Páté vydání RR novin, které jsou v těchto dnech zdarma k dispozici v redakci RR, Unijazzu a na dalších veřejných místech nejen v Praze, obsahuje mimo jiné anketu o Babišových Lidových novinách. Tu nyní na pokračování přinášíme i na Bubínku Revolveru. Vybrané osobnosti byly osloveny takto: „Letos uběhlo pět let od chvíle, co si Lidové noviny, deník s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu, koupil někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, oligarcha a dnes také trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš. Jak tuto skutečnost vnímáte a které její důsledky považujete za nejpodstatnější?“
Babišovy Lidové noviny (anketa Revolveru) II.
Fakt, že média vlastní nejmocnější podnikatel a politik v zemi, považuji za zásadní a bezprecedentní útok na demokracii a férovou politickou soutěž. S výjimkou Šlachtova zásahu na úřadu vlády je to podle mého názoru největší rána pro český polistopadový vývoj.
Nastolování témat silnými, respektovanými novinami dnes už nefunguje ani zdaleka tak jako v době, kdy zejména MF DNES hrála velkou roli v informování o důležitých kauzách týkajících se z velké části politiků. Lidové noviny ale byly důležitou intelektuální platformou.
Andrej Babiš nekoupil noviny proto, aby jej oslavovaly, což také není jejich hlavní problém. Tím je ten běžnému čtenáři těžko vysvětlitelný fakt, že některé věci se na jejich stránkách prostě a jednoduše neobjevují. Lidové noviny pravidelně uveřejňují informace proti konkurentům Andreje Babiše, redaktoři Ondřej Koutník a Martin Shabu kriminalizují konkrétní osoby a často šíří i naprosté lži: ukázkou je například článek o zprávě Evropského úřadu proti podvodům (OLAF) v kauze Čapí hnízdo, kdy v Lidových novinách vyšla její interpretace, která měla čtenáři navodit dojem, že se zpráva vůbec netýká Andreje Babiše a nemluví se v ní o podvodu. Při prostudování této zprávy se však ukázalo, že nic z toho není pravda.
Další smutnou skutečností, která se k převzetí novin politikem váže, je nedostatečná odezva z řad veřejnosti, z řad novinářů, ale i z řad politiků. Jediným možným přístupem je totiž ignorování takových novin. Není možné v nich pracovat a není možné je legitimizovat spoluprací (což je skandální zejména u autorů rubriky Poslední slovo) či poskytováním rozhovorů. Političtí konkurenti hnutí ANO navíc těmito kroky oslabují sami sebe a posilují Babišovu zbraň proti sobě – zbraň, kterou již tolikrát použil.
Johana Hovorková, publicistka
Jaké všechny důsledky má to, že si Andrej Babiš koupil Lidové noviny, u jejichž samizdatového znovuzrození jsem měl tu čest před lety pomáhat a posléze být jejich redaktorem, asi nejsem schopen do důsledku objektivně posoudit. Mohu mluvit jen o svých vlastních pocitech, protože jsem v té věci sentimentálně ovlivněn, a tudíž nejsem nestranný. Pokud to ale někoho ještě vůbec zajímá, bylo to takto:
Začínali jsme s Lidovkami trochu bláznivě. Jiřím Rumlem jsme byli vyhecováni k všelijakým heroickým činům, abychom přivedli na svět samizdat, který by nebyl jen pro disidentské ghetto, ale mohli ho číst i lidé mimo náš relativně uzavřený svět. Chtěli jsme posunout obraz našeho uvažování mezi lidi, kteří do té doby znali jenom rozhlasovou Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, aby věděli, že v Československu jsou autoři, intelektuálové, filosofové, ekonomové a politici, kteří sice nemohou svobodně publikovat, ale jejich názor a pohled na svět je jiný než tehdejší oficiální stranická propaganda. Málokdo věřil, že se takový projekt může podařit. Znamenalo to zakonspirovat redakci, utajit výrobu a zařídit distribuci. To všechno za stálého a podrobného sledování Státní bezpečností. Z dnešního pohledu vůbec nechápu, jak se nám to vlastně mohlo podařit. Lidové noviny ale vycházely zásluhou dobrovolníků ve velkém nákladu a velmi záhy se staly něčím, čemu by se v dnešním internetovém světě mohlo říkat virál.
