Otiskujeme další ukázku z ankety Babišovy Lidové noviny z právě vydaných RR novin, které jsou v těchto dnech zdarma k dispozici v redakci Revolver Revue, Unijazzu a na vybraných veřejných místech nejen v Praze. Respondenty oslovila redakce RR takto: „Letos uběhlo pět let od chvíle, kdy si Lidové noviny, deník s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu, koupil někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, oligarcha a dnes také trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš. Jak tuto skutečnost vnímáte a které její důsledky považujete za nejpodstatnější?“

 

Babišovy Lidové noviny (z ankety Revolveru II.)

Troufnu si hodnotit převážně důsledky osobní. Tím nejpodstatnějším pro mě byla změna podoby domácích sobotních snídaní a hluboké rozčarování z faktu, že řadě jinak zřejmě úctyhodných lidí dlouho nevadilo či dosud nevadí, že spoluprací s LN Babiše legitimizují. Lidovky jsou jedním z příkladů současného posouvání hranic možného: nejen že na Hradě sedí cynický darebák, ale další cynický darebák soustředil ve svých rukou mimořádnou ekonomickou, politickou a mediální moc, de facto ovládl poslaneckou sněmovnu i většinu velkých měst – a deník s demokratickou tradicí mu v tom už několik let pomáhá. Nicméně jako učební materiál o důstojnosti, nezávislosti, hanbě a ztrátě dobrého jména se příběh pádu Lidovek hodí výborně.
Monika Stehlíková, středoškolská učitelka

Epistemologická destrukce systému. V roce 2012 mě oslovil Ludva Bednář, redaktor internetového magazínu Česká pozice. Znal jsem ho z dob disentu, kdy se podílel na vydávání revue Střední Evropa. Požádal mne, abych pro ně psal texty. Na otázku, kdo je financuje, mi nebyl ochoten prozradit jméno. Z přátelství k němu jsem napsal jen dva texty, neboť jsem brzy ztratil důvěru v celý projekt, vyznačující se snahou oslabovat epistemologickou informační imunitu. Nebylo náhodné, že Česká pozice, která dostávala od Andreje Babiše 20 miliónů ročně, se v roce 2014 stala součástí Lidových novin a s ní i někteří její spolupracovníci jako István Léko, Jan Schneider a další. Léko byl již v prosinci 2013 Andrejem Babišem dosazen na post šéfredaktora LN a médium zavedlo epistemologickou destrukci, jejímž typickým reprezentantem je Jan Schneider. Schneider se stal nejen osobním advokátem nejrůznějších kauz Andreje Babiše, ale zejména „lidově“ demonstruje, na co je třeba v informačně-epistemologickém systému útočit, co zpochybňovat a hodnotově parazitně vysávat. Pokud Andrej Babiš vedl letitý soudní spor s Ústavem pamäti národa ve věci své spolupráce s tajnou komunistickou Státní bezpečnostní, Schneider obhajoval agenty StB, zpochybňoval spisy StB a útočil na ÚPN, že „hraje svinskou hru“. Když slovenský Ústavní soud vydal verdikt v neprospěch bývalého agenta Andreje Babiše, zaútočil na samotný soud, že vydal „pomatené soudní rozhodnutí“. Nikdo z LN neprotestoval. Nynější odchod novinářky Petry Procházkové, publikování textu, který přišel z kanceláře premiéra Babiše, prohlášení šéfredaktora, že médium není pod politickým vlivem, jsou jen důsledkem epistemologické destrukce systému, ve kterém se nenapadají – jak tvrdí Procházková – jenom elity a inteligence, ale především demokratický systém, počínaje policií a konče soudy. Lidové noviny jsou pouze metaforickým obrazem společnosti, v níž politický parazitismus postupně likviduje svého hostitele a samu sebe.
Miroslav Vodrážka, hudebník a publicista

Střet zájmů, ke kterému před pěti lety v Lidových novinách došlo, je učebnicový. Učebnicová mohla být také reakce novinářů a autorů, kteří v nich v době, kdy je Andrej Babiš kupoval, pracovali nebo do nich pravidelně přispívali. Bohužel nebyla. Ve zkoušce zásadovosti, pevnosti postojů, osobní integrity nebo jednoduše řečeno charakterů obstáli jen někteří. Mnozí jiní, se skutečným nebo předstíraným přesvědčením, že se nic neděje, v LN setrvali, nebo do redakce dokonce nastoupili teprve poté, co Babiš vydavatelství MAFRA zakoupil. Co mohlo být zpočátku snad považováno za naivitu, se postupem času proměnilo v čiré ignorantství. Lidové noviny opakovaně mlžily v kauzách týkajících se jejich majitele, publikovaly podlézavé rozhovory s ním a patolízalské texty šéfredaktora, články účelově cílily na vybrané politiky atd. Všichni z redakce navíc svým angažmá legitimizují nenormální stav, ať už sami píší cokoli a o čemkoli. Zpronevěřili se základním zásadám poctivé a zodpovědné novinařiny, úlohu hlídacích psů demokracie vyměnili za pohodlí domácích mopslíků. Zvláštní „kapitolou“ – bolestným karnevalem trapnosti – jsou pak vyjádření některých externích přispěvatelů. Problém má přitom širší dosah – dění v Lidových novinách a kolem nich (a totéž platí i pro MF DNES) ovlivňuje a zároveň zrcadlí celkovou kondici našich médií.
Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách

LN si zakazuji kupovat, protože patří do Babišova impéria a píší články ve prospěch majitele.
Suzette Hejdová, učitelka

Po převzetí LN panem Babišem ztratil důvěru v jejich nestrannost a poctivost. Nemohu očekávat od člověka, kterému není nic svaté, že pro něho budou výjimkou LN. Všiml jsem si, že jeho jediným trvalým a neměnným zájmem je hromadění majetku. Všechno ostatní je mu lhostejné. Nic mu nevadí, že jednou řekne to, a vzápětí zas ono. Ani se nezačervená. A to ani netušíme, co zamýšlí a dělá mimo veřejnou známost. Až budeme žít v lepších časech, měl by parlament přijmout zákon, který nedovolí jednomu člověku, aby vlastnil deník celostátního významu. Nechápu, jak je možné, že takový zákon neexistuje. Je proti zdravému rozumu, aby jeden člověk vykonával dozorující, byť nepřímý, vliv na některé z velkých médií.
Pavel Kuneš, kněz

Je to samozřejmě zcela zásadní problém a bagatelizovat jej po zářijových klauniádách Petry Procházkové či Martina C. Putny aj. nemůže snad už vůbec nikdo, ani ti, kdo ještě nedávno odmítali poklonkovat před fakty a uklidňovali sebe samy i své okolí, že se vlastně nic neděje, že Lidové noviny zůstávají nezávislým a kvalitním listem a že tvrdit cokoli jiného je přepjaté, ne-li hysterické. Je evidentní, že se Babišovi nákupem Lidových novin (a dalších listů, časopisů, webů a rozhlasových stanic) podařilo zcela zdestruovat český mediální prostor: fragmenty příčetnosti a novinářské poctivosti, které tu a tam zůstaly (nikoli ovšem v Babišových médiích, tam je dokonale vymeteno), si k českému čtenáři hledají cestu dosti obtížně – a český čtenář je navíc pohodlný. Každopádně se těším na letošní anketu „Kniha roku LN“: kteří respondenti se tu sejdou? Kteří budou chybět? Bude už bojkot Lidových novin dostatečně trendy, nebo si budeme muset ještě nějaký ten rok počkat?
Petr Onufer, amerikanista, překladatel a redaktor

Pecunia non olet. S Lidovými novinami vstoupil do světa samizdatu nový fenomén. Blížil se konec roku 1987 a nadcházel tolik očekávaný „osmičkový rok“. Lidové noviny představovaly další pokus rozšířit samizdat mimo disidentské ghetto. Zdá se mi, že od té doby se kyvadlo jejich obnovené existence dostalo do opačného extrému. Z ilegálních novin, které si lidé kopírovali a hltali každé jejich slovo, se propadly na úroveň bulvárního magazínu, jehož skutečným účelem je šířit dezinformace vyhovující trestně stíhanému agentovi Státní bezpečnosti, který je shodou smutných okolností rovněž premiérem naší krásné země. Nesdílím všeobecné nadšení nad dalšími a dalšími lidmi utíkajícími od praporu Agrofertu. Pět let je dlouhá doba a sloužili ošklivé věci. Pravdou je, že Lidové noviny tiskly lživé a pomlouvačné články dávno před zařazením do holdingu. Stačí připomenout lživá obvinění o digitalizaci v ÚSTR. Smutné je, že i když se tento kdysi tak významný list postupně stává bulvárem a fíkovým listem propagandy Agrofertu, stále se najde dost lidí ochotných pro něj psát. Ještě smutnější ale je, že i kdyby odešla celá redakce, najdou se jiní, kteří v jejich činnosti budou pokračovat. Lidové noviny píší o špionáži, přináší historické seriály a upozorňují na technické novinky. Jejich hlavním účelem je ale do normálních článků vsunout ty, které vyhovují majiteli holdingu. Setrvávání v Lidových novinách dnes připomíná normalizační vymlouvání z počátku sedmdesátých let: „Kdybych odešel, přišel by někdo ještě horší.“ To je samozřejmě možné, ale tobě by zůstala čest a dobré jméno.
Radek Schovánek, dokumentarista a badatel