním stupni a pocit ohrožení z důvodů ideologických měla pořád, ulevilo se jí, až když ze školství odešla do kanceláře průmyslového podniku. Elektrofakulta byla z hlediska svědomí vcelku bezproblémová a poskytovala přinejmenším čas na rozmyšlenou, to byla výhoda, která pro mě nakonec převážila. A je pravda, že během studia jsem se skutečně nemusel srovnávat s ideologickým tlakem, připadalo mi, že učitelé laxně, dost formálně a dost otráveně plní povinnost a v předepsaných mezích přehrávají projevy jakés takés politické loajality, ale to bylo všechno. Srovnávat se ale stejně bylo s čím. Třeba tam byl starý cholerický profesor, který přes celou posluchárnu křičel na adresu zkoušené studentky, že nemůže uvěřit, jak je tupá, a jiného studenta, co řešil soustavu diferenciálních rovnic, popadl kvůli špatně napsanému indexu pod krkem a přirazil ho k tabuli. Učitel jiného předmětu byl ztělesněním pedanterie: měřil sto padesát centimetrů, měl úhledného šedého ježka, pod nosem přesně zastřižený knírek, jmenoval se Koblížek a zkoušel systémem jedna písemka dopoledne, druhá odpoledne a pak důkladná ústní zkouška od šesti. Já se na první pokus dostal v půl desáté večer a docent mi nosovým hlasem sdělil, že jsem nenasbíral dost bodů z dopolední písemky, takže na odpolední jsem už nemusel chodit, zkoušený nebudu. U dalšího jsem zas vyletěl od zkoušky se zdůvodněním, že můj otec píše kvalitní články do Sdělovací techniky, takže ode mě je oprávněné žádat víc než od druhých. A tak dál. Byli to často lidé skutečně zaujatí, učitel programování třeba říkal, že programování není práce, nýbrž vášeň. Zároveň mívali pocit, tak jako některé postavy v Canto ostinato, že rozumějí všemu. Kvantová fyzika byla docela dobrá, do té jsem rád alespoň jednosemestrálně letem světem nahlédl.

A co bylo po škole?
Inženýrem jsem byl pár měsíců do odchodu na roční vojnu. Během vojny jsem se pokusil složit zkoušky na speciální pedagogiku – zkoušku jsem nějak udělal, ale nedostal se.
Po vojně jsem inženýrskou dráhu zakončil tím, že jsem začal pracovat v ústavu sociální péče coby instruktor pracovní výchovy, případně jako sanitář.

(…)

Vy jste studoval ještě religionistiku.
Religionistiku jsem studoval už jako skoro čtyřicátník – učil jsem v té době na gymnáziu a do pracovního programu se mi studium nějak povedlo napasovat. Dobré bylo, že kromě několika povinných předmětů jsem si program studia mohl určovat sám.

A proč religionistika?
Philip Gröning řekl, že jeho Velké ticho, celovečerní dokumentární film o životě kartuziánů v La Grande Chartreuse, mělo být původně o buddhistickém klášteře, jenže během příprav pochopil, že nemá dělat film o mniších v tradici, ve které nevyrostl, a která je pro něj proto neproblematická. Že se má postavit své vlastní tradici, se kterou má potíže, zná ji z odvrácené strany, vyrovnává se s ní, má vůči ní výhrady. To mi je blízké. Zároveň rozumím výroku Maxe Müllera, že kdo zná jedno náboženství, nezná žádné. Zajímat se o jiné tradice a pokoušet se porozumět jim je pro mě důležité. Přičemž porozumět samozřejmě neznamená nechat se okouzlovat něčím, co v dané tradici jeví exkluzivní, bez ohledu na nevábný kontext fanatismů, násilí a podobně. Kde ale na takový zájem vzít čas? V době, kdy jsem byl zaměstnaný, to pravidelný plat umožňoval, věděl jsem, že víc času už možná nikdy mít nebudu. Což se potvrdilo, po absolvování magisterského programu jsem chtěl pokračovat, ale to už jsem byl zase na volné noze, a to studovat neumožňovalo. Studium religionistiky mě ale moc těšilo a mohl jsem díky němu alespoň nahlédnout do oblastí, do kterých jsem nahlédnout vždycky chtěl. A z různých perspektiv.

Proč jste se rozhodl žít na venkově? A chtěl byste ještě někdy žít ve městě?
Představoval jsem si to jako Henry David Thoreau ve Waldenu: „Odešel jsem do lesů, protože jsem si přál žít rozvážně, čelit pouze podstatným skutečnostem života a zjistit, zda bych se nenaučil tomu, co mě mohly naučit, a ne abych, až přijde hodina smrti, zjistil, že jsem nežil.“ Od dětství jsem si umiňoval, že nikdy nebudu vlastnit auto. Od dospívání, že nebudu mít televizi. Od doby, kdy jsem pracoval v ústavu sociální péče, že se budu živit hlavně tím, co vypěstuji na zahradě. Thoreau hezky popisuje všelijaké své pokusy o obživu a konstatuje, že všechno, čeho se dotkne obchod, je prokleté – tu zkušenost mám taky. Thoreau ve Waldenu strávil dva roky bez rodiny, my s Janou žijeme v Chrudichromech přes třicet let, máme čtyři děti, dvě z nich jsou ještě s námi doma. Děti ale nemohou za to, že rodiče se v porovnání s rodinami jejich spolužáků zařídili jinak, potřebují možnost volby. Leccos se proto liší od mých původních představ.
K případnému návratu do města dokážu říct jen to, že jsem se v životě odhodlal k výrazným změnám, byl jsem schopný odříznout se a jít jinam. Snažil jsem se sice o trvalé, ale pak věci nabraly obrat. Do svých čtyřiadvaceti let jsem si například nepřipouštěl možnost odchodu z Prahy. Nic není neměnné.

