4. ledna letošního roku uplyne sto dvacet let od narození literárního kritika, esejisty, editora, překladatele, nakladatele a samizdatového vydavatele a vězně totalitního režimu Bedřicha Fučíka. Čtenářům Bubínku přinášíme na pokračování anketu, kterou připravila Edita Onuferová u příležitosti životního výročí v roce 2015 pro RR č. 98 a v níž 23 respondentů odpovídá na otázku: „Je pro Vás podnětné a prospěšné vracet se k textům Bedřicha Fučíka?“ 


BF, Smilovský mlýn, 70. léta

Texty Bedřicha Fučíka jsou důležité. Není nepodstatný jejich svědecký rozměr – autor byl u toho, když meziválečná literatura nabírala na síle, mohutněla dílem Františka Halase, Vítězslava Nezvala, Jana Čepa, Jana Zahradníčka, Vladislava Vančury a dalších, které později neodolatelným způsobem zachytil ve svých „zastaveních“. Byl u toho, když se různost uměleckých vyznání počala střetat, svářit i nízce podrážet. A byl přímo tím, koho drasticky, mnohaletým žalářem, postihl nástup komunistické antikulturnosti po únorovém převratu 1948. Zažil i rehabilitační proces šedesátých let a následnou tupost normalizace. Kdyby to neznělo tak cynicky, dalo by se napsat, že z kulturněhistorického hlediska absolvoval úžasnou zkušenost, s níž lze panoramaticky přehlédnout skoro celý příběh české literatury dvacátého století…

Mnohem více než pro svědeckou hodnotu jsou texty Bedřicha Fučíka důležité pro svou vnímavost a neustálé úsilí o nepředpojatost. Takto přistupoval právě k oněm odlišnostem uměleckého vyznání i charakteru – odměnou za to mu byla schopnost rozpoznat, že hodnoty Demlovy nevylučují hodnoty Nezvalovy, že povaha díla Halasova je dramaticky ambivalentní a podobně. Jako by právě vnímavá nepředpojatost nakonec dovolovala onu výsadu přesné kritiky a rozhodovala o jejím oprávnění. Při četbě textů Bedřicha Fučíka jsem vždycky měl za to (ostatně podobně jako u Šaldy, jehož dílo edičně Fučík zpracoval a vydal), že vynesení kritického soudu či výhrady na adresu konkrétního díla vždy předchází nikoliv potěšení kritika, že tak může učinit, ale lítost kritika, že dílo nenaplnilo jeho očekávání. Taková upřímná lítost nezbavuje totiž ostrého vidění, ale ani elementární laskavosti, která je, po mém soudu, pro každého čtenáře, kritika nevyjímaje, vlastním východiskem k četbě.
Petr Hruška, básník a literární historik

Když jsem poprvé studoval ve Státech a připadal si tam velice osaměle, potěšil mě pohled od jedné blízké kamarádky; byl na něm F. X. Šalda, jak ukazuje Bedřichu Fučíkovi svého psa. Připíchnul jsem si ho tehdy nad stůl a často na něj dlouze zíral. Časem jsem si pořídil tutéž fotografii z produkce RR, jen zvětšenou na plakát, a ten mi dnes zarámovaný visí nad stolem v práci. I na něj občas dlouze zírám a připomínám si při tom spoustu věcí: mj. to, že mladší z vyfotografovaných pánů si s tím starším coby kritik v ničem nezadá; že je kritika ve svých vrcholných polohách (jež BF ovládal s elegantní jistotou) rovnocenná s tzv. „tvůrčím psaním“; že za čtenářskou i kritickou pozornost stojí i zdánlivě nedůležité žánry a druhy (viz soustředěný zájem, s nímž BF sledoval třeba dětskou literaturu či komerční čtivo); že je dobré, když člověk za svoje psaní ručí i jaksi „mimoliterárně“; že je podnětné a prospěšné vracet se nejen k Fučíkovým textům, ale i k jeho životnímu příběhu – a taky že bych neměl v práci jen zírat na plakáty, ale také něco pořádného dělat (ačkoli udělat toho tolik co BF by se mi nepodařilo, i kdybych na to měl deset životů – ostatně by se to podařilo málokomu).
Petr Onufer, anglista a překladatel

Bedřich Fučík je autorem řady textů nejrůznějšího charakteru – od recenzí zejména z počátků jeho tvorby přes polemiky, doslovy, interpretační studie až po stati esejistického charakteru a vzpomínky shrnuté do knihy Čtrnáctero zastavení. Na otázku, zda je pro mě „podnětné a prospěšné“ vracet se k jeho textům, proto neumím odpovědět paušálně. Jak ke kterým.

