Častá mantra kolem covidu zněla, že pandemie mnohým z nás pomohla nasvítit, co je opravdu důležité. Nejčastěji byl připomínán význam mezilidských vztahů. Prvotní semknutí z jara 2020 záhy erodující společnost vyměnila za blbou náladu stávajícího konce pandemických manévrů. V souvislosti s nynějším válečným děním se od počátku podotýká: jsme na vlně solidarity, ale čím déle to potrvá, tím budeme unavenější a vůle podporovat nebude tak jednoznačná. Jsme znovu seznamováni s přirozeným psychologickým mechanismem, v naději, abychom jemu navzdory pokud možno vytrvali.

Pro výtvarného umělce, za kterého se i já mám, je význam sociální struktury zpravidla otázkou značně neujasněnou. Východiskem pubertálního adepta na výtvarníka bývá touha vytvořit originální dílo a společnosti pak prospět formou jakési sumy – odkazu osobnosti. S takovou představou může souviset teze o svébytném uměleckém díle nezávislém na autorově životopisu. Nebo třeba kokoliovská otázka, zda obraz, který kromě samotného autora nikdo nikdy neviděl, vůbec existuje a je obrazem. Dosti teoretiků umění si myslí, že umění je především specifická sociální struktura a díla samotná nejsou zas tak velkými hybateli. Ve spojitém řetězci dílo-autor-kontext-společnost klademe různosměrně váhu na jednotlivé články nebo oslabujeme význam některé složky. Ale nakonec jako bychom se měli spokojit s vědomím, že umění je ve výsledku memem, svébytným organismem mezi lidmi, nad kterým nikdo nemá kontrolu a jehož charakter je pro nás tak či onak nepostihnutelný. Před nedávnem mi však přišlo na mysl, nakolik je opravdovost umění otázkou sdíleného étosu specifických komunit.

Vyvstala mi, jak už to bývá, pod dojmem dvou kontrastních impulzů.

Zaprvé jsem zavítal na oslavu osmdesátin výborného malíře, současného klasika, představitele někdejší tzv. české grotesky Jiřího Sopka, u kterého jsem před lety studoval, a za druhé jsem zhlédl dvě pozoruhodné výstavy, které spolu souvisí. První nese název RAW, probíhá od 16. února do 24. dubna ve výstavních prostorách Domu U Jonáše Východočeské galerie v Pardubicích a k vidění jsou na ní díla tří autorů: Jakuba Lipavského, Matěje Lipavského a Petra Stibrala. Druhá, komorní výstava probíhá od 1. března do 24. dubna pod názvem Sběr papírů v prostorách pražského nakladatelství, knihkupectví a antikvariátu Trigon a představuje práce posledně jmenovaného. U první z těchto výstav jsem byl přítomen na vernisáži.

Narozeniny dnes už emeritního profesora AVU Jiřího Sopka, kterému bych chtěl k jeho jubileu touto cestou ještě jednou popřát, byly setkáním absolventů, kteří mu během jeho pětadvacetiletého působení na škole prošli pod rukama. Úvodem byly probrány přípravy Sopkovy aktuální výstavy Retrospektiva v Museu Kampa – ta potrvá od 12. března do 25. května. To ale samozřejmě nebylo výhradní téma. Kamarádi se setkali se známými, ti, co se dosud míjeli, se měli možnost seznámit. Atmosféra byla příjemná, nicméně oslavenec si držel svůj obvyklý distanc, tak jak si ho pamatuji z dob studií. Tato jistá neúčastná solitérnost vedoucího ateliéru v procesu výuky odpovídala Sopkovu často připomínanému krédu, že „dobrý věci se prosadí samy“. Jako by v řetězci dílo-autor-kontext-společnost prvé dvě položky měly jednoznačně rozhodovat o míře a formě vlivu na poslední dvě. Přičemž studující u pana profesora jako by měli taktéž náležet k posledním dvěma. Sopkova strategie, občas i proklamovaná, spočívala v neučení. Zřejmě pouhý příklad Sopkova díla a osobnosti měl způsobovat, že z řad pozorujících diváků-studentů vyrostou umělecké osobnosti, které mávnutím kouzelného proutku (úspěchu?) budou včleněny z první části řetězce do druhého. Klasický kontext školního ateliéru, jako sdílený a diskutovaný étos smyslu malování, dialog iniciovaným zájmem všech zúčastněných včetně pedagoga, odpadal. Pro zrod umělce jako by vůbec nemusela existovat kategorie společnosti v malém, ve formě konkrétní umělecké komunity, založené na provázaných aktivitách v místě a čase, komunity, která působí dovnitř, vzájemně, ale cosi vyzařuje i do společnosti jako celku, jehož je přirozenou součástí. Takové pojetí Sopkovy pedagogické mise bylo úspěšné. Jak sám podotkl v pořadu Osudy z dílny ČRo Vltava (cituji volně): „Za těch 25 let jsem vychoval de facto každý rok malíře, o kterém se ví, který má v českém umění své jasné místo.“ Přestože si profesora Sopka velmi vážím, mám ho rád, a proto jsem tento přístup vždy respektoval (ostatně jím neškodil, přičemž škodit lze mnohdy i při dobré vůli), považuji tuto úspěšnost za problematickou. Znamená totiž především: Každý sám za sebe. Celek umění je prostý součet nepřehlédnutelných položek.


