Dne 6. listopadu zemřela ve Vancouveru v pětadevadesáti letech germanistka, komparatistka, divadelní historička, editorka, překladatelka česko-německo-židovského původu Marketa Goetz-Stankiewicz (1927–2022). Marketa navštěvovala mé rodiče během svých každoročních cest do Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech. U nás doma se jí říkalo Marketa – „byla tady Marketa“, „to je od Markety“, „psala Marketa“ –, a jak čtu v poctě, kterou publikovali na její kanadské alma mater, přála si, aby jí tak říkali i na univerzitě.

Marketa byla neobvykle skromná: zajímalo ji vše o druhých, a když už mluvila o sobě, tak o své mamince, manželovi, výpravách do hor a lyžování – nikdy o svém díle. Knihu The Silenced Theatre: Czech playwrights without a stage, kterou vydala v Kanadě roku 1979, charakterizoval Paul Wilson jako magnum opus. Je plodem jejího znovuobjevování české kultury poté, co se po více než dvacetileté pauze začala vracet do Československa. Zabývá se v ní tvorbou českých divadelníků během šedesátých a sedmdesátých let a „umlčených“ za tzv. normalizace, a to v širším kontextu dramatu z té doby. Tato ani další z jejích knih nevyšly česky, a je na tom něco příznačného: po smrti svého muže Wladka (Wladyslaw Stankiewicz, 1922–2006) se Marketa starala o to, aby jeho politologické dílo vyšlo česky, ale nepamatuji se, že by se pokoušela vydat své knihy a články v překladu. Máme vůči ní dluh.  
 


Marketa Goetz-Stankiewicz a Veronika Tuckerová, Kolumbijská univerzita, New York, 2006, archiv VT


O jejím přínosu české kultuře se přitom v českém prostředí vědělo: v roce 2000 jí Václav Havel udělil Medaili II. stupně za zásluhy o českou literaturu v zahraničí a roku 2016 obdržela Cenu Jiřího Theinera za šíření české literatury ve světě, kterou v devětaosmdesáti letech přebrala na veletrhu Svět knihy. Při této příležitosti s ní pořídili rozhovor v anglickojazyčném Radiu Praha. V Paměti národa s ní natočili rozhovor, její životní příběh je shrnut na webových stránkách tohoto projektu (odtud přebírám základní biografické informace). Její pomoc v dobách, kdy podstatná česká kultura přežívala v samizdatu a v exilu – a to právě díky lidem, jako byla Marketa –, ocenili už v roce 1988 Václav Havel, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík, když jí udělili diplom Řád české knihy (Ordo scriptori bohemici).

Marketa se narodila 15. února 1927 v Liberci jako Marketa Götz. Maminka byla sudetská Němka, její otec, textilní inženýr židovského původu, byl ředitelem textilní továrny. Marketa vyrůstala v dvojjazyčném prostředí. Během dvou let, kdy otec odjel za prací do Rumunska, žila s prarodiči z matčiny strany v Chrastavě u Liberce a němčina převládla; když se rodina v roce 1937 přestěhovala do českojazyčného Místku, byla přijata na německou školu v Ostravě. Tam studovala do roku 1941, následně už to nebylo možné. Rodina byla perzekvována, otec strávil roky 1944–1945 v Terezíně, jako jediný z rodiny Götzových přežil válku. Podle nacistické rasové terminologie byla Marketa tzv. „Mischling ersten Grades“. „Nepatřila jsem nikam a patřila jsem všude,“ řekla o svých zkušenostech z období po okupaci v rozhovoru pro Radio Prague International. Politický vývoj v Německu vedl rodinu k příklonu k českému jazyku. Po roce 1941 si ji vzala za pomocnici majitelka Fotoateliéru Doda v Ostravě, Marketa u ní pracovala do konce války. Po návratu otce z Terezína krátce studovala na grafické škole v Praze. Od roku 1947 se rodina chystala k odjezdu, vystěhovali se v roce 1948, tatínek s československým pasem, ona a matka s dokumenty, které jim přiznávaly jen přechodný pobyt v Československu. Nový život začali v Torontu. Ve dvaadvaceti letech Marketa dokončila střední školu a byla přijata na univerzitu, přitom si přivydělávala retušováním fotografií. Vystudovala germanistiku a srovnávací literaturu (doktorát získala v roce 1957 ze srovnávací literatury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku) a pak nastoupila na University of British Columbia ve Vancouveru, kde působila až do roku 1992.
 