A kdy jste začal včelařit a chovat další zvířata?
Od roku 1993 jsem se živil překládáním, což mi umožňovalo poskládat si čas podle potřeby a do mezer dostat psaní. Ale bylo to vyčerpávající, a tak jsem si našel učení na gymnáziu, jenže školu po devíti letech zrušili. Zase jsem překládal a občas dělal korektury, ale tělo dávalo najevo, že mi celodenní sezení u počítače nepromine. Přemýšlel jsem, co můžu dělat kolem domu, abych mohl psát a ponechal si co nejvíc nezávislosti. Dvoje včelstva mi daroval žák z gymnázia, dvoje jsem si pořídil. Koupili jsme dvě kamerunské ovce a kozu s kůzletem, zahrada jim stačila a na zimu jsem koupil balík sena. Narůstalo to samo. Kamarádka nám darovala kozu s rodokmenem, protože se o ni nemohla starat, další kozu nám dali přátelé, kteří rušili chov, nádhernou černou, švýcarskou. Další kamarádka nám nabídla, abychom využívali její pozemek jako pastvinu, další pastvinu nabídl soused hned za naší zahradou, zvířata stačilo vyhnat a kolem pozemku dát ohradník. Koupili jsme dvě východofríské ovce, to je mléčné plemeno, veliká huňatá zvířata, takové obří koule, hrozně dobrosrdečné. Jeden čas jsme dojili osm zvířat, ruce jsem měl z toho nadranc, otékaly mi, mazal jsem si je mastí ze sádla a chilli. Sýr byl ale skvělý. Asi třicet ovcí si žilo na pastvě mezi lesy, říkali jsme, že jsou jak na skautském táboře. Víc než výdělek to s sebou neslo práci a starosti: občasné útěky ovcí, porody, ošetřování, zvířata jsou holt taky někdy nemocná. Ale bylo to svobodné. Jak věci začaly narůstat, tak taky začaly po čase ubývat: stejně náhle, jako se soused rozhodl dát pastvinu k dispozici, se rozhodl pronájem skončit. Ovcí teď máme málo, kozy žádné.
Včelstev jsem nakonec měl jeden čas přes dvacet. Jenže ta sucha. A ta krajina, co se intenzivně využívá. Se včelami je to hodně jiné, než když včelařil můj děda. Před dvěma lety mi včelstva zdecimovala varroáza, teď se snažím stavy obnovovat. Jenže se v dosahu vyskytl mor včelího plodu, to je potenciální katastrofa.
Je pěkné tyhle věci dělat a dělám je rád, ale není to idyla.

Zažil jste ve způsobu života, který jste zvolil, nějaké výraznější krize?
Krize nastávaly ve chvílích, kdy ze dne na den skončilo zdánlivě stabilní nebo ustálené. Měl jsem třeba domluvené překládání deseti knih o světových náboženstvích, udělal jsem Křesťanství a Judaismus a předpokládal, že mám práci na tři roky. V půlce Islámu mi nakladatel oznámil, že práci zastavuje, protože investuje do tiskárny. Jiný nakladatel, u kterého jsem spoléhal na dlouhodobější příjem, také ze dne na den skončil, jen mi sdělil, že mi nezaplatí dluh asi ve výši mého ročního výdělku (nakonec mi přece jen po kouscích zaplatil alespoň dvě třetiny). Skončil časopis, ve kterém jsem pracoval, a gymnázium, na kterém jsem učil, zrušili. V podniku, kde učím teď, mi práci ukončili ze dne na den kvůli covidu a po covidu mi sdělili, že mám jen polovinu žáků, protože vzali dalšího učitele.
Na druhou stranu se naprosto nečekaně vynořovaly netušené možnosti. Překládání nebo podpory nebo třeba desetiměsíční stipendium ve Stuttgartu, na které stačilo umět německy. To jsem neuměl, ale kamarád za mě napsal dopis. Za půl roku jsem se něco naučil, na první schůzce ve Stuttgartu jsem mluvil poprvé v životě, ale řekl jsem, co jsem potřeboval, a pak mohl napsat základ Stop za obzor. Když jsem se Stopami po návratu domů uvázl, naskytlo se stipendium v Rakousku, protože někdo jiný a známější na poslední chvíli odřekl.

Dovedete si představit, že byste se psaním živil, chtěl byste to?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.
Ano, dovedu.

(…)