Podstatné je pro mě poselství Fučíkova díla, jeho přesvědčení o podstatě umění a tvůrčí činnosti, které dnes – v době, kdy jsou svoboda a nezávislost člověka podobně ohrožené jako v časech, kdy Fučík své vrcholné texty psal – neztratilo nic na své aktuálnosti.

Fučíkovy texty vznikaly vždy v souvislosti s dobovým společenským děním a v reakci na ně. V rámci prostředků, které měl jako literární kritik k dispozici, se stavěl proti pokusům vymazat nebo upravit dějinnou paměť, jejímž nositelem je také umění, a upozorňoval nejen na okleštění svobod individua a duchovní zplošťování světa, ale třeba také na devastaci přírody a životního prostředí.

Umělecké dílo má tváří v tvář těmto skutečnostem zásadní význam, nikdo jiný než umělec se podle Fučíka nemůže těmto tendencím podstatně postavit. Nic ovšem není zadarmo a samozřejmé: jde o „úsilí“, které básník – umělec „vynaloží na přeměnu světa k lepšímu“, o to, „jakého zcela a úplně osobního obětovného odhodlání bude schopen“. O to, aby nesl – vždy znovu – na trh vlastní kůži.

Ne náhodou jsou autoři, kterých si Fučík nejvíce cenil – Čep, Zahradníček, Deml –, outsideři s nelehkým osudem. Zdá se, že ale právě to je „daň“, kterou platí za své dílo, za svůj umělecký a životní postoj. Při pohledu na Fučíkovu tvorbu a život i z tohoto hlediska se pak zřetelně ukazuje, že byl a je také v tomto ohledu svým básníkům rovnocenným partnerem. Tato jednota života a díla a důraz na nezastupitelnou roli umění jsou – a není to jenom fráze – stále živým odkazem a výzvou.
Zuzana Jürgens, bohemistka a editorka

Před lety se mi stalo, že jsem u popelnice uviděl pohozenou knížku v růžovém obalu, hned mi připadala povědomá. Nešlo se pro ni nesehnout, však kromě instinktu sběrače mám jakousi vlitou uctivost ke knihám, ať se nacházejí v presidentských knihovnách, v botnících, nebo na smetišti, anebo ve stoupě. Odhozené Čtrnáctero zastavení (Arkýř a Melantrich 1992) otevřel jsem bázlivě, a byl k tomu dobrý důvod, neb na stránce s mottem zahlédl jsem věnování. Motto tam je z Otokara Březiny, „setkání naše odloučením jest“, a tenhle citát, jak lze se domyslet z jeho obsahu, jaksi určil i umístění úhledným písmem psané dedikace: Tomu a tomu, aby u mě mohl bez potíží odmaturovat, věnuji svou starou, opotřebovanou, ale milovanou knihu. Ta a Ta, Vánoce 1994.“

Nad osudy těch dvou z věnování neradno dumat, jakkoli věty podtržené pomocí pravítka červenou tužkou paní učitelky (nebo snad žákem?) v textu o Vladimíru Holanovi, v jehož názvu je věrnost, jsou výmluvné nadmíru. Ovšem to vyhození i mnou milované knížky mezi smetí je pro mne už třetím rozkazem k úvazku, z něhož se nehodlám vymanit, co budu živ.