Jan Lopatka, Jaroslava Lopatková, Veronika Lopatková-Tuckerová a Marketa Goetz-Stankiewicz v bytě v Templové, počátek 90. let, rodinný archiv


Do Československa začala přijíždět každoročně od roku 1973 se svou maminkou Helenou Götz. V té době už znala české divadelní hry ze šedesátých let a současné české literatuře a divadlu se začala věnovat soustavně. Zároveň se podílela na podpoře literatury, která nemohla vycházet oficiálně. Přivážela knihy do Československa a pašovala texty z Československa. Mnoho podrobností neznám, i příslušný oddíl v biografii Paměti národa je bohužel stručnější než ty věnované jiným obdobím. Na začátku stálo náhodné setkání s Pavlem Landovským, který ji uvedl do okruhu zakázaných divadelníků: navštívila představení bytového divadla u Vlasty Chramostové, začala se stýkat s Václavem Havlem. Dílčí vhled najdeme ve vzpomínce na Jana Lopatku přednesené na Večeru k poctě JL (13. 6. 2013), váže se k blíže neurčené době konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let, kdy Marketa pro literárního kritika zařídila malou finanční pomoc, jakési „research stipendium“ na své domovské univerzitě. „Honza mi psal recenze, připravoval glosy a poznámky, odpovídal mi na menší dotazy a otvíral otázky do velkých dimenzí,“ vzpomínala Marketa na paradoxní situaci (MGS 2017, 248). V anglicky vedeném rozhovoru z roku 2013 (?) zmiňuje, že [své texty] posílal přes pana Scheura (Wolfgang Scheur, 1921–2007). V témže rozhovoru popisuje, jak se s Janem Lopatkou v rámci konspirace procházeli po Malé Straně a jak mu na Hradčanech předávala peníze ve složené mapě; jistá komičnost byla v tom, že administrátorům na univerzitě ve Vancouveru, kteří finanční pomoc distribuovali, nemohla přinést účtenku.

Marketa připravila obsáhlý výbor ze samizdatové literatury (dedikovaný právě Scheurovi a jeho manželce), rozdělený do tří oddílů: literární, sociologické a kulturologické a filosofické, který vyšel pod názvem Good bye, samizdat – titul byl inspirovaný Havlovým rozloučením se samizdatovou érou z prosince 1989. Kniha vyšla v USA roku 1992. K jejím dalším knihám patří vydání Havlových her The Vanek Plays: four authors one character (Vancouver, 1987) a Critical Essays on Vaclav Havel (společně s Phyllis Carey, New York 1999). Napsala a vydala ale i mnoho dalších a kromě další organizační činnosti se zasadila o to, aby se Havlovy hry hrály ve Vancouveru.


Marketa Goetz-Stankiewicz a Václav Havel v Lucerně, Praha, 2009


O konspiraci, která provázela vznikající výbor ze samizdatových textů, jsem v té době mnoho nevěděla. Její návštěvy jsem v dospívajícím věku uprostřed všeobjímající šedi tzv. normalizace vnímala spíš jako záblesk neskutečného světa za oceánem. Toto klišé bezbarvosti tu ovšem mělo doslovný rozměr. Když mě a sestru během letních prázdnin nezastihla doma, nechávala nám tam Marketa balíčky, které obsahovaly extravagantní kousky oděvů, jež jsme si nedokázaly nikam zařadit: obepínající trička syntetických materiálů s potiskem exotických ptáků, nefritově zelené šifonové koktejlové šaty pošité korálky, černou lakovanou kabelku se zrcátkem a vloženou vstupenkou do divadla, obrovské prošívané zateplené, brčálově zelené bačkory, které se zavazovaly šňůrkou nad kotníkem a  jejichž grotesknost budila pozornost na chodbách gymnázia, kam jsem je začala nosit coby přezůvky (i to byl tehdy akt revolty), nezvykle tvarovaný kabát z přírodní juty s černým potiskem květin – nad vším jsme žasly, vše jsme cenily a uchovávaly. Barevné a nezvyklé byly i fotografie, které pak ze svých návštěv v Praze posílala už z Kanady. A každý rok po celá desetiletí před Vánocemi přicházela obálka se známkami s anglickou královnou, s pohlednicemi moderního města se zasněženými horami a mořem a s porcí uzeného lososa. Marketa se spřátelila s mojí mámou, se kterou se pak vídala při každé své návštěvě Prahy, nabité bohatým programem, naposledy na podzim roku 2018. Za toto a další přátelství byla vděčná, jak víme z výše zmíněného anglicky vedeného rozhovoru z roku 2013 (?): „Jsem tak vděčná, tak vděčná, že mohu být v růžku této sítě. Jedno její vlákno, anebo jakou jinou metaforu chcete použít.“

