Mezi projekty v letošní soutěži Grand Prix za architekturu by neměl zapadnout návrh městské knihovny v Soběslavi, nominovaný a oceněný v kategorii rekonstrukce. Českobudějovický ateliér Kročák knihovnu vložil do středověkého paláce soběslavského hradu, což je poměrně výjimečné řešení. Není přitom bez významu, že soběslavský hrad byl léta v neutěšeném stavu a jeho využití pro knihovnu mu vdechlo nový život. Architekt si tu počínal s příkladným respektem k existující stavbě. Knihovna je vlastně prosklený kontejner, umístěný mezi středověké stěny, sepjaté dole vloženou betonovou deskou a nahoře novým dřevěným krovem. Nová konstrukce tak středověký palác pomáhá nejen využít, ale také staticky zajistit, aniž by se při tom nadbytečně dotýkala jeho stěn. Tento projekt si ocenění jistě zaslouží, zbývá jen zcela marginální poznámka: proč tomu říkat rekonstrukce? Odhlédneme-li od nezbytného ošetření dochovaného středověkého zdiva, architekt tady nic nerekonstruoval. Původní stavbu zasáhl jen v nutné míře a její historické konstrukce ponechal víceméně netknuté, nevyužil je pro vlastní realizaci. Pro historické jádro Soběslavi a hrad samotný to je nejvhodnější řešení. Idea architektury jako novotvaru za každou cenu, jako sebeuplatnění bez ohledu na kontext je ideou, která snad byla populární v první půli minulého století, ale rozhodně nepatří do současného světa.

Další potěšující událostí tohoto roku byl vznik nového výstavního prostoru uvnitř a na palubě kolesového parníku, dovlečeného pro ten účel ze zapomnění k náplavce pod pražským Vyšehradem. Petr Janda tu pro Avoid Gallery vytvořil ideální výstavní plochu tím, že bez velkých zásahů do historického tvaru jen doplnil loď tak, aby byla dokonale funkční. Architektův zásah se tu (aspoň zatím, v další fázi by mělo přibýt poměrně expresivní přetvoření paluby) v podstatě omezil na gesto, které ponechává konstrukci lodi jejímu osudu jako velký ready-made. Je to asi to nejlepší, co může architekt v centru metropole silně nabité historickými obsahy udělat. A není toto (zdánlivé) ustoupení do pozadí faktickým vystoupením do popředí? Není ve společnosti, posedlé sebeprosazením za každou cenu, nejcennějším činem právě schopnost ustoupit a nechat vyznít to, co působí samo o sobě, ať už je to železná konstrukce kolesového parníku nebo kamenná zeď gotického hradu?
Jistě se někdo zeptá, jak lze takovými významotvornými gesty v dnešní společnosti uživit architektonický ateliér. A na to je třeba odpovědět jasně: pokud má mít architektura nějaký smysl, pak je třeba podobné otázky úplně vyčlenit.