Páté vydání RR novin, které jsou v těchto dnech zdarma k dispozici v redakci RR, Unijazzu a na dalších veřejných místech nejen v Praze, obsahuje mimo jiné anketu o Babišových Lidových novinách. Tu nyní na pokračování přinášíme i na Bubínku Revolveru. Vybrané osobnosti byly osloveny takto: „Letos uběhlo pět let od chvíle, co si Lidové noviny, deník s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu, koupil někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, oligarcha a dnes také trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš. Jak tuto skutečnost vnímáte a které její důsledky považujete za nejpodstatnější?“
Babišovy Lidové noviny (anketa Revolveru) I.
Babiš s pomocí svých vykutálených peněz zcizil hodnotu, kterou vedle toho, že ji nectí, není ani schopen rozpoznat (čili ji nemůže ani respektovat). Zdevastoval více než stoletou intelektuální a morální tradici, která byla součástí demokratického instinktu, jenž se v této zemi stále menšinově vyskytuje. Byl jsem kritickým čtenářem zčásti samizdatových a poté polistopadových Lidových novin. Babišův pragmatický zákup této hodnoty nebyl ničím menším než jejím bezskrupulózním znásilněním a znamenal konverzi v její opak, čili okamžité znicotnění. Od toho okamžiku v tomto listu již není možno číst (pokud k tomuto nevedou důvody ryze analytické) a je hříchem v něm publikovat. Že je to jednomu líto, není ta nejvážnější nesnáz.
Petr Jindra, historik umění
Skutečnost, na niž se anketa dotazuje, snad ani nelze vnímat jinak než jako neblahou a jedním z jejích nejpodstatnějších důsledků je to, že se evidentní zhůvěřilost vydává za stav, na němž není nic špatného. A nyní delší varianta odpovědi: Střídající se vydavatelé denního tisku tvoří u nás od roku 1990 neuvěřitelnou galérku. Jejím středním profilem je něco mezi fotbalovým funkcionářem specificky českého střihu a dvojicí „král a vévoda“ z Huckleberryho Finna, která je v tomto pracovním výměru metaforou pro zahraniční kapitál. Diamant velikosti hospodáře z Olbramovic ovšem do roku 2013 v této sestavě chyběl. Člověk by řekl, že nic takového není možné, ale ono to trvá už pět let a jistě to navzdory Andrejovu drastickému chudnutí ještě nějaký čas vydrží. Jedním z jasných důsledků stavu, kdy je nejvlivnějším mediálním magnátem ministr financí, resp. předseda vlády, jsou výsledky parlamentních, prezidentských a komunálních voleb. Důsledkem méně viditelným, ale zřejmě dlouhodobějším, je – jak to jen nazvat – postupující degenerace občanského sebevědomí. Začíná tam, kde si ráno při cestě do práce dychtivě beru a pročítám deník, který mi dávají zadarmo, nebo v rádiu bez znepokojení vyslechnu jaré zpravodajství o tom, „co píší Lidové noviny“, jako by to byly úplně normální noviny, které nevydává ministerský předseda, a končí u zaměstnanců příslušné mediální společnosti a u autorů, kteří do dotyčných tiskovin a internetových portálů přispívají, aniž by si položili otázku, co znamená, že jejich slohové práce jsou zveřejňovány právě zde. Když je některému z nich občas sejmuto bělmo – jako nejnověji (na konci září 2018) redaktorce, která se při psaní svých zahraničních reportáží vyznačovala odvahou a solidaritou s trpícími –, sledujeme zarmucující etudu na téma „asi jsem byl/a naivní“. Naivita je bezpochyby disciplína, v níž tito přispěvatelé vynikají, ale opravdového mistrovství dosahují v sebeobelhávání, takže na konci doslova nebudou vědět – klišé to vystihne nejlépe –, čí jsou.
