Obsahem pátého čísla RR novin, které právě vycházejí, je mimo jiné anketa reflektující akvizici Lidových novin Andrejem Babišem a její důsledky. Vybrané osobnosti oslovila redakce Revolver Revue takto: „Letos uběhlo pět let od chvíle, kdy si Lidové noviny, deník s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu, koupil někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, oligarcha a dnes také trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš. Jak tuto skutečnost vnímáte a které její důsledky považujete za nejpodstatnější?“ Z desítek odpovědí přinášíme dnes na Bubínku Revolveru ukázku:

 

Babišovy Lidové noviny (z ankety Revolveru)

Skutečnost, na niž se anketa dotazuje, snad ani nelze vnímat jinak než jako neblahou a jedním z jejích nejpodstatnějších důsledků je to, že se evidentní zhůvěřilost vydává za stav, na němž není nic špatného. A nyní delší varianta odpovědi: Střídající se vydavatelé denního tisku tvoří u nás od roku 1990 neuvěřitelnou galérku. Jejím středním profilem je něco mezi fotbalovým funkcionářem specificky českého střihu a dvojicí „král a vévoda“ z Huckleberryho Finna, která je v tomto pracovním výměru metaforou pro zahraniční kapitál. Diamant velikosti hospodáře z Olbramovic ovšem do roku 2013 v této sestavě chyběl. Člověk by řekl, že nic takového není možné, ale ono to trvá už pět let a jistě to navzdory Andrejovu drastickému chudnutí ještě nějaký čas vydrží. Jedním z jasných důsledků stavu, kdy je nejvlivnějším mediálním magnátem ministr financí, resp. předseda vlády, jsou výsledky parlamentních, prezidentských a komunálních voleb. Důsledkem méně viditelným, ale zřejmě dlouhodobějším, je – jak to jen nazvat – postupující degenerace občanského sebevědomí. Začíná tam, kde si ráno při cestě do práce dychtivě beru a pročítám deník, který mi dávají zadarmo, nebo v rádiu bez znepokojení vyslechnu jaré zpravodajství o tom, „co píší Lidové noviny“, jako by to byly úplně normální noviny, které nevydává ministerský předseda, a končí u zaměstnanců příslušné mediální společnosti a u autorů, kteří do dotyčných tiskovin a internetových portálů přispívají, aniž by si položili otázku, co znamená, že jejich slohové práce jsou zveřejňovány právě zde. Když je některému z nich občas sejmuto bělmo – jako nejnověji (na konci září 2018) redaktorce, která se při psaní svých zahraničních reportáží vyznačovala odvahou a solidaritou s trpícími –, sledujeme zarmucující etudu na téma „asi jsem byl/a naivní“. Naivita je bezpochyby disciplína, v níž tito přispěvatelé vynikají, ale opravdového mistrovství dosahují v sebeobelhávání, takže na konci doslova nebudou vědět – klišé to vystihne nejlépe –, čí jsou.
Michael Špirit, literární historik, editor a kritik

Lidové noviny se krátce poté, co je Andrej Babiš převzal, proměnily v jeho hlavní mocenský nástroj ve veřejném prostoru. Tuto roli sehrávají výrazně důkladněji než Mladá fronta DNES, která přitom měla ve chvíli, kdy si Andrej Babiš oba deníky pořizoval, nesrovnatelně větší publikum a vliv. Zásadní vliv na to má osoba šéfredaktora Lidových novin. István Léko je osobním přítelem Andreje Babiše. Asi téměř jediným, soudě podle Babišových veřejných vyjádření. Navíc hraje roli jakéhosi osobního personalisty, jenž Babišovi pomáhá vybírat lidi na důležité pozice. Vliv má i to, že je Andreji Babišovi velmi silně zavázán. Dluží mu kolem 40 milionů korun za provoz serveru Česká pozice, který Léko vydával, než ho Babiš nasadil na vedení Lidových novin. Lidové noviny zaměstnávají speciální duo redaktorů Ondřej Koutník – Martin Shabu, specializované na rozehrávání různých mocenských her v Babišově zájmu. Když je potřeba někoho mediálně znemožnit, aby ho Babiš posléze mohl odstavit, předchází tomu článek tohoto dua v Lidových novinách. Prvním příkladem byla Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková. Poté policejní prezident Tomáš Tuhý. Naposledy Babišův nejbližší spolupracovník Jaroslav Faltýnek. Tomu všemu vytvářejí zdání pokračování éry intelektuálně vlivného deníku různé osobnosti, které zde pravidelně umisťovaly a umisťují své texty. Janem Rejžkem, Martinem C. Putnou počínaje, Petruškou Šustrovou, Tomášem Baldýnským a historikem architektury Zdeňkem Lukešem konče. Všichni to alibisticky vysvětlují tím, že jejich práci to, že jsou součástí Babišovy stáje, nijak neovlivňuje. Vrcholem byl komentátor Jan Macháček. Signatář Charty 77 kombinuje práci pro Lidové noviny s vedením babišovského Institutu pro politiku a společnost. Ten si za to podle dostupných informací na rozdíl od většiny ostatních, kteří slouží Babišovi velmi levně, nechává alespoň tučně zaplatit.
Lenka Zlámalová, publicistka