Jiří Sopko, Velký samaritán, 1998, akryl, olej, plátno, 200 x 170 cm, Gema Art, zdroj: www.jirisopko.cz



Pohled do výstavy RAW, foto © Luděk Vojtěchovský, zdroj: www. vcg.cz

Výstava RAW zastupuje jiný model. Je ukázkou paralelních spojitostí. Trojice umělců sdílí svůj základní étos, který každý z nich svou tvorbou nějak naplňuje, čímž jej i nějak proměňuje, ale tím se přesto neztrácí, nedevalvuje v nepřehledném pokřiku, naopak se ve vícehlasu tria stává zřetelnějším. Jako když rotací plochy trojúhelníku necháme povstat čtyřstěn – bazální těleso. Nebo jako když stromy navzájem utvoří les s jeho svébytným klimatem, které žádný strom o sobě nemůže poskytovat. Druhá výstava, v Trigonu, ač je samostatným projektem, tuto „přidanou hodnotu“ vnitřní spřízněnosti autorů dovtipnému diváku jen potvrzuje a rozvádí. Nadto vernisáž pardubické výstavy navštívil vynikající sochař Jindřich Zeithamml, další emeritní profesor AVU, který za svého působení na škole stejně jako zmiňovaný Jiří Sopko vychoval mnoho výborných výtvarníků. Zeithamml své absolventy s živým zájmem sleduje, zajímá se o jejich práci, dobře ji zná a rozumí jí. Původní vazby, které ustanovilo prostředí školního ateliéru, kontinuálně, s naprostou přirozeností pokračují, vyvíjí se. S jeho přítomností na vernisáži bylo obzvlášť patrné, že příbuzná vnitřní vybavenost všech třech vystavujících nebyla jenom z nebe spadlou šťastnou konstelací, ale byla i něčím už od studia pěstěným, vědomě podporovaným. Linie dílo-autor-kontext-společnost je tu brána jako vazba, něco, co má smysl jenom jako komplexní struktura, na níž mají všichni zúčastnění přirozený zájem. Umělecký inkubátor ateliérů či celé školy není jen souborem autorů pokoušejících se rozvíjet své dílo – to je samozřejmý předpoklad –, ale dohromady vytvářejí specifický kontext a společenství. A tím aktivně spoluutvářejí celkový kontext a společnost. Konkrétním příkladem signálu vysílaného komunitou může být třeba připomínání skutečnosti, že předmětem umění je něco jiného než obchod s artefakty či oběh trendů a módních témat, což si často mnozí pod pojmy kontext-společnost představují.


Pohled do výstavy RAW, foto © Luděk Vojtěchovský, zdroj: www.vcg.cz

Momenty, kdy se nadšené semknutí společnosti převrátí v pochybnosti a nakonec třeba i nepochopitelné třenice produkující marnost a hanbu, jsou přirozeným projevem života. Stejně tak je tu ale reálná možnost čelit zmarnění tím, že se vědomě pěstuje sounáležitost na každodenní bázi jako něco přirozeně potřebného. Sounáležitost nemusí být jen něčím, co se zrodí ve zvláštních okamžicích, můžeme si ji distribuovat ve vhodných chvílích a po kouskách sami, pracovat na ní soustavně na různých úrovních. Stačí dobrá vůle a vytrvalost. Nejde o ideu jednoty vyslovované bez výhrad, nebo nedejbože ve zjevném smyslu nějaké ideologie, či dokonce fanatismu, ale jen o zcela civilní povědomí o její patřičnosti tady i onde, která se projevuje v sebedrobnějších činech. Pak i při tolikrát zmiňované fragmentaci společnosti a protichůdnosti zájmů bude, byť roztroušeně, udržováno zdravé podhoubí žádoucího étosu. Platí to nejen pro umění, ale i v případě zhoubného nádoru ruské brutální války vůči Ukrajině.