Tím prvním jsou ti, o nichž Fučík píše, a dokud budu číst je, ty mé nikdy nedočtené – Halase, Demla, Čepa, Mertla –, budu číst i jejich vykladače a přátele; druhým povelem je úsilí a námaha, jež podstoupil můj nemocný přítel z Vysočiny, který zrovna tuhle knihu v zakázaných letech přepsal celou na stroji a daroval mi originál přepisu, sám si nechav kopii… Ten třetí důvod, býti v trvalé četbě zástupcem vyhazovače a nevěrníka, zdá se mi rovnocenný prvním dvěma.

Kdykoliv slyším Bedřich Fučík, hned se mi ozve „Non deserit alta“, je to horský vůdce velmi spolehlivý, obezřetný i nebojácný. V mládí jsem se zakoukal do Věroslava Mertla, první jeho prózy jsem tehdá četl v Sešitech, Fučík byl tím, kdo mé nadšení pro něj jaksi zaknihoval. Říkám si, byl to kritik, vědec, znalec, muž velkého rozhledu, ale třeba ho Mertl stejně jako mě, holobrádka, připoutal větami, jako je tahle: „Jaká to spoušť! Mluvit bez patosu a bez oddání.“
Jaromír Zelenka, básník a překladatel


František Halas s malým Janem Fučíkem, Jan Zahradníček, Bedřich a Jitka Fučíkovi, Přibyslavice, 1933

Bedřich Fučík pro mě vždy byl jednou ze zásadních osobností české literatury a kultury. Jeho kritická tvorba vypovídá o konzervatismu v nejlepším slova smyslu, o důrazu na řád, tradici a hodnoty proti svévoli a nebezpečným experimentům. Spojoval v sobě jistou formu stranictví s velkorysostí, nadhledem a tolerancí. Jeho nakladatelské a ediční zásluhy jsou neobyčejné.

Ale u Bedřicha Fučíka především nikdy nelze oddělit tvorbu a charakter. Zuzana Jürgens ve svojí fučíkovské disertaci případně konstatuje, že „byl umělcům rovnocenným partnerem v tom, že nesl vždy znovu na trh vlastní kůži“. Kritika stejně jako umění vyžaduje mravní integritu, jejímž výrazem je angažovanost. Angažované stanovisko přináší často neúprosné následky. O tom celý Fučíkův mimořádně jednolitý život svědčí a nastavuje tím vysoko onu pověstnou mravní laťku. V umění a kritice, stejně jako v jiných lidských činnostech, nejde jen o talent a píli, dovednosti či originalitu, ale především o smysl. Pro Fučíka tvořit znamená milovat – a jeho vrcholné dílo, vzpomínkové eseje Čtrnáctero zastavení, je naplněno právě duchem lásky. Lásky, jež není slepá a nevzdává se přesného a pravdivého pohledu a zobrazení, ale přitom nesoudí, je empatická, niterná, přijímající, vroucná a věrná. Láska ve Fučíkově pojetí ovšem znamená i službu – službu ideálu v tom nejvyšším a donkichotsky nejčistším duchu. V tom pro mě Bedřich Fučík zůstává obdivuhodně inspirativním vzorem, a proto se k němu nepřestávám znovu vracet.
Jiří Zizler, literární kritik, historik a editor

Podle záznamů, které si vedu, jsem Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka zakoupil ve stejný den roku 1992 jako autobiografický román Hollywood Charlese Bukowského. Obě knížky jsem tehdy řádně přečetl a obě se mi dost líbily. S texty Bedřicha Fučíka jsem se ale pořádně seznamoval až o dobrých deset let později, kdy jsem začal spolupracovat s nakladatelstvím Triáda, které po zaniklém Melantrichu dokončovalo knižní vydání Díla Bedřicha Fučíka. Na této bohulibé práci jsem se nepodílel, ale dostával jsem vždy jeden výtisk, abych se pokochal a dovzdělal. V antikvariátu jsem pak sehnal i chybějící mi svazek Setkávání a míjení a po uvedení doplňkového svazku Paralipomena a bibliografie v roce 2006 máme komplet Dílo doma na poličce.