V roce 2018 Marketa přednášela na Universitě v Nebrasce na jedné z řady mezinárodních konferencí k roku 1968, na téma „What would Kafka have said?“.  Sama, jak uvedla, zažila mnohé „osmičkové roky“. Takových pamětníků už není moc, ale v jejím případě šlo ještě o něco mimořádnějšího. Její osobní historie byla součástí zaniklé minulosti mnohonárodnostního, středoevropského prostoru, kde se jazyky užívaly pragmaticky; jazykové a národnostní kategorie začala Marketa vnímat až po Mnichově. Dědictví oné tolerance (a ovšem i vzájemných stereotypů, jak je přibližuje dávno zapomenutým pořekadlem z bilingvní části Čech, podle nějž lze předpovědět budoucnost dítěte německo-českých rodičů podle chování hned po narození: pokud kope, bude z něj Němec a voják, pokud pláče, bude z něj Čech a muzikant), tvoří i hlubší vrstvu jejího psaní o českém divadle a literatuře v období samizdatu. Zároveň ostře vnímala, jak snadno lze skončit na okraji či ještě dále, za ním, jaké je to být vyloučen z místa, kde se člověk narodí a do nějž patří. Vracela se často k české i německé literární tradici, ke dvěma stěžejním autorům, kteří byli „vně české literatury“, Kafkovi a Haškovi: jeden proto, že psal německy, druhý proto, že dlouho nebyl přijímán do českého literárního kánonu. Její odkaz tkví v pokračování tradice někdejší tolerance, v promýšlení (zdráhám se zde napsat „odborném“, v jejím případě to byl projev vzácného sepětí života a díla) literárních souvislostí, v prožití této situace nově, s odstupem vytvořeným geografickou a kulturní vzdáleností.
 


Marketa Goetz-Stankiewicz, Václav Havel a Paul Wilson, premiéra Odcházení ve Filadelfii, 2010


A pak je tu to, co napsal ve svém nekrologu Paul Wilson: kromě knih za sebou zanechala „méně hmatatelný odkaz v podobě mnoha hlubokých přátelství s lidmi, jejichž životů se dotkla a které změnila svou přítomností“. K tomu ještě poslední vzpomínka. V roce 1990 mi přivezla Marketa z Německa, kde většinou trávila pár dní po příletu z Kanady chozením po horách, dárek: Wahrigův německý slovník, tehdy drahý a nesnadno dostupný artikl. Je nás jistě mnoho, kdo měl pocit, že jej s touto šarmantní, energickou, vřelou, taktní a hluboce přátelskou dámou, jejíž hlas a českou dikci si budu navždy pamatovat, pojí obzvlášť silné pouto – ač jsem sama byla jen jedním tenkým, vzdáleným vlákénkem oné sítě vztahů, které vytvořila, vedl mě tento pocit až k jistému bláhovému pohodlí, a tak se mnohé o Marketě dozvídám až po její smrti.


Prameny 
Goetz-Stankiewicz, Marketa: Tichá myšlenka (vzpomínka v rámci bloku „Lopy, malý ničema“), in Jan Lopatka (1940–1993), Praha: Revolver Revue, 2017, s. 248–249.  
Marketa Goetz-Stankiewicz: „Místo abys proklela tmu, rozsviť svíčku“ (Příběh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století /Míša Čaňková/), pametnaroda.cz. 
Vaughan, David: „Markéta Goetz-Stankiewicz: of unknown origin in a strange wood without leaves“, Radio Praha, 24. 10. 2016.
Wilson, Paul: „B.C. Scholar championed writing of Czech dissidents“, The Globe and Mail, 24. 11. 2022.
Zaenker, Karl: „Dr. Marketa Goetz-Stankiewicz (1927–2022): A Tribute“, cenes.ubc.ca, 25. 11. 2022.