Michael Špirit, literární historik, editor a kritik
Troufnu si hodnotit převážně důsledky osobní. Tím nejpodstatnějším pro mě byla změna podoby domácích sobotních snídaní a hluboké rozčarování z faktu, že řadě jinak zřejmě úctyhodných lidí dlouho nevadilo či dosud nevadí, že spoluprací s LN Babiše legitimizují. Lidovky jsou jedním z příkladů současného posouvání hranic možného: nejen že na Hradě sedí cynický darebák, ale další cynický darebák soustředil ve svých rukou mimořádnou ekonomickou, politickou a mediální moc, de facto ovládl poslaneckou sněmovnu i většinu velkých měst – a deník s demokratickou tradicí mu v tom už několik let pomáhá. Nicméně jako učební materiál o důstojnosti, nezávislosti, hanbě a ztrátě dobrého jména se příběh pádu Lidovek hodí výborně.
Monika Stehlíková, středoškolská učitelka
Zaznamenal jsem nedávno reklamu, kde podmanivý hlas připomíná, že Lidové noviny jsou jediný deník, který pamatuje první republiku. Deníky za první republiky se nijak netajily tím, za jakou politickou stranu kopou, případně tím, jaká politická strana je přímo vydává. Lidové noviny tehdy kopaly za prezidenta Masaryka a jeho politiku, blízko měly k národním socialistům.
Spíše než na tradici novinářské a intelektuální nezávislosti, na kterou se ptáte, tedy v posledních pěti letech „Lidovky“ navazují na to kopání za něco či do někoho – v zájmu svého majitele Andreje Babiše. Slouží jako poměrně přesný lakmusový papírek toho, kdo je zrovna v okolí Babiše na odstřel. Poznaly to třeba někdejší ministryně Helena Válková či Karla Šlechtová, nedávno dostal jasný vzkaz přes titulní stranu LN i Jaroslav Faltýnek. Důležité také není to, o čem se píše, ale i to, o čem se nepíše. Případně jak se zkresluje realita – stačí připomenout způsob, jak Lidové noviny popsaly zprávu OLAF, o níž autoři článku tvrdili, že ji četli, a v rozporu s fakty napsali, že „slova o podvodu ani Babišovo jméno v závěrech zprávy nejsou“. V textu zprávy se psalo jak o podvodu, tak o Babišovi.
Babišovo vlastnictví médií (a je jedno, že je teď má coby „obmyšlená osoba“ přes svěřenské fondy) kumuluje moc, zvyšuje jeho vyděračský potenciál (proto si v zájmu vyvažování nakoupili svá média jiní bohatí podnikatelé), mění atmosféru v zemi i pohled na novinářské povolání.
Zpřítomňuje časy, kdy se říkalo, že ve straně (v novinách) přece musejí zůstat ti slušní, aby ji mohli měnit zevnitř. Časy, kdy se vyplácelo držet hubu a krok… Ale víra (kombinovaná s naivitou) v to, že lze vůli a zájmům oligarchy kříženého s politikem vzdorovat lpěním na novinářské nezávislosti, skončila nejpozději s angažmá Sabiny Slonkové coby šéfredaktorky MF DNES.
Robert Břešťan, publicista a šéfredaktor HlídacíPes.org
Každý si musí sám rozmyslet, s kým může spolupracovat, a nemělo by se mu, ani vnějším nátlakem, v tom bránit.
Jde jenom o Lidovky? Jde jenom o Babiše? Museli bychom jmenovat celou škálu tiskovin dosti odporných, kde vládne nějaký jiný Babiš.
Jiří Brabec, literární historik
Pracovat v novinách, jejichž majitelem (jakkoliv skrytým za svým svěřenským fondem) je někdejší spolupracovník Státní bezpečnosti, krátce řečeno udavač, aktuálně trestně stíhaný za dotační podvod, jako politik svým veškerým jednáním směřující k přeměně politiky v pouhý výkon moci, je nemravné. Šíří-li nemravnost členové redakce deníku, který býval vnímán kdysi jako podporovatel demokracie a jehož jméno je spojováno s odvahou těch, kdo ho ještě za komunistického režimu obnovili a byli za to uvězněni, je to kulturní zločin. Skutkovou podstatou takového zločinu je oslabování důvěry v média vůbec a destrukce smyslu tradic.
Luboš Dobrovský, publicista, překladatel a politik
První část otázky vnímám jako logické vyústění vývoje od listopadu 1989, kdy se rozhodlo o nepotrestání komunistických zločinů a nezákonností, byť byl tento systém slavnostně vyhlášen za zločinný. Na pokrytecký přístup k bývalému režimu tak bylo vrchovatě zaděláno. Nadto tehdy populární slogan „nejsme jako oni“ si nejen komunističtí zločinci, ale i všeho schopní normalizační kariéristé vyložili jako „všechno je odpuštěno“. Takto vyrobený bumerang sice chvíli rotoval na vzdáleném horizontu, aby se však v plné síle vrátil a svým novým leskem na starém podkladu zasáhl a oslnil většinovou společnost. Jeden z kořenů toho, proč tak lehce kouzlu navrátivšího se bumerangu podlehla, tkví právě v tom letitém pokrytectví vůči nezákonnostem bývalého režimu. Katastrofálním důsledkem je pak především skutečnost, že této společnosti ani novinářům z Babišových médií ani po pěti letech nevadí, že zvolili a nadále volí svět podle morálně volních vlastností člověka, jehož minulost i současnost přesně popisuje vaše otázka.
Jaroslav Formánek, spisovatel a publicista
Dopady toho osudového odpoledne z června 2013 (hromadný e-mail přišel zaměstnancům MAFRY asi pět minut před odpolední poradou) bych rozdělil na politické a lidské. Politická rovina je samozřejmě pro společnost důležitější. Ministr financí, respektive předseda vlády, kontroluje noviny a sestřeluje přes ně soupeře, podle potřeby dokonce i vlastní lidi. Ty noviny ještě mají tu drzost dál v záhlaví nést větu: Nezávislý deník založený 1893. Do televize chodí politiku vykládat jejich redaktoři a tváří se při tom strašně nezávisle. Atd. To všechno se snad za těch pět let už obnažilo.
Co myslím zůstává pod povrchem, je otázka, jak se na lidech, kteří v těch novinách zůstali nebo do nich přispívají, psychicky podepíše fakt, že jim každý měsíc chodí mzda nebo honorář od člena vlády. A vědomí, že se na ně kdokoliv v jejich okolí – ale odhadněte, kdo zrovna ano a kdo ne – může dívat skrz prsty. Vzpomínám si na tři různé redaktory (dva z MfD, jeden z LN), kteří mi nezávisle na sobě zcela vážně tvrdili, že mají v plánu Andreje Babiše nějakým odhalením v jeho vlastních novinách sestřelit. To je extrém. Častější jsou konverzační vtípky typu: „Jo, u nás v kombinátu…“, nebo (na telefonu): „Nazdar, tady Babišův agent.“ Je to samozřejmě obranná reakce a způsob, jak dopředu odfajfkovat nepříjemné téma, aby neviselo ve vzduchu. Kolegy, kteří v Mafře zůstali, potkávám jen náhodně, ale podle mých zkušeností se časem mentalitou přibližují mentalitě pana majitele. Můj bývalý nadřízený mi zhruba před rokem řekl: „A kdo myslíš, že platí vás?“ Babišismus jednou skončí a s ním i důvod ty noviny držet, v postižených redakcích bohužel zůstanou desítky lidí se zlomeným sebevědomím. Mně zůstává temné tušení, že takhle poddajně by se z pohodlnosti chovala řada lidí i v jiných profesích, kdyby na ně udeřila stejná pohroma.
Daniel Kaiser, publicista
Po převzetí LN panem Babišem jsem ztratil důvěru v jejich nestrannost a poctivost. Nemohu očekávat od člověka, kterému není nic svaté, že pro něho budou výjimkou LN. Všiml jsem si, že jeho jediným trvalým a neměnným zájmem je hromadění majetku. Všechno ostatní je mu lhostejné. Nic mu nevadí, že jednou řekne to, a vzápětí zas ono. Ani se nezačervená. A to ani netušíme, co zamýšlí a dělá mimo veřejnou známost. Až budeme žít v lepších časech, měl by parlament přijmout zákon, který nedovolí jednomu člověku, aby vlastnil deník celostátního významu. Nechápu, jak je možné, že takový zákon neexistuje. Je proti zdravému rozumu, aby jeden člověk vykonával dozorující, byť nepřímý, vliv na některé z velkých médií.