Babišova akvizice médií z jara roku 2013, která se pak definitivně vybarvila po volbách do PS, poté, co došlo v Lidových novinách i v Mladé frontě DNES k výměně šéfredaktorů (připomínám, že nastoupili Sabina Slonková, nezapomínejme na ni, a István Léko), byl poslední významný krok k rozvoji Babišovy „rodinné firmy“, ekonomicko-politicko-mediálního impéria. Takový útvar do demokracie nepatří a všichni, kteří se na něm podíleli, byť třeba zpočátku i s pocitem, že slouží dobré věci, by se měli stydět. Vznik a trvání „Ekonomicko-politicko-mediální rodinné firmy A. Babiš a spol.“ považuji za daleko významnější než to, že pan Babiš byl nomenklaturní kádr (bylo by to ze zásadních důvodů špatně, i kdyby nebyl), spolupracovník StB (dtto) či že je trestně stíhaný (dtto). Tím ovšem nechci říci, že to vše (oligarcha, někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, trestně stíhaný premiér) je něco bezvýznamného. Jde to ruku v ruce a skládá to hezký portrét „obyčejného člověka, který přichází, aby udělal pořádek“. Takových už tu bylo – a těch, co jim naletěli, taky. Není snad pravý čas chytit se za nos? Podstatným důsledkem je výrazně omezená svoboda projevu a svoboda médií. Ve zvlášť hrůzné podobě se projevila v letošních orgiích kolem stého výročí vzniku Československé republiky. Vznikla jakási celonárodní jednota, chór oslavující naše někdejší slavná vítězství a kvílející nad ukrutnými křivdami, které jsme utrpěli. V letech 1992–2013 se o těchto věcech dalo psát mimo jiné i střízlivě, s odstupem, věcně a kriticky. Dnes to skoro nejde. Místo toho zní hysterie velebící slavnou minulost, aby se nemuselo mluvit o neslavné přítomnosti, protože v tom nám už zase brání plná kaťata. Trochu to připomíná polohu slušnějších publikací z doby protektorátu (nemluvím o odporných kreaturách tehdejší publicistiky, ale o těch, co se snažili zachovat si „lidskou tvář“): tenkrát ovšem byla jiná, daleko horší doba, vládl nelidský teror. Dnes tu řada českých publicistů buduje jakýsi duchovní protektorát, k němuž zatím nijak moc velkého teroru ani není třeba. Jaká ostuda!
Bohumil Doležal, kritik a publicista

Každý si musí sám rozmyslet, s kým může spolupracovat, a nemělo by se mu, ani vnějším nátlakem, v tom bránit.
Jde jenom o Lidovky? Jde jenom o Babiše? Museli bychom jmenovat celou škálu tiskovin dosti odporných, kde vládne nějaký jiný Babiš.
Jiří Brabec, literární historik

Pracovat v novinách, jejichž majitelem (jakkoliv skrytým za svým svěřenským fondem) je někdejší spolupracovník Státní bezpečnosti, krátce řečeno udavač, aktuálně trestně stíhaný za dotační podvod, jako politik svým veškerým jednáním směřující k přeměně politiky v pouhý výkon moci, je nemravné. Šíří-li nemravnost členové redakce deníku, který býval vnímán kdysi jako podporovatel demokracie a jehož jméno je spojováno s odvahou těch, kdo ho ještě za komunistického režimu obnovili a byli za to uvězněni, je to kulturní zločin. Skutkovou podstatou takového zločinu je oslabování důvěry v média vůbec a destrukce smyslu tradic.
Luboš Dobrovský, publicista, překladatel a politik

Mezi komedií a tragédií. V této věci samozřejmě nejde jen o Andreje Babiše a Lidové noviny, ale především o samotné prorůstání politické, ekonomické a mediální moci. Jaké to má a může mít konkrétní důsledky, se lze jen domýšlet. Hrozivé a nebezpečné by to však bylo i v případě, že by byl Babiš príma chlapík a kovaný demokrat a kdyby se tu tam neprovalily konkrétní kauzy, které příslušným obavám dávají zřetelné obrysy. Jeden důsledek lze nicméně v případě Lidových novin, které se snaží udržet fasádu nezávislé a intelektuálně laděné tiskoviny, pozorovat obzvláště dobře. Mám na mysli vynalézavost, s jakou řada jinak vcelku úctyhodných osobností obhajuje svoji spolupráci s Babišovým listem – i když přitom jedním dechem tvrdí, že Babiše jako takového odmítají. Pokud někdo věří, že Andrej Babiš je navzdory všemu víceméně normální politik a že dnešní situace neznamená hrozbu, dává spolupráce s jeho listem smysl. Ať už si o tom já myslím cokoli. Co mě však opravdu udivuje, je komické tvrzení Petry Procházkové, že věřila, že šéfredaktor Léko dokáže Babišově tlaku vzdorovat, nebo tragikomické přesvědčení Jana Rejžka, že byl v Lidových novinách odvážným protibabišovským bojovníkem. Svéráznou tragickou korunu těmto argumentům bohužel nasadil můj kolega divadelní kritik (a kamarád) Martin Švejda, který ono v jádru normalizačně upatlané dilema „zůstat, nebo odejít“ interpretoval jako antické drama, ve kterém proti sobě stojí „kolaboranti“ a „fanatici“. (On samozřejmě nechce patřit ani do jedné extrémní skupiny, takže mu nezbývá než do Lidovek psát dál.) Předpokládám, že svým argumentům všichni výše zmínění upřímně věří, což je snad ještě horší, než kdyby se za ně pouze účelově schovávali: nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží. Nebo dokázal sám sebe přesvědčit, že to neví. Jinými slovy: i tohle docela rozšířené užitečné „nevědění“ je jedním z hrozivých důsledků dnešní situace. Začátek normalizace jsem nezažil, ale odhaduji, že to ve výrazně drsnější podobě muselo vypadat docela podobně. Není to příjemný pocit.
Vladimír Mikulka, divadelní kritik