Nejčastěji jej z poličky vyndává a cíleně v něm listuje moje prvorozená dcera Klára, která právě v tom roce 2006 začala studovat bohemistiku a srovnávací literaturu. Usuzuji tak mimo jiné z množství tužkou vyznačených míst a rukou vepsaných poznámek k Fučíkovým formulacím. Přeposlal jsem Kláře vaši anketní otázku, odpověděla mi na ni takto: „Fučíka jsem využívala často, jeho postřehy jsou platné doteď […] a ty portréty v zastaveních jsou něco poměrně jedinečného.“

I pro mě je čtení Bedřicha Fučíka stále podnětné a prospěšné, například jej mám na paměti, když pomáháme v Triádě autorům se vznikajícím textem, s nalézáním výsledného tvaru. Co by asi tak Fučík podotkl k románu Pavla Kolmačky nebo ke vzpomínkovým prózám Elišky Vlasákové (abych vzpomněl alespoň autory, se kterými jsem se díky jejich psaní nejvíce spřáhl)? Příznivou recenzi na Kolmačkovy Stopy za obzor, které jsme připravovali spolu s Antonínem Petruželkou, napsal v roce 2006 Mojmír Trávníček, Fučíkův přítel a spolupracovník, spolu s Vladimírem Binarem editor Díla BF. Vážili jsme si toho.

K osobnosti Bedřicha Fučíka se také leccos dozvídám z vyprávění pamětníků anebo z písemných svědectví a výtvorů, pravda, někdy ty věty spíše vypovídají o samotných autorech. Naposledy jsem se takto ošíval při čtení pasáží v strojeném Otevřeném deníku Jana Vladislava, ve kterých vlezle a s otravnou mírou podrobnosti referuje o návštěvách u Fučíka v patře domu v Šrobárově ulici. To už dám přednost solidní, byť ne úplně záživné kompilaci Roberta Saka v Životě na vidrholci (v Příběhu Bedřicha Fučíka), nemluvě o políbeném psaní / lkaní Vladimíra Binara v románu / dokumentu Emigrantský snář: „DRAHÝ PANE DOKTORE!“                 
Jiří Soukup, scenárista, dramaturg a redaktor

Bez nároku na znalost kompletního souboru je Bedřich Fučík podle mě autor, s jehož texty je užitečné se konfrontovat, nejen pokud se týkají děl a tvůrců, jimž je obětována hlavní porce položek Fučíkovy bibliografie, ale i tehdy, jsou-li soustředěny k autorům, kteří stojí v tomto ohledu na okraji jeho díla. To se mi nedávno potvrdilo u Petra Bezruče, jemuž Fučík věnoval pouze jeden samostatný text – nedatovanou přednášku, již editor Vladimír Binar zařadil do šestého svazku Fučíkova Díla Rodná krajina básníkova (Praha, Triáda 2003, s. 285–296). Bedřich Fučík zde, aniž by je patrně mohl jmenovat, navázal v chápání Bezručova díla na Františka Lazeckého a Jana Strakoše, i on vidí básníkovo dílo jako jednotný tvar a z této pozice také vstupuje do nevyznačené diskuse s dobovým převládajícím pojetím, především pak s Oldřichem Králíkem, který dílo Petra Bezruče stratifikoval podle jednotlivých vývojových a stylových vrstev, v důsledku i podle umělecké úrovně. Fučík tak nejen ztajeně prodlužoval jednu z důležitých a po válce přerušených výkladových tradic, ale i polemizoval s parcelací básníkovy tvorby, která stála v základu nejen Králíkovy, ale i Červenkovy či Vodičkovy koncepce básníka Slezských písní. Na rozdíl od nich nezdůrazňuje vnitřní konflikty, naopak – např. vyznění jednotlivých Bezručových básní je podle Fučíka umocňováno až v celku sbírky, což u Slezských písní s jejich více jak šedesátiletou genezí a kompozicí, na níž se podíleli redaktoři, vnější okolnosti i náhoda možná více než sám P. Bezruč, odkazuje především k Fučíkovovu pojetí uměleckého díla, díla jakožto jednotky zcela jiného řádu. Nejde mi zde přitom o nějaký „správný“ postoj k dílu Petra Bezruče, ale o meze ostatních pojetí, které Fučíkova interpretace Bezručova díla ukazuje, o vlastní styl zastřené polemiky, hlavně však o to, že Bezručovo dílo je silou Fučíkova výkladu obnoveno jakožto svébytný komponovaný celek.
Michal Kosák, literární historik a editor

