Zvláštní vydání RR novin, které je v těchto dnech možno bezplatně získat nejen v redakci Revolver Revue, ale i v řadě vybraných knihkupectví, škol, galerií, kaváren, divadel a na jiných veřejných místech, obsahuje rozsáhlou anketu věnovanou osobnosti a dílu F. X. Šaldy (1867–1937), u příležitosti jeho letošních životních výročí. Vybraným respondentům položila redakce RR dvě otázky: „1) Jaký je Váš vztah k F. X. Šaldovi a vyvozujete z něj něco ve svém vlastním působení?“, a „2) Máte oblíbený citát z jeho díla, případně jakou z jeho myšlenek byste dnes vyzdvihli?“ Čtenářům Bubínku dnes přinášíme z RR novin ukázku – sedm z desítek odpovědí a také průvodní text redaktora RR Marka Vajchra.
RR

Oslovit dnes
několik desítek různorodých respondentů otázkou, nakolik osobní a inspirativní je pro ně případné setkávání s největší osobností české kritiky, pohřbenou před osmdesáti lety: povážlivý experiment s výsledkem natolik nejistým, že nad ním každému střízlivě uvažujícímu rozšafovi dozajista povyskočí obočí. Slovy onoho klasika: „Experiment žít… kdo to jakživ slyšel? Hrát si s ním, ano, ale žít ho? — — —“
Své „Poznámky o aktuálnosti Šaldova kritického postoje“, publikované právě před půl stoletím, otevírá Jan Lopatka přiznáním k nejistotě, „jaká je dnes skutečná aktualita Šaldovy tvorby, jaké jsou její rysy, v čem spočívá, není-li jen v obligátním zvyku ctít a citovat“. Jako poněkud podezřelé relikty těchto památečních rituálů, periodicky kulminujících v letech zakončených sedmičkou, se Lopatkovi jeví zejména akademické články, monografie a sborníky z šaldovských sympozií.
Lopatkův průzkum značně riskantního terénu, průzkum žádnou prefabrikovanou jistotou nezajištěný a doslova kritický, nachází jedinou spolehlivou oporu v – jak jinak – myšlenkovém univerzu samotného Šaldy. Charakteristickou vlastností tohoto univerza s mnoha lákavě unikavými stezkami a horizonty je, že do něj čtenář může pronikat jen trpělivě dozrávajícím, opakovaným a nikdy nekončícím setkáváním s texty a jimi zvěčněnými názory a postoji, které se na svých vrcholech (jež každý ze čtenářů pochopitelně nachází jindy a jinde) vyznačují bez nadsázky magickým, podmanivě hypnotizujícím účinkem; podstatným předpokladem tohoto účinku je, že Šaldovo textové univerzum na rozdíl od tolika jiných ani náznakem nelze zmapovat abstrahovanou metodologií či výčtem jakkoli dobře vybraných citátů.
Ale jak tu odolat – a tady se dostáváme k druhé anketní otázce – pokušení či potřebě citovat, když se nás nad jeho texty stále znovu zmocňuje dojem, ba jistota, že mnohé z toho, co se dnes klopotně pokoušíme artikulovat, Šalda s neúhybnou přesností a s nepochopitelnou prozíravostí již dávno vyslovil za nás – a sděluje to hlasem natolik výrazným, přesvědčivým a nezaměnitelným, že k nám jeho poselství bezpečně doléhá i z fragmentů troufale vylámaných z oné neporovnatelné textové architektury.
„Veliká většina z vás je mrtvě narozena,“ doprovází tak Šalda například v eseji „O tzv. nesmrtelnosti díla básnického“ rozmarným sarkasmem zástupy podbízivých rádoby umělců, defilujících dějinami nejkratší cestou k zapomnění. V eseji nazvané „Nová krása: její geneze a charakter“ pak výjimečný nárok na vstup do věčnosti přisuzuje výlučně duchu neúhybně tvořivému, který „jediný a sám žije intenzivně plný a skutečný život, bez prostředníků logiky, paměti a abstrakce, život zmnožený a stupňovaný“.
Setkání s Šaldou bývá náročné a často nás i nemilosrdně vyvádí z míry. Vycházíme z něj leckdy s pocitem, že jeho nekompromisně postulovaným nárokům lze jen stěží dostát – pokud si ale má člověk sám sebe vážit, nemůže o jejich naplňování přestat usilovat. Pestré svědectví o mnoha dnešních pozoruhodně živých, co do názoru i stylu velmi rozmanitých podobách tohoto nadčasového potýkání s Šaldou podávají příspěvky z přítomné ankety.
Marek Vajchr

 

1) Tiše s ním trpím, jak si všichni zvykli si ho přivlastňovat. Každý tak nějak samozřejmě počítá s tím, že Šalda by teď byl určitě na jeho straně. V povinném postesknutí „jak nám tady chybí kritik formátu FXŠ“ se obvykle tají nadpozemská naděje „jen ten by přece uměl doopravdy rozpoznat moji hodnotu“. Ale já myslím, že je to právě naopak. Šaldu, pokud by to byl Šalda v plné síle, si je spíš třeba představit jako někoho, kdo právě dnes velmi nepříjemně vystupuje proti mně. Kdo mě rozmetává, cupuje, podceňuje, vysmívá se mi, možná se mi i sem tam za něco mstí – protože mstít se přece taky dokázal. Při jeho vyhraněnosti se dá předpokládat, že by mