Část recenze na novou knihu Columa McCanna (česky dosud vyšly jeho romány Co svět světem stojí a Zoli); celý text právě vychází v nové letní RR č. 123/2021.
RR


Apeirogon a vyprávění příběhů
Veronika Tuckerová

Nový román Columa McCanna Apeirogon (Random House 2020) je založen na skutečných příbězích Izraelce Ramiho a Palestince Bassama (autor používá i skutečná jména) a jejich dvou dcer, které byly zabity v konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Zároveň pojednává o ptácích, zdech, drátech, bariérách, zbraních, očích, slepotě, Mosadu, řekách, mýtech, olivách, pomerančích, palmách, pouštní krajině, matematice, hudbě, sochách, geografii a o mnohém dalším, v neposlední řadě o vyprávění příběhů. Je možné obsáhnout takové množství témat a motivů, aniž by výsledek působil nuceně a přemrštěně?

Kniha sestává z delších a kratších očíslovaných textů, které jsou symetricky seřazeny do dvou zrcadlících se oddílů. První tvoří texty od jedničky do pětistovky, v druhém je dalších pět set označeno sestupně. Čtenář, který předem nezkoumá kompozici románu, dlouho smysl číslování nechápe. Nápovědou je text označený číslem 1001 ve středu knihy. Další nápověda je až takřka u konce, v textu 25 sestávajícím z jediné věty: „Tisíc a jedna noc: lest ve jménu života tváří tvář smrti.“ Kdo se tu koho pokouší obelstít vyprávěním příběhů, není nikdy vyřčeno přímo, čtenář si tuto rovinu domyslí. Rami a Bassam vyprávějí příběhy svých dcer při různých příležitostech – na konferencích, sympoziích, v kancelářích politiků po celém světě – a svým vyprávěním uchovávají v paměti jejich krátké životy: třináctiletá Smadar zemřela při sebevražedném pumovém útoku v roce 1997 na ulici Bena Jehudy v Jeruzalému; v témže roce se narodila Abir, kterou zastřelili izraelští vojáci v roce 2007 během druhé intifády, když jí bylo deset. A románový vypravěč tuto stopu paměti protahuje dále svým zpracováním.

Kostru románu tvoří krátká cesta dvou protagonistů do kláštera v křesťanském městečku Bejt Jala na pohoří Judeje, kde se mají setkat s novináři a několika aktivisty. Každý cestuje sám: Rami z Jeruzaléma na kole, Bassam autem z Jericha v údolí Jordánu na Západním břehu. Popis jejich cest proplétají příběhy jejich životů a líčení traumatických událostí vedoucích k smrti Smadar a Abir. Tyto klíčové linie jsou prokládány množstvím dalších příběhů, často jen kratičkých vinět s tématy map, geografie, pohybu ptáků v leteckém koridoru nad Izraelem atd. atd.

Příběhy tisíce a jedné noci jsou v románu připomenuty kromě citované věty ještě jednou: v poslední třicítce se vypráví o tom, jak v Římě v říjnu roku 1972 agenti Mosadu zastřelili básníka a překladatele Waela Zuaitera, původem z města Nablus na Západním břehu Jordánu. Na začátku sedmdesátých let se Zuaiter stal členem hnutí Fatah. V Římě měl u sebe v době smrti arabskou verzi Tisíce a jedné noci, kterou v posledních deseti letech překládal z arabštiny do italštiny. Měl to být první italský překlad, který si nepomáhal převody do jiných jazyků. Jedna z kulek agentů Mosadu zasáhla knihu v překladatelově kapse a zastavila se o její hřbet. Prostřelená kniha je vystavena v Centru Waela Zuaitera v toskánském městečku Massa Carrara, kde ji spatří i Rami během své dovolené v Itálii (není jasné, zda jde o skutečnou, či fiktivní dovolenou).

Příběh o prostřelené knize je vyprávěn jednoduše a bez komentářů, jako všechny vedlejší příběhy knihy. Jinou emocionální nálož a spád mají místa, v nichž je líčeno zabití Smadar a Abir; čtou se bez dechu, a i když čtenář ví, že jsou založeny na skutečných událostech a smrt dívek je neodvratitelná, při čtení se nedokáže ubránit naději, že se v posledním okamžiku události vyvinou jinak, než ve skutečnosti: že si Smadar nepoběží během školní přestávky koupit bonbóny a že se Smadar nevydá s kamarádkami na jeruzalémskou nákupní zónu. Tyto pasáže vznikly podle pečlivých historických rekonstrukcí, a přesto jako by jejich vyprávění velela fikce více než jiným částem knihy a jako by za tuto dvojí smrt nesl vinu autor.

Kratičké nebo několikastránkové texty o dalších tématech jsou informativní, takřka reportážní, jindy jsou to zas stručné enigmatické záznamy o jedné či několika větách. Motivy odkazují na hlavní příběhy i na sebe navzájem, ale roztáčejí také kola dalších variací, asociací a příběhů. Souvislosti se ozřejmují v čtenáři, který si propojuje jednotlivé střípky do smysluplných obrazců, jako v kaleidoskopu. Například jednu linii tvoří ptáci, migrující v koridoru nad Izraelem, mýtus o Ikarovi, vojenská operace Icarus 97, která následovala po sebevražedném útoku v Jeruzalémě, dále příběhy o dronech, experimentu s netopýry, kteří měli být používáni k sebevražedným explozím, kamenech vystřelovaných Palestinci z praků české výroby a v neposlední řadě vyprávění o Brancusiho bronzové soše ptáka, která byla zadržena při převozu do USA celníkem, jenž nechtěl uznat, že jde o umělecké dílo.

Do pečlivě zkonstruovaného románu jako by šlo vstoupit v jakémkoli bodě, a z toho pak odvíjet vlastní asociace či příběhy – záleží na čtenáři. Může to být zmínka o Emilu Utitzovi, bývalém spolužáku Franze Kafky a později knihovníkovi terezínského ghetta, kterému skladatel Viktor Ullmann v poslední chvilce před deportací do Osvětimi potají předal záznam své opery napsané v Terezíně. Anebo to může být krátký odstavec o hebrejském slovu rimon, které označuje granátové jablko i granát. Podle některých biblických učenců bylo právě granátové jablko zapovězeným ovocem v ráji; údajně má 613 semínek, stejně jako je počet přikázání v Tóře. Čtenář spoluvytváří text v případě každé četby. Zde je však tento motiv posílen a dále aktualizován; čtenář je vtažen do děje svým způsobem jako aktivní vypravěč a i díky němu se ukládá příběh dívek intenzivněji do paměti a je vyprávěn dále. Role spoluautora je čtenáři explicitně nabídnuta v ústředním textu knihy, v oddíle 1001, kde jej vypravěč oslovuje v druhé osobě. […]