Nevím, čí je to vina, že se z těch novin stal pravý opak jejich původního záměru, totiž šířit naději. Možná naše, když jsme vydavatelství řídili v nabyté svobodě tak hloupě, že jsme ho nakonec museli prodat. Možná je to jenom dobou, která se vlivem internetu změnila k nepoznání a v níž noviny přestaly mít svou původní prestiž. Všechno tohle dohromady znamenalo, že se z nich stalo zboží jako každé jiné, poplatné poptávce po povrchnosti. Že ty noviny nakonec koupil někdo, kdo do jejich čela dosadil nějakého postižence, a ony slouží zákeřným kampaním a manipulacím, to je trochu jako historická nevyhnutelnost. Ptali jste se, jak to vnímám. Je to škoda, ale to se stává. Jedny noviny mizí a druhé vznikají. Každý zmar je příležitostí k vytvoření něčeho nového a lepšího. Čest a sláva všem, kteří chtějí dělat poctivou žurnalistiku.
Jan Dobrovský, podnikatel, publicista a filantrop
… už ne do každé rodiny. Obnovení Lidových novin v samizdatové podobě v roce 1987 byl akt mimo jiné symbolický. Jednak se na obnovení podílela generace osobností narozených během první republiky (složená z lidí, kteří nevstoupili nikdy do KSČ, a těch, kteří z KSČ odešli po okupaci 1968). Bylo to povzbuzení jednotlivcům, rodinám, spolkům, kde přetrvával vztah k demokracii v pravém slova smyslu. Obnovení LN dalo signál, že i přes čtyřicetileté ovládání státu a společnosti marxismem-leninismem se nepodařilo ducha demokracie zcela vymýtit. Na druhé straně ve chvíli, kdy se po sametové revoluci 1989 LN staly součástí rozšířené nabídky deníků a týdeníků, nedostaly se zdaleka tak hluboko do povědomí občanů, jako tomu bylo po roce 1918, kdy zastávaly jedinečné místo na scéně české žurnalistiky. A to zásluhou rodiny Stránských (1893 založené Adolfem Stránským, jehož syn Jaroslav Stránský převzal vydavatelství LN, v němž pod vedení Ferdinanda Peroutky vznikl též týdeník Přítomnost).
Obnovování vztahu občanů k demokratické formě vlády po roce 1989 bylo ovlivněno transformací státního hospodářství na tržní. Převážně ekonomickým vytvářením demokratických vztahů ve společnosti se rozrůstalo podhoubí pro nástup ekonomických nomenklaturních kádrů – mladých komunistů z osmdesátých let 20. století. Dostali příležitost uplatnit osobní ambice a vzdělání z marxistické ekonomiky i stáží v kapitalistických zemích.
I přes upozorňování osobností (také na stránkách LN) na příliš silné zdůrazňování ekonomického smyslu se naše společnost začala rozdělovat a vytvářet předpoklady pro takový způsob chápání, který je v rozporu s demokracií v pravém slova smyslu. Tento jev postihl i Lidové noviny, které se posléze staly součástí MAFRY (vedle Mladé fronty DNES, která původně jako Mladá fronta byla ústředním deníkem ÚV ČSM a po okupaci 1968 ÚV SSM).
Je logické, že se v atmosféře hospodářské krize znovu rozšířila nenávist, nejen třídní, ale i genderová, generační a oborová. Hydra zvaná korupce zrodila i hnutí Akce nespokojených občanů v čele s Andrejem Babišem, vychovaným marxisticko-leninskou morálkou, od roku 1982 členem KSČ, podezřelým ze spolupráce s StB – přitom ministrem financí a zároveň majitelem Agrofertu, a. s., a nyní dokonce premiérem ČR. Jeho koupě MAFRY v roce 2013 nebyl jen obchod, ale i neomalený vzkaz, že demokracie bez kapitálu je jen prázdná forma, která zdržuje na cestě k moci.
P. S. Proto je tak potěšitelné, že lékař Martin Jan Stránský, pravnuk Adolfa Stránského, i po všech peripetiích, které si od svého příjezdu z emigrace v roce 1989 prožil, vydává v elektronické podobě časopis Přítomnost.