Na počátku devadesátých let oficiálně vyšlo Fučíkových Čtrnáctero zastavení (1992), soubor vzpomínkových medailonů na velké osobnosti literatury a kultury, s nimiž se autor seznámil zejména jako tajemník a posléze ředitel nakladatelství Melantrich. Fučík mne tehdy již touto jedinou knihou hluboce poučil a ovlivnil: rozšířil mé chatrné povědomí o kulturním i občanském chování a jeho proměnách v naší zemi v demokratickém období, za okupace a posléze v nesvobodném, krutém a ignorantském totalitním režimu, který se s neuvěřitelnou drzostí zaštiťoval humanitou. Nelze vystupňovat příkřejší kontrast realit, než jaký v tomto ohledu vládl mezi charakterem režimu a charakterem této osobnosti.

V několika směrech Fučík poznamenal a formoval můj vztah k literatuře a psanému textu vůbec: vytříbený esejistický styl, zdrženlivost v hodnocení, již nediktuje alibistická beznázorová objektivita, nýbrž zkušenost, cit, psychologický vhled a – odvaha. Ta byla zřejmě pravým zdrojem Fučíkovy jaksi samozřejmé velkorysosti k lidem, kteří se dopustili dílčích selhání či křivd vůči jeho osobě, ale i stoicky odolného, vyrovnaného postoje k zásadním křivdám, jichž se na něm dopouštěl režim, který znásilnil kulturu jeho jazyka a země a který ho věznil. Fučík byl křesťan a jeho odvaha měla charakter radikální pavlovské vydanosti. Mne, člověka rezervovaného vůči jakékoli náboženské denominaci, současně však vědomého si spirituality jako nejvlastnějšího zdroje humanity, Fučík přesvědčil o autentické vnitřní síle a smyslu křesťanské víry v jejím existenciálním, osobním rozměru. I po letech žasnu nad Fučíkovou schopností rozlišovat ducha člověka. Ve svých biografických medailonech dokázal sestavit nebývale přesný povahopis pojednávaných osobností, často nejostřeji vyjevený v detailu, k němuž vedla v textu zdánlivě okrajová odbočka. Viděl jsem a vidím v něm muže vnitřního řádu formovaného nejvlastnějším obsahem lidství, který lze obtížně definovat, který se spíše projevuje, ba zjevuje v konkrétní osobnosti. Má smysl dodávat, že takové osobnosti nám zde chybí? Lze se tedy alespoň vracet například k textům Bedřicha Fučíka.
Petr Jindra, historik umění a kurátor


Aloys Skoumal, Graham Greene a BF, foto Alois Jiráček, 1969

V situaci dvacátých a třicátých let napomohla Fučíkova organizační, literárněkritická, redakční a vydavatelská práce k vytvoření jednoho ze svébytných rámců soudobého moderního slovesného umění. Byl založen na úzkém přimknutí uměleckého díla k určité metafyzické, zpravidla religiózní hodnotě, rozvíjel umělecké využití mýtu. Mýtus v umění tu byl rozvíjen jako prostředek pro vyjádření určitých neměnných, původních kvalit života, jež je umělecké dílo schopno vyjádřit. Mytizován tu byl zejména rodný kraj jako východisko životní a umělecké cesty, slovo jako prostředek pro vyjádření těchto původních entit. Oporu tento estetický koncept hledal v tradici jako v aktivním prostředku tvorby kontinuity minulého a přítomného; tradice, čili vědomí určité kontinuity, tu vytváří osu řádu, tedy vize a způsobu uspořádanosti života a světa. Hodnotovou hierarchii vnímal jako živou a pulzující symbiózu různorodých prvků uměleckého díla. V pojmu „tvar“ spatřoval princip uspořádanosti této symbiózy a zároveň prostředek vyjádření umělcovy individuality. Vytvářel funkční protiváhu levicovým avantgardním směrům stejně jako liberálně a konzervativně založeným uměleckým hnutím. Dnes nám umožňuje plastičtěji vnímat pnutí v silné meziválečné generaci v patřičném a nesmírně inspirativním mnohohlasí, jedinečně vyhraněném v mnohdy ostrých sporech a koncepčních polemikách. Ty však nejsou výrazem úmorného a nepřehledného chaosu, který bývá různými demagogy demokratickému systému, který jediný toto mnohohlasí umožňuje, vytýkán, ale skýtají nepřeberné intelektuální bohatství a dědictví, obraz tvůrčího vzepětí i krachů, významných i malicherných literárních a kulturně politických půtek, zkrátka pulzování kulturního života, poničeného válkou a bolševismem padesátých let. Šedesátá léta s mnohdy velmi obtížně prosazovaným zájmem o levicovou avantgardu stačila zachránit jen ojedinělou, dobovými kulturněpolitickými poměry přece jen akceptovatelnější část této nedávné minulosti. Fučíkovo dílo a jeho současné literárněhistorické zhodnocení umožňuje opět tuto takřka ztracenou polyfonii rozeznít.