Pavel Kuneš, kněz
Podle našeho názoru jakékoliv médium ovlivňující veřejné mínění, i když se považuje za nezávislé, nutně propůjčuje své renomé – ať dobré, mdlé, nebo špatné – tomu, kdo ho vlastní. A naopak osoba vlastníka spoluutváří obraz tohoto média, ať už se to oběma stranám líbí, nebo nelíbí.
Proto je velmi nebezpečné, když takové médium vlastní člověk působící v politice. Teoreticky mohou být důsledky takového spojení pro veřejnost pozitivní, ale na druhé straně – a to je potřeba mít neustále na mysli – může nastat situace, kdy může spojení politika a média veřejné mínění mást, dezorientovat a může být účelově zneužito.
V případě Lidových novin vychází opakovaně najevo, že se Andrej Babiš přinejmenším pokouší o manipulaci s informacemi. Podle našeho názoru se jedná o vážné ohrožení svobody slova, tedy základu naší demokracie.
Jan Merta, malíř, a Lenka Mertová, filoložka a kurátorka
Noviny byly na prodej. Tak si je koupil člověk, který na ně měl, a zaplatil. Na tom není nic špatného. Bohužel, koupil je Babiš, bývalý estébák, komunista, politik vyšetřovaný pro podvod, který se navíc k bohatství dopracoval velmi pochybným způsobem. A to už problém je. Každý slušný novinář odešel. Ti, co zůstali, ztratili svou dobrou pověst a jméno. Média, která vlastní politik, přestávají být důvěryhodná. Každý, kdo v těchto novinách pracuje, porušuje profesní etický kodex. Z principu je zpochybněna jejich svoboda a nezávislost, nelze věřit v jejich nestranné a nezávislé zpravodajství, informace, komentáře a analýzy. I kdyby se sebevíc dušovali, že vnitřně se cítí nezávisle. Všichni, co píší do médií pana Babiše, si musí uvědomit, že jim prostě nelze věřit. OK. Už nejsou novináři. Pracují ve stranickém tisku. Podobají se víc markeťákům. Ani to nepovažuji za jejich největší prohřešek. Pohrdám však jejich kamufláží. Tito rádoby novináři – bohužel pro většinu společnosti úspěšně – předstírají nezávislost. Mluvil jsem s řadou bývalých zaměstnanců těchto médií a vyprávěli mi, jak to tam chodí. Každý redaktor si uvědomuje, kde pracuje, komu slouží a kde jsou mantinely jejich zdánlivé tvůrčí svobody. Sice se většina z nich nesetkala s přímým tlakem, že musí Babiše glorifikovat, to ne, ale jsou pod vlivem autocenzury, manipulují s tématy, výběrem zpravodajských událostí, které zpracovávají. Nejlépe to bylo poznat, když desetitisíce lidí demonstrovaly proti Babišovi, v těchto médiích se na titulních stranách objevovala spotřebitelská témata jako např. nové lékárničky do aut. A samozřejmě v případě těch padesáti sirotků a donebevolající případ neexistující ředitelky jakési neziskovky atd. atd. Tak pracují nebezpečná manipulativní média. Mají mimikry.
Mikuláš Kroupa, novinář a ředitel společnosti Post Bellum
LN si zakazuji kupovat, protože patří do Babišova impéria a píší články ve prospěch majitele.