Radvan Pácl, divadelník
Přátelé, ptáte se mě na Lidovky. Ale já už neříkám – Lidovky, nýbrž výhradně Lidové noviny. Lidovky to nejsou od r. 2013. (Byl mi sice bližší původní název Moravské listy, ale konec konců i masarykovské Lidové noviny jsou důstojné a veskrze akceptovatelné, včetně místa jejich vzniku, Brna, jakož i úctyhodných tvůrců tohoto listu.) Nejsou to „Lidovky“, které nosívala z nákupu paní Věruška Nováková-Brázdová spolu s každodenními rohlíky, mlékem a máslem. Jako je nosila s ranním nákupem řada vzácných osobností našeho národa, našeho jazyka, naší kultury. Dnešní noviny tohoto jména jsou mrtvy. Představují jakýkoli jiný vulgární novinový papír, týž, jakým je již řadu let pucován mozek národa. Ne případně tím, co v těch novinách (snad) je, nýbrž tím, co tam – zcela zásadně a nepominutelně – není. Nevěřil bych, že lidskou mozkovnu je možno radýrovat takovým způsobem, jak zažívám dennodenně v přímém přenosu, za mé osobní, oněmělé účasti. Pokládal jsem vždy brainwashing za vynález fantastů, mně osobně velmi vzdálených tvůrců science fiction, nikoli za něco, co by do mého života vůbec mohlo jakkoli vstoupit, a prohlásit se za realitu. A přesto vstoupilo.
S pravdou nelze hazardovat. Pravda a lež jsou hrany ostré, jako má břitva, a věru že zcela protichůdné a opačné. Nelze je mísit, bastardně kuplovat. Pravda zůstane navždy pravdou. A lež gilotinou veškerého smyslu.
Už 50 let žiju v Brně. V městě, které miluju. Dvakrát je neúspěšně dobývali Švédové. Podruhé, v roce 1645, drtivou silou 28 tisíc ozbrojenců. Brno bránilo 1476 mužů ve zbrani. Převážně studenti. A Raduit de Souches a Martin ze Středy zvaný Stredonius. Vojáků bylo 426. Na Slavnost Nanebevzetí Panny Marie (15. 8. 1645) se město po téměř čtvrt roce bojů ubránilo. Jsem doživotně jedním z těch vojáků. Lumpů a vlasti vrahů se nebojím. Jako Bůh nade mnou.
J. E. Frič, básník a nakladatel
Mezi komedií a tragédií. V této věci samozřejmě nejde jen o Andreje Babiše a Lidové noviny, ale především o samotné prorůstání politické, ekonomické a mediální moci. Jaké to má a může mít konkrétní důsledky, se lze jen domýšlet. Hrozivé a nebezpečné by to však bylo i v případě, že by byl Babiš príma chlapík a kovaný demokrat a kdyby se tu tam neprovalily konkrétní kauzy, které příslušným obavám dávají zřetelné obrysy.
Jeden důsledek lze nicméně v případě Lidových novin, které se snaží udržet fasádu nezávislé a intelektuálně laděné tiskoviny, pozorovat obzvláště dobře. Mám na mysli vynalézavost, s jakou řada jinak vcelku úctyhodných osobností obhajuje svoji spolupráci s Babišovým listem – i když přitom jedním dechem tvrdí, že Babiše jako takového odmítají. Pokud někdo věří, že Andrej Babiš je navzdory všemu víceméně normální politik a že dnešní situace neznamená hrozbu, dává spolupráce s jeho listem smysl. Ať už si o tom já myslím cokoli. Co mě však opravdu udivuje, je komické tvrzení Petry Procházkové, že věřila, že šéfredaktor Léko dokáže Babišově tlaku vzdorovat, nebo tragikomické přesvědčení Jana Rejžka, že byl v Lidových novinách odvážným protibabišovským bojovníkem. Svéráznou tragickou korunu těmto argumentům bohužel nasadil můj kolega divadelní kritik (a kamarád) Martin Švejda, který ono v jádru normalizačně upatlané dilema „zůstat, nebo odejít“ interpretoval jako antické drama, ve kterém proti sobě stojí „kolaboranti“ a „fanatici“. (On samozřejmě nechce patřit ani do jedné extrémní skupiny, takže mu nezbývá než do Lidovek psát dál.)
Předpokládám, že svým argumentům všichni výše zmínění upřímně věří, což je snad ještě horší, než kdyby se za ně pouze účelově schovávali: nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží. Nebo dokázal sám sebe přesvědčit, že to neví. Jinými slovy: i tohle docela rozšířené užitečné „nevědění“ je jedním z hrozivých důsledků dnešní situace. Začátek normalizace jsem nezažil, ale odhaduji, že to ve výrazně drsnější podobě muselo vypadat docela podobně. Není to příjemný pocit.
Vladimír Mikulka, divadelní kritik
Pohled na současné Lidové noviny je pro mě smutný, neboť jsem pracoval jako jejich šéfredaktor více než tři roky. Když jsem z nich odešel do MF DNES, tak jsem si důkladně uvědomil přednosti jejich žánru a stýskalo se mi po nich. Byl jsem ovšem pak dlouhá léta pyšný na to, že jsem v Lidovkách zanechal třeba přílohu pro novinovou esejistiku Orientace či přílohu Akademie a Věda. Na první povrchní pohled to jsou stále ještě naše Lidové noviny. Realita jejich obsahu je ale z gruntu jiná.
Dnes jsou Lidové noviny tragickým torzem někdejšího intelektuálního listu. A co je v nich třeba ještě stále dobré, tak je ve službách zakrývání a maskování podstaty. Tedy toho, že jde o propagační tiskovinu předsedy vlády, který převrací pravidla demokratické společnosti vzhůru nohama. Už to, že si koupil Lidové noviny a Mladou frontu DNES, bylo popřením pravidel, neboť si je koupil právě proto, aby byl silnějším hráčem v politice a také aby umlčel kritiku. Jinými slovy je zneužil a zneužil i lidi, kteří v nich zůstali.
Lidovky jsou znásilněné noviny. Znásilnění, na němž ale oběť začne spolupracovat s násilníkem pod dojmem výhod, mění situaci. V novinářském světě se této nové situaci říká přiléhavě prostituce či kolaborace.
Nepovažuji takové pojmy za přehnané, jestliže si uvědomíme, že reportéři těchto novin vypouští účelově informace z živých trestních spisů, aby kriminalizovali a ostouzeli konkurenty svého majitele. Jak u něčeho tak odporného mohou asistovat různé „vznešené osobnosti“, jakými jsou třeba autoři fejetonů v rubrice Poslední slovo, to opravdu hlava nebere.
Nakonec bych rád citoval šéfredaktora LN Istvána Léka, který v tomto listu napsal o svém zaměstnavateli a ministru financí tuto dojemnou větu: „Babiš totiž patří do tábora lidí, kteří přesto, že slyší zaručené zprávy o blížícím se konci světa, vezmou si rýč, vykopou díru a zasadí strom.“
Takhle se kdysi u nás psalo v novinách o Klementu Gottwaldovi. Je to přesně ta samá poetika autorů Rudého práva z padesátých let. Nic víc už k tomu není třeba dodat.
