Antisemitismus

Antisemitismus. Co to je? Na tuto otázku odpověděl německý filosof Theodor Adorno, jeden ze zakladatelů frankfurtské školy: „Antisemitismus je povídačka o Židech“ („ist das Gerücht über die Juden“). Co jsou zač, co dělají, proč to dělají a jaký to má význam, a proč my bychom dělali v jejich situaci něco jiného. Oni Židé – a potom my ostatní.

Občas se píše, že první opravdu vitální antisemitismus jako myšlenkový systém uvedl v život světec raného křesťanství Jan Zlatoústý, který proslul plamennými kázáními, nezřídka namířenými proti Židům a jejich věrolomnosti. Dalo by se snad namítnout, že v jeho době byla nevraživost vzájemná a ostré výpady proti „jinověrcům“ se poměrně běžně vyskytovaly na všech náboženských stranách. Jenže věci nejsou jenom tím, čím byly na počátku, jsou i tím, čím se postupně stanou, a to i bez přímého úmyslu jejich původce. Pro takové výtečníky má křesťanství řešení: Očistec, místo po smrti, kde má duše za úkol rozmotat všechny zauzleniny činů a jejich důsledků v čase, dobrat se konců všech vláken a prohlédnout jejich hanebnost, neboť do království nebeského nesmí vejít sebemenší nečistota. Čili má Evropa, včetně mnoha svých duchovních otců, na onom světě co dělat.

Když jsem si v duchu počítal, kolik svazků by musel mít opravdu podrobný kulturně-historický rozbor evropské antisemitské evoluce, došel jsem k závěru, že by jich bylo kolem dvaceti. Téměř v každém století po Kristu totiž někdo vynalezl novou verzi „povídačky o Židech“. Někdy i potomci židovského rodu měli vlastní verze takových povídaček, což je zřejmě nějaký zvrácený vtip přímo z pekla, něco jako dnešní „queer for Palestine“. Peklo je nihilismus, obcující sám se sebou, pohlcující sám sebe. Kdo by ty svazky chtěl sepsat, stráví tím celý život, než se dopracuje až k modernitě – tak obtížně uchopitelná absurdita je antisemitismus.

I Karel Marx byl virulentním antisemitou a rasistou. Židovství považoval za „všeobecný současný antisociální element“. Svému politickému konkurentovi Ferdinandu Lassallovi říkal „židáček Braun“, „mazaný Efraim“, „židovský negr Lassalle“ nebo stručně a posměšně: „Icik“. I katolík G. K. Chesterton byl antisemitou. Uhlazenějším, „antijudaističtějším“ než zločinný Marx, ale obávám se, že místo aby se v nebi nyní četlo Chestertonovo krásné apologetické dílo, možná ještě pořád sám kdesi rozmotává ony zašmodrchané konce, jakkoli na sklonku života alespoň trochu prohlédl.

Každý ideologický směr antisemitismu si našel svoje koryto. Staletí míjelo staletí, z malých potůčků „povídaček o Židech“, z těchto pramenů jedu, se nakonec stala velká řeka. Rozvodnila se, začala strhávat všechno kolem, a nakonec se spojila s menší mladou říčkou moderní post-osvícenské rasové teorie (oblíbené sociální teorie našich „dávných současníků“). Zbytek je historie. Ale počkejte! Tak to přece není. Není to historie! Je to tady a teď! „Never again“ je teď.

„Umma je tady, umma žije a je potřeba jenom někoho, kdo by ji vedl,“ vyjádřil se před několika dny v berlínských ulicích jeden z mnoha tisícovek islamistů, kteří za rozpačitého civění policejních úředníků pochodovali Německem. Natočil si to v režimu „selfie“ na telefon, aby svou zprávu mohl vyslat do světa. Řekl to velice správně. Neurčitý, chaotický a neřízený chuchvalec zla, bažící po židovské krvi, potřebuje nového Vůdce, který se postará o všechno praktické kolem a nasměruje ho správným směrem. A není to jenom tahle umma. Mezinárodní aliance, v níž jsou zastoupeni umělci, profesoři vysokých škol, jejich studenti a někdy i vlivná masmédia, představuje něco podobného. Je to umma zlých, prokletých chaotů, zkažených až do morku kostí. Včera se ještě natřásali na stránkách všemožných navoněných žurnálů o vědě, umění a samých hezkých věcech, dnes se nám kření do obličeje a na nic už si nehrají. Vědí, že masky nepotřebují. Pochodují po prestižních kampusech, o nichž konzervativnější autoři za hurónského posměchu intelektuálních elit v poslední dekádě vytrvale kriticky psali, že se tam nedělá věda, ale pěstuje politický extremismus par excellence. Byli vysmívaní, ale to nevadí. Před soudem historie se dá utíkat jenom chvíli. Pro nás je důležité, že výsledky extremismu se dostavily, hýbou politikou celých států, a my bychom měli začít s pohybem v opačném směru.

Kamarádka mé ženy nám z Tel Avivu nedávno psala: „Vaše obsese Izraelem je pro nás taky nezdravá.“ Má pravdu. Celá ta světová a dekády trvající obsese malým kouskem země, státem, který je velký jako dvoje střední Čechy a žije v něm méně obyvatel než v celé České republice, zjevně škodí (dokonce i ta dobře míněná). Největšími vrahy Arabů jsou Arabové, stejně jako největšími vrahy Evropanů byli Evropané a Američanů Američané. Židovi ovšem není dovoleno zabíjet ani v sebeobraně. Když zabíjí Žid, kouká se mu pod prsty a při prvním přešlapu, i zcela neúmyslném, vytáhne celosvětová obsese lidi do ulic. Nevídané v jiných případech, nevídané nikdy dřív. Vytáhne dokonce i „hodné“ antisemity: to jsou ti, kteří si myslí, že antisemity nejsou, protože přece necítí k nikomu zášť, mají mezi Židy mnoho přátel a nehajlují. Ale pravdu má profesor Adorno. Oni si také vyprávějí povídačky. Slyšel jsem je, protože i já mám mezi takovými lidmi mnoho přátel. A nakonec jsem tou obsesí také poznamenán: Jednomu egyptskému kolegovi, s nímž jsem se otevřeně bavil o situaci v Izraeli, jsem napsal, že mám „some Jewish heritage“. Nemusel jsem to psát. Proč by to mělo v daném kontextu něco znamenat?

Poslední skupina, kterou chci zmínit, je nejlegračnější, i když je taky dost hnusná. Je to tzv. lepší, v sebepojetí rozhodně ne-antisemitská garda veřejných intelektuálů, „gatekeeperů“ veřejného mínění středního proudu. Takových, kteří vždycky čekají, kam se bahýnko obecného mínění posune, a pak jeden po druhém naskáčou jako kobylky do předvídatelných pozic. A odtamtud se tváří, že jejich postoj je ta nejsamozřejmější věc na světě a že ho vždycky zastávali. A nabádají. Nabádají ke klidu, k vyváženosti, k uměřenosti. Na uměřenosti ostatních jsou bytostně závislí. Říkají nám, že pokud jeden člověk na ulici nalije druhému do obličeje kyselinu, musíme nejdřív zavolat certifikované psychology, akademiky a sociální teoretiky, než poznáme, jak zasáhnout, jaký postoj máme – i sami kvůli sobě – zaujmout. Bez nich se prý v takovémto „dilematu“ neobejdeme, ale spíš platí, že oni se neobejdou bez nás. Potřebují natřásat svoje mudrlantské floskule a povznesené prndy ostošest, protože nemají odvahu zaujmout jednoznačný postoj a vystrčit hlavu z řady. Nasměrovat se alespoň zhruba správným směrem. Alespoň zhruba. To není čistý rabiátský antisemitismus (stejně jako není automaticky antisemitské kritizovat zcela lidský stát Izrael), ale rozhodně je to plod zcela zvláštních měřítek, která jsme si tu za staletí vypěstovali a neuplatňujeme je na nikom jiném než na Židech. Antisemitismus není racionálně formulované stanovisko nebo ideologie, je to cítění čehosi divného, jinačího, něčeho, na co existují jiná měřítka. Je to hlubinná podjatost, která otravuje naše soudy a dělá je nelidskými.

Vybavil se mi nedávno rozhovor s jedním starým knězem, který vzpomínal, že když komunisté zavírali své soudruhy, tak ti se chtěli dostat do cel s kněžími. A proč? Věděli, že tihle lidé jim nedají „deku“ a nebudou je týrat, protože jsou to „ti hodní“, pro které není mravní norma jenom slovo. Předtím těmto kněžím dávali nejhorší flastry a i po propuštění z kriminálu to obhajovali. Strana, která se habituálně spoléhá na humanitu protivníka, dovolává se jeho nejlepších vlastností, a přitom všechna břemena, spojená s civilizovaností, ukládá na něj, tato strana zastupuje nejhorší formu věrolomnosti. Chce vypadat svatě, ale tíži na sebe musí vzít on, a třeba se při tom někdy ušpiní. A humanitu pak zaplatí úplně sám, do posledního floka.