Suzette Hejdová, učitelka
Babišova akvizice médií z jara roku 2013, která se pak definitivně vybarvila po volbách do PS, poté, co došlo v Lidových novinách i v Mladé frontě DNES k výměně šéfredaktorů (připomínám, že nastoupili Sabina Slonková, nezapomínejme na ni, a István Léko), byl poslední významný krok k rozvoji Babišovy „rodinné firmy“, ekonomicko-politicko-mediálního impéria. Takový útvar do demokracie nepatří a všichni, kteří se na něm podíleli, byť třeba zpočátku i s pocitem, že slouží dobré věci, by se měli stydět. Vznik a trvání „Ekonomicko-politicko-mediální rodinné firmy A. Babiš a spol.“ považuji za daleko významnější než to, že pan Babiš byl nomenklaturní kádr (bylo by to ze zásadních důvodů špatně, i kdyby nebyl), spolupracovník StB (dtto), či kdyby nebyl trestně stíhaný (dtto). Tím ovšem nechci říci, že to vše (oligarcha, někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, trestně stíhaný premiér) je něco bezvýznamného. Jde to ruku v ruce spolu a skládá to hezký portrét „obyčejného člověka, který přichází, aby udělal pořádek“. Takových už tu bylo – a těch, co jim naletěli, taky. Není snad pravý čas chytit se za nos? Podstatným důsledkem je výrazně omezená svoboda projevu a svoboda médií. Ve zvlášť hrůzné podobě se projevila v letošních orgiích kolem stého výročí vzniku Československé republiky. Vznikla jakási celonárodní jednota, chór oslavující naše někdejší slavná vítězství a kvílející nad ukrutnými křivdami, které jsme utrpěli. V letech 1992–2013 se o těchto věcech dalo psát mimo jiné i střízlivě, s odstupem, věcně a kriticky. Dnes to skoro nejde. Místo toho zní hysterie velebící slavnou minulost, aby se nemuselo mluvit o neslavné přítomnosti, protože v tom nám už zase brání plná kaťata. Trochu to připomíná polohu slušnějších publikací z doby protektorátu (nemluvím o odporných kreaturách tehdejší publicistiky, ale o těch, co se snažili zachovat si „lidskou tvář“): tenkrát ovšem byla jiná, daleko horší doba, vládl nelidský teror. Dnes tu řada českých publicistů buduje jakýsi duchovní protektorát, k němuž zatím nijak moc velkého teroru ani není třeba. Jaká ostuda!
Bohumil Doležal, kritik a publicista
Před pěti lety Lidové noviny nabraly přímo raketové tempo a hbitě začaly naplňovat moji představu, jak bude vypadat tisk vlastněný novým bizarním majitelem. Jako bývalý pravidelný čtenář jsem neocenil ani oběť těch zaměstnanců, kteří se rozhodli držet posty a podle možností dlouhá léta dál dělat „solidní novinařinu“ v moři nudy a nechuti. Marná snaha, dávno tomu, co jsem si tuto tiskovinu popřál.
Pablo Augeblau, člen tajné organizace B. K. S.
Bohužel už od roku 1992 noviny nečtu, ale přesto, když jsem se dověděl, že pan Babiš dokázal touto další nehoráznou akcí (myslím tím zabavením-koupením několika deníků), že je schopen čehokoliv, překvapilo mě, že několik mých známých a také dalších redaktorů, kterých jsem si i vážil, nadále s tímto novinovým plátkem spolupracovalo. Když jsem se dozvěděl o poslední manipulaci, která byla už moc do očí bijící, nedivil jsem se tedy, že to někteří nebyli schopni snést a odešli z redakce. Máme jistě všichni různá měřítka na slušnost nebo na odpovědnost za své jednání a chování, ale myslím si, že v tomto případě byly už všechny meze překročeny. A to dávno. V současné době se totiž stala sama absurdita absurdní, a nevidím, že by byla naděje na nějaké brzké zlepšení.
Michal Matzenauer, výtvarník a básník
Střet zájmů, ke kterému před pěti lety v Lidových novinách došlo, je učebnicový. Učebnicová mohla být také reakce novinářů a autorů, kteří v nich v době, kdy je Andrej Babiš kupoval, pracovali nebo do nich pravidelně přispívali. Bohužel nebyla. Ve zkoušce zásadovosti, pevnosti postojů, osobní integrity nebo jednoduše řečeno charakterů obstáli jen někteří. Mnozí jiní, se skutečným nebo předstíraným přesvědčením, že se nic neděje, v LN setrvali nebo do redakce dokonce nastoupili teprve poté, co Babiš vydavatelství MAFRA zakoupil. Co mohlo být zpočátku snad považováno za naivitu, se postupem času proměnilo v čiré ignorantství. Lidové noviny opakovaně mlžily v kauzách týkajících se jejich majitele, publikovaly podlézavé rozhovory s ním a patolízalské texty šéfredaktora, články účelově cílily na vybrané politiky atd. Všichni z redakce navíc svým angažmá legitimizují nenormální stav, ať už sami píší cokoli a o čemkoli. Zpronevěřili se základním zásadám poctivé a zodpovědné novinařiny, úlohu hlídacích psů demokracie vyměnili za pohodlí domácích mopslíků. Zvláštní „kapitolou“ – bolestným karnevalem trapnosti – jsou pak vyjádření některých externích přispěvatelů. Problém má přitom širší dosah – dění v Lidových novinách a kolem nich (a totéž platí i pro MF DNES) ovlivňuje a zároveň zrcadlí celkovou kondici našich médií.
Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách
Epistemologická destrukce systému. V roce 2012 mě oslovil Ludva Bednář, redaktor internetového magazínu Česká pozice. Znal jsem ho z dob disentu, kdy se podílel na vydávání revue Střední Evropa. Požádal mne, abych pro ně psal texty. Na otázku, kdo je financuje, mi nebyl ochoten prozradit jméno. Z přátelství k němu jsem napsal jen dva texty, neboť jsem brzy ztratil důvěru v celý projekt vyznačující se snahou oslabovat epistemologickou informační imunitu. Nebylo náhodné, že Česká pozice, která dostávala od Andreje Babiše 20 miliónů ročně, se v roce 2014 stala součástí Lidových novin a s ní i někteří její spolupracovníci jako István Léko, Jan Schneider a další. Léko byl již v prosinci 2013 Andrejem Babišem dosazen na post šéfredaktora LN a médium zavedlo epistemologickou destrukci, jejímž typickým reprezentantem je Jan Schneider. Schneider se stal nejen osobním advokátem nejrůznějších kauz Andreje Babiše, ale zejména „lidově“ demonstruje, na co je třeba v informačně-epistemologickém systému útočit, co zpochybňovat a hodnotově parazitně vysávat. Pokud Andrej Babiš vedl letitý soudní spor s Ústavem paměti národa ve věci jeho spolupráce s tajnou komunistickou Státní bezpečnostní, Schneider obhajoval agenty StB, zpochybňoval spisy StB a útočil na ÚPN, že „hraje svinskou hru“. Když slovenský Ústavní soud vydal verdikt v neprospěch bývalého agenta Andreje Babiše, zaútočil na samotný soud, že vydal „pomatené soudní rozhodnutí“. Nikdo z LN neprotestoval. Nynější odchod novinářky Petry Procházkové, publikování textu, který přišel z kanceláře premiéra Babiše, prohlášení šéfredaktora, že médium není pod politickým vlivem, jsou jen důsledkem epistemologické destrukce systému, ve kterém se nenapadají – jak tvrdí Procházková – jenom elity a inteligence, ale především demokratický systém, počínaje policií a konče soudy. Lidové noviny jsou pouze metaforickým obrazem společnosti, v níž politický parazitismus postupně likviduje svého hostitele a samu sebe.
Miroslav Vodrážka, hudebník a publicista
Skutečnost, že Lidové noviny koupil někdejší nomenklaturní kádr, tajný agent StB, oligarcha a dnes mj. i trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš, osoba nacházející se v obrovském střetu zájmů, se mi nelíbí, důsledky jsou a budou nedozírné. Ale Lidovky už dávno nečtu, tak ani nevím, jestli a jak moc se změnily za posledních pět let. Obsah novin vnímám skrz kritické ohlasy na některé články, jde-li o témata, která mě zajímají. Teprve dodatečně se přes různé odkazy dostávám k prvotním textům a diskusím k nim. Seriál odchodů jednotlivých autorů z redakce LN je překvapující zejména délkou svého trvání.
Přemýšlím, zda bych podobný příběh našla ve Francii, kde jsem – už po desetiletí – předplatitelkou deníku Le Monde. Z jeho redakce před časem odešel dlouholetý šéfredaktor Edwy Plenel. V roce 2008 Plenel, bývalý trockista, a dalších 31 novinářů založili internetový zpravodajský deník Mediapart, jehož investigativní žurnalistika už stála kariéru několik ministrů. Pro mě je Mediapart celkovou orientací příliš rudý, ale Le Monde zase zbytečně stereotypní. Například řada jeho zpráv o Střední Evropě mi připadá málo informovaná, podobně i historické články, jejichž příkladem je nekritické, až hagiografické připomínání oslav Alexandra Dubčeka… Když takové texty čtu, tak si říkám, jak taková redakce asi pracuje na jiných tématech i ze současnosti?