Pavel Šafr, novinář
Je mi líto, že v naší zemi není vedle striktního zákazu prodeje alkoholu, cigaret, pornografie a akvarijních rybiček mladistvým přísně zakázán také prodej svobodných médií jakýmkoliv politikům napříč politickým spektrem. Přitom má výše zmíněný prodej médií na celou společnost daleko katastrofálnější dopad než cigareta bez filtru v ruce nezletilce. Už samotný fakt, že k nestydatému kšeftu mohlo před pěti lety vůbec dojít, je alarmující. Přesto přiznávám, že to otřáslo spíše mou důvěrou v samotné LN než ke zdejšímu vypečenému politickému dění… K Lidovým novinám jsem míval letitý krásný vztah. A nejenom proto, že do nich mistrovsky kreslil Pavel Reisenauer, kterého jsem roku 2007 shodou náhod vystřídal a na dvě léta tak převzal štafetu v ilustrování titulních stran sobotní Orientace LN… Ano, vím to, Babišova špína, politická i lidská, Lidovky bezprecedentně zapatlala. Irituje mě to. Ale stále věřím tomu, že i pod tou špínou v nich dodnes mnoho lidí dělá (byť i z pouhé setrvačnosti) dobrou práci. Proto nechci s vaničkou vylévat i dítě. Odmítám zjednodušený názor, že v Lidovkách je teď ušpiněný a zpolitizovaný naprosto každý článek, i ten o kultuře, o vědě, o přírodě, vaření, sexu nebo o sportu, že nadobro poskvrněná je i každá publikovaná fotografie, ilustrace nebo křížovka. Proto osobně nesouhlasím s bojkotem prosincové Knihy roku, léty zavedené literární ankety, která evidentně nemůže za to, že nynější majitel novin je vysmátý estébák, co má už dávno sedět… Navrhuji tedy, aby všechny probabišovské články a fotografie byly v LN od 17. listopadu povinně tištěny hnusnou fialovou barvou, aby se jim soudný čtenář nebo čtenář s nízkou rozlišovací schopností mohl při listování novinami okamžitě vyhnout. Bude-li chtít. Teprve až fialová místa, nedej bože, pokryjí 51 % novinové plochy, nařídil bych okamžitě vyměnit fialovou barvu za bílou.
Michal Cihlář, grafik
Nebýt závislý na jakékoliv ideologii či politické moci, informace šířit po důsledné kontrole, posuzovat je pomocí kritického myšlení, chválit podle zásluh, zlo nazývat zlem. Média mají v liberální demokracii hrát roli korektivu podle těchto základních principů. Soudě podle činů je základním principem Andreje Babiše Machiavelliho „rozděl a panuj“. V neinformovaném a dezinformovaném lidu bez účinných kontrolních pák se snadno pěstuje pocit strachu, který vede k semknutí za postavou mocného vůdce. K tomu se mi hnusí způsob, jakým Andrej Babiš z televizních obrazovek pomrkává na lidi, jako by naznačoval: „Všichni dobře víme, že lžu a kradu – ale jak rádi byste byli na mém místě!“ A ještě více mě děsí to, že stará „normalizační“ úmluva o výměně blahobytu za mlčenlivost je dle všeho plně obnovena. Jako je obnovené i znehodnocení jazyka a vyprázdňování významů, ovšemže formou odpovídající době pokrytecké politické korektnosti, falešné představy, že všechny názory si jsou rovné, normativní stylistické úrovně sociálních sítí a zaměňování pravdy za PR. Zmíněná rozdělenost je dobře patrná například z ustálení demagogických výrazů jako „pražská kavárna“, který stigmatizuje vždy elity a polarizuje společnost na ty, kteří by měli jít s námi, pokud nechtějí prohloupit, a snoby, které blahosklonně tolerujeme, protože tak jako tak brzy skončí v propadlišti dějin. Jistě: Andrej Babiš si sice z Lidových novin a dalších médií udělal stranické plátky a kouřové clony pro zachování zdání normality, ale nadále existují a nově vznikají i nepoplatné zdroje informací. Mou velkou obavou je, že spousta lidí se k nim nedostane nebo je a priori bude považovat za další šiřitele „kampaní“. To však nijak neumenšuje naši zodpovědnost před nepravostí nemlčet, ať už v rodině, v nejbližším okolí i před širokou veřejností. Naopak.
Jean-Gaspard Páleníček, básník, překladatel a skladatel
Je to samozřejmě zcela zásadní problém a bagatelizovat jej po zářijových klauniádách Petry Procházkové či Martiny C. Putny aj. nemůže snad už vůbec nikdo, ani ti, kdo ještě nedávno odmítali poklonkovat před fakty a uklidňovali sebe samy i své okolí, že se vlastně nic neděje, že Lidové noviny zůstávají nezávislým a kvalitním listem a že tvrdit cokoli jiného je přepjaté, ne-li hysterické. Je evidentní, že se Babišovi nákupem Lidových novin (a dalších listů, časopisů, webů a rozhlasových stanic) podařilo zcela zdestruovat český mediální prostor: fragmenty příčetnosti a novinářské poctivosti, které tu a tam zůstaly (nikoli ovšem v Babišových médiích, tam je dokonale vymeteno), si k českému čtenáři hledají cestu dosti obtížně – a český čtenář je navíc pohodlný. Každopádně se těším na letošní anketu Kniha roku LN: kteří respondenti se tu sejdou? Kteří budou chybět? Bude už bojkot Lidových novin dostatečně trendy, nebo si budeme muset ještě nějaký ten rok počkat?