A důležité je dodat, že nebýt sebraného díla Bedřicha Fučíka, které uspořádal Fučíkův mladší spolupracovník Vladimír Binar v osmdesátých letech v jejich společné samizdatové edici Rukopisy VBF, nebylo by výše uvedené konstatování tak snadno doložitelné. Zvláště pak „oficiální“ vydávání díla v Melantrichu, Arkýři a posléze v Triádě umožnilo profesionálním literárním historiků i širší čtenářské obci seznámit se s různorodými fasetami Fučíkovy práce. Nejprve Čtrnáctero zastavení (1992), jedna z nejúchvatnějších, protože nevykalkulovaných a nevyspekulovaných, nýbrž prožitých knih o české literatuře 20. století, Píseň o zemi (1994), Setkávání a míjení (1995), Kritické příležitosti (1., 1998; 2., 2002), Rodná krajina básníkova (2003), Paralipomena (2006)… Binarův ediční počin není jen „pouhou“ privátní službou Fučíkovu dílu, jak byl původně zamýšlen, ale zůstává významným pramenným počinem, s nímž se bude muset vyrovnávat každá další generace historiků a čtenářů.
Jan Wiendl, literární historik a pedagog

Ano, nepochybně je. Je mi blízká Fučíkova snaha hledat a nacházet ve světě kolem sebe i ve slovesném umění řád a přispívat k němu. Vážím si jeho snahy napomáhat kulturní kontinuitě. Obdivuji jeho neúnavnost, pracovitost a optimismus. Nejraději mám jeho vzpomínkové medailony osobností, jichž si vážil. Těmito literárními portréty nastavil u nás – vedle Zdeňka Kalisty a jeho Tváří ve stínu – v tomto žánru téměř nepřekonatelnou laťku. To mi, mimo jiné, svěřil i Jan Vladislav, který podobné medailony psal také. Vážím si též toho, co Fučík podněcoval u druhých, jak se jim snažil pomáhat – jak o tom svědčí třeba vydávání díla Jana Kameníka či literární a ediční práce Mojmíra Trávníčka, Fučíkem podněcovaná. 
Jan Šulc, editor a redaktor

Fučíkovo memento
Poprvé jsem jméno Bedřich Fučík slyšel tuším od Josefa Topola na začátku osmdesátých let. Tehdy pro mě bylo samozřejmé, že většina skutečných osobností kultury a jejich dílo nebyly přítomny ve veřejných knihovnách, oficiálním tisku, v knihkupectvích, galeriích, natož v děsivé Československé televizi.

Výraznou stopu ve mně zanechala zmínka o jeho smrti v Magorových Labutích písních. Nevím proč, ale bylo to pro mne až fyzicky představitelné, jaké to je, když se v komunistickém vězení člověk dozví o smrti někoho blízkého, někoho, koho si vážil. Složitá cesta zprávy ze světa „venku“ do valdické „díry“. „Pokaždé když jsem v klauzuře / někoho zavřou a někdo umře / teď Bedřich Fučík má kmotra Benka / membrána ráje chvěje se tenká“. Kromě toho, že sbírka obsahuje tuto báseň, je její třetí oddíl, Magor d'or, Bedřichu Fučíkovi věnován.