Důležitá pro demokracii je pluralita těchto médií, ale také identita a kontinuita (tradice?), to jsou atributy, které právě v České republice příliš nevnímám či neregistruji. Postrádám důležité orientační body, novináře, kteří by navázali na práci osobností, jakými byl Peroutka, svého času Tigrid ad. Čest výjimkám, za které pokládám ostrůvky v moři, jako je Revolver Revue (navzdory některým postojům, které mě zaskočí a nesouhlasím s nimi) nebo i „studentský“ Babylon.
Obnovení Lidových novin na sklonku komunistické totality nejen u mě vyvolalo velká očekávání, která už dávno před příchodem Babiše nebyla naplněna. Neumím si odpovědět, kam to všechno vyvanulo, když na začátku devadesátých let řadu novin vlastnili novináři, kteří uměli psát, měli svobodu a měli i čtenáře ochotné za kvalitní noviny platit. Proč se tito lidé – v historickém okamžiku, kdy vydávání novin přestalo být těžkým průmyslem, technologie umožňovaly redakční práci na počítačích – nechali vyplatit zahraničním kapitálem? Proč se novináři vzdali vlády nad novinami, které přestali rozvíjet podle svých představ, nebyli ochotni riskovat, nést odpovědnost, stali se zaměstnanci novin, které ztratily charakter i důvěryhodnost? Mám za to, že věci, které mají své příčiny a následky, bychom měli vnímat v širších souvislostech než jen z pětiletého horizontu.
Françoise Mayer, historička a socioložka
Raděj bych se odpovědi vzdal, neb tohle je věc pro český svět zásadní a k soudu o ní těžko by mi stačily znechucení a nasranost, za něž jediné bych se mohl při něm spolehnout. A ty jsou o to větší, že Lidové noviny jsem si půjčoval a odbíral od samizdatu až po odchod nynějších redaktorů Echa a rád je četl, zvláště v době, kdy v nich kulturu dělal Josef Mlejnek st. a v Orientaci byla paní Iwashita. Neblahý den, kdy ten nenasyta a země a státužrout Babiš rozhodl se schlamstnout i tisk!
Jaromír Zelenka, básník a překladatel
Andrej Babiš svým rozhodnutím koupit mediální společnost MAFRA odsoudil Lidové noviny k zániku. Takto periodikum pomalu vyhnívá a proměňuje se v bulvární plátek. Jeho hlavním cílem ovšem není snaha sledovat maločeské celebrity, ale účelově manipulovat většinovým obyvatelstvem na základě momentální politické poptávky. V důsledku toho se českou společností šíří různé projevy cynismu, který se navíc stává součástí její identity.
Počínání Andreje Babiše představuje mimo jiného i neúctu vůči tradici. Nezáleží na tom, co dané periodikum symbolizovalo v minulosti. Bohužel mu však nezáleží ani na tom, čím se mohly Lidové noviny stát v budoucnu. Děsí mě, že post premiéra zastává člověk, jemuž jde pouze o prospěchářské teď a tady a kterému nezáleží na tom, jestli po něm v této zemi zůstane cokoli trvalejšího, jestli svým počínáním cokoli rozvíjí. Zdá se, že veškeré hodnoty jsou z jeho úhlu pohledu přepočitatelné na hmotné statky. Lidové noviny pro něj takto představují jen další akvizici, stejně jako se pro něj stali občané tohoto státu pouhým prostředkem manipulace.
Chabou útěchou může být pocit, že to nyní ještě není tak strašné. Ačkoli to bude již brzy ještě horší. V tuto chvíli nás může zachránit už leda tak masivní návrat ledňáčků, kteří nosí čtyřicet dní klidu. Být vámi, tak spěchám vyhlížet k potokům a řekám, ale i k rybníkům, jezerům, přehradám a pro jistotu také k mokřinám. Mimo jiné jsou totiž na rozdíl od valné většiny představitelů naší politiky hezcí i na pohled.
Barbora Čiháková, bohemistka
Pokračování v příštím Bubínku Revolveru.