Petr Onufer, amerikanista, překladatel a redaktor
Lidové noviny se krátce poté, co je Andrej Babiš převzal, proměnily v jeho hlavní mocenský nástroj ve veřejném prostoru. Tuto roli sehrávají výrazně důkladněji než Mladá Fronta DNES, která přitom měla ve chvíli, kdy si Andrej Babiš oba deníky pořizoval, nesrovnatelně větší publikum a vliv. Zásadní vliv na to má osoba šéfredaktora Lidových novin. István Léko je osobním přítelem Andreje Babiše. Asi téměř jediným, soudě podle Babišových veřejných vyjádření. Navíc hraje roli jakéhosi osobního personalisty, jenž Babišovi pomáhá vybírat lidi na důležité pozice. Vliv má i to, že je Andrejovi Babišovi velmi silně zavázán. Dluží mu kolem 40 milionů korun za provoz serveru Česká pozice, který Léko vydával, než ho Babiš nasadil do vedení Lidových novin.
Lidové noviny zaměstnávají speciální duo redaktorů Ondřej Koutník – Martin Shabu, specializované na rozehrávání různých mocenských her v Babišově zájmu. Když je potřeba někoho mediálně znemožnit, aby ho Babiš posléze mohl odstavit, předchází tomu článek tohoto dua v Lidových novinách. Prvním příkladem byla Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková. Poté policejní prezident Tomáš Tuhý. Naposledy Babišův nejbližší spolupracovník Jaroslav Faltýnek.
Tomu všemu vytvářejí zdání pokračování éry intelektuálně vlivného deníku různé osobnosti, které zde pravidelně umisťovaly a umisťují své texty. Janem Rejžkem, Martinem C. Putnou počínaje, Petruškou Šustrovou, Tomášem Baldýnským a historikem architektury Zdeňkem Lukešem konče. Všichni to alibisticky vysvětlují tím, že jejich práci to, že jsou součástí Babišovy stáje, jinak neovlivňuje. Vrcholem byl komentátor Jan Macháček. Bývalý signatář Charty 77 kombinuje práci pro Lidové noviny s vedením babišovského Institutu pro politiku a společnost. Ten si za to podle dostupných informací na rozdíl většiny ostatních, kteří slouží Babišovi velmi levně, nechává alespoň tučně zaplatit.
Lenka Zlámalová, publicistka
Svou odpověď na anketní otázku bych začal modifikací položené otázky. Doplnil bych totiž charakteristiku „deník s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu“ o pojem hluboká diskontinuita. Ta se netýkala jen dlouhého období komunismu, v jehož závěru došlo k obnovení Lidových novin v samizdatové podobě, ale i částečně i období po roce 1989. Lidové noviny se totiž i v polistopadové éře (až na drobnou epizodu pokusu vyvléci se z osidel konformity) vyznačovaly malou mírou intelektuální náročnosti, nadbíháním většinovým stereotypům a pozoruhodnou slepotou vůči negativním jevům transformace totalitní společnosti v demokratickou. V tomto ohledu se nemohly srovnávat s Kudláčkovým Českým deníkem a později především Českým týdeníkem, jehož komentářová část se vyznačovala nonkonformitou, kterou zcela postrádaly Lidové noviny. Ale důrazně kritická byla i zpravodajská část obou Kudláčkových periodik. Tuto kritičnost jsem nenalézal u Lidových novin, jež jsem pokládal v tomto období za salónně kritické periodikum, kam bylo možno občas subverzivně podvrhnout něco, co tuto sterilnost iluzorně mohlo „pokazit“. Za ilustraci poměrů v Lidových novinách bych zmínil svou epizodní zkušenost s těmito novinami. Do Lidových novin jsem přispíval jednak jako recenzent fotografických výstav, jednak několika politickými komentáři po ztrátě platformy v Českém týdeníku a rozhovory (např. se zpravodajským příslušníkem Vlasovovy armády Stanislavem Auským či historikem středověké filosofie Stanislavem Sousedíkem) na téma současná politika. Za typickou považuji anekdotickou příhodu, kdy z rozhovoru se Stanislavem Sousedíkem zmizela z konečné verze vtipná Sousedíkova charakteristika Václava Klause, že „přes svůj tenisový vzhled je politikem východního typu“. Přesto byla změna vlastnických poměrů Lidových novin před pěti lety zásadní césurou.