Pak se pro mě shodou životních okolností stal život Bedřicha Fučíka o mnoho víc konkrétním přes jeho nejbližší příbuzné. A také přes knihy, které mu začaly po roce 1989 vycházet i mimo samizdat. Později také díky Sakově Životu na vidrholci nebo knižním vzpomínkám Roselyne Chenu Žít svobodně je umění a díky Listovním příležitostem – dopisům B. F. Mojmíru Trávníčkovi (který byl spolu s Vladimírem Binarem editorem Fučíkova díla).

Jak člověk stárne, začíná víc oceňovat ty, kdo ani ve vyšším věku nepřestali pracovat, a to tak, že za sebou zanechají celoživotní dobré dílo. Mládí má v sobě energii zahrnutou, ale neztratit ji s přibývajícími léty a ještě ji dávat druhým, nerezignovat, nezpohodlnět a nezhloupnout umí málokdo.

Když B. F. po devíti letech pustili z kriminálu, bylo mu šedesát. V následujících letech se vzdor věku a poničenému zdraví postupně pustil nejen do budování rodinného domu a zahrady ve Šrobárově ulici, ale současně i do organizační, redakční, editorské a autorské práce – po krátkou dobu znovu v nakladatelství Vyšehrad, především ale v rámci samizdatové kultury –, což činil až do své smrti v osmdesáti čtyřech letech. Výrazného partnera v pojetí samizdatové kultury nalezl ve svém zeťovi Jindřichu Pokorném a společně obývaný dům proměnili v jedno z center pražského samizdatu. B. F. se pravidelně také scházel s řadou lidí, mnoho z nich spolu se svou ženou Jitkou, překladatelkou, hostil ve svém domě, věnoval jim svůj čas. Třeba i několikrát v týdnu. Patřili mezi ně i mnozí výrazně mladší, odtud plyne i můj iniciační zážitek – líčení Josefa Topola. Takřka na koleni přitom během normalizace připravil samizdatově, především ve spolupráci s Vladimírem Binarem a Mojmírem Trávníčkem, k vydání dílo Demlovo, Zahradníčkovo, Čepovo a dalších. Editorské angažmá B. F. v samizdatu nemá v jeho generaci (nar. 1900) zřejmě obdoby. Kdybychom jen toto Fučíkovo editorské dílo převedli na dnešní grantové rozpočty a nároky žadatelů, nechal nám zde práci v hodnotě stovek tisíc. Bohužel však nenašel následníka, který by se o všechny tyto edice a „jeho“ autory a koneckonců i o celé dílo jeho samotného důsledně staral i ve svobodných poměrech, jichž se on sám už nedožil.

Když dnes kolem sebe vidím většinové kulturní paradigma, které na jedné straně tvoří úpadek včetně strachu na všechny způsoby a na straně druhé ony granty, tak si říkám, že by se dalo mluvit o Fučíkově mementu: Všichni místní opatrníci (termín Jindřicha Pokorného), líní fňukáči, připodotýkači či „lidé velkých příprav“, řečeno s Jiřím Kolářem, jsou v jeho světle neuvěřitelně trapní.

Fučíkovo memento bych se odvážil shrnout jako pracovitost bez jakéhokoli ohledu na nevýhody, zato s všudypřítomným ohledem a citem pro to, co je v dané situaci třeba, jako službu umění, kultuře a lidem coby životní postoj a současně jako schopnost smysluplně na tomto světě trávit čas s druhými. Nejenom v tom je ovšem Bedřich Fučík inspirací a příkladem.

Kdyby někdy v budoucnu někoho napadlo udělovat cenu po něm pojmenovanou, měla by její ustanovení a pravidla předejít tomu, aby se laureáty mohly stát osoby, které by byly spíš karikaturou Fučíkovy osobnosti a odkazu (tak, jak se bohužel stalo v případě některých držitelů například Ceny F. X. Šaldy, Fučíkova učitele).
Viktor Karlík, výtvarník a redaktor