Prvním důsledkem začlenění Lidových novin do svazku ekonomického impéria Andreje Babiše byla a je oligarchizace médií. Jako bychom aplikovali „železný zákon oligarchie“ Roberta Michelse z politiky na média. Oligopolní postavení médií vlastněných Andrejem Babišem vede k vysoké míře selektivity dostupných informací a názorové uniformitě, pokud lze vůbec o názorovosti hovořit. Poslední události v Lidových novinách dokonce svědčí o tom, že fikce redakční svobody už není udržitelná ani pro mnohé voliče hnutí ANO.
Druhým důsledkem je celková glajchšaltizace médií. Ta měla a má především za následek rozštěpení české společnosti. Jednou částí společnosti jsou ti, kteří odmítají, aby velká část mediální sféry sloužila jako prostředek k dosahování ekonomických a mocenských cílů zájmů jednoho muže. Druhá část tuto proměnu pluralitní společnosti v jednolitou masu akceptuje nejen jako uspokojivý, ale dokonce vítaný stav. Nutno říci, že tón veřejného mínění, jež se stalo inertní, udává pověstná mlčící většina.
Obojí důsledek, jak oligarchizace, tak glajchšaltizace médií, povede nebo již vede k povážlivé ztrátě ústavně zakotvených práv, zejména politických práv, a z těch pak svobody projevu a práv na informace podle oddílu druhého a článku 17 Listiny základních práv a svobod. Lidové noviny se tak stávají zástupným symbolem dekompozice hlavních prvků demokracie v České republice.
Michal Janata, kulturní historik
Pecunia non olet. S Lidovými novinami vstoupil do světa samizdatu nový fenomén. Blížil se konec roku 1987 a nadcházel tolik očekávaný „osmičkový rok“. Lidové noviny představovaly další pokus rozšířit samizdat mimo disidentské ghetto.
Zdá se mi, že od té doby se kyvadlo jejich obnovené existence dostalo do opačného extrému. Z ilegálních novin, které si lidé kopírovali a hltali každé jejich slovo, se propadly na úroveň bulvárního magazínu, jehož skutečným účelem je šířit dezinformace vyhovující trestně stíhanému agentovi Státní bezpečnosti, který je shodou smutných okolností rovněž premiérem naší krásné země.
Nesdílím všeobecné nadšení nad dalšími a dalšími lidmi utíkajícími od praporu Agrofertu. Pět let je dlouhá doba a sloužili ošklivé věci. Pravdou je, že Lidové noviny tiskly lživé a pomlouvačné články dávno před zařazením do holdingu. Stačí připomenout lživá obvinění o digitalizaci v ÚSTR.
Smutné je, že i když se tento kdysi tak významný list postupně stává bulvárem a fíkovým listem propagandy Agrofertu, stále se najde dost lidí ochotných pro něj psát. Ještě smutnější ale je, že i kdyby odešla celá redakce, najdou se jiní, kteří v jejich činnosti budou pokračovat.
Lidové noviny píší o špionáži, přináší historické seriály a upozorňují na technické novinky. Jejich hlavním účelem je ale do normálních článků vsunout ty, které vyhovují majiteli holdingu.
Setrvávání v Lidových novinách dnes připomíná normalizační vymlouvání z počátku sedmdesátých let: „Kdybych odešel, přišel by někdo ještě horší.“ To je samozřejmě možné, ale tobě by zůstala čest a dobré jméno.
Radek Schovánek, dokumentarista
Nad Babišovými LN
Kam jste dali racio,
nač otřásat se hnusem?
Můžem přece lacino,
cestovat autobusem!
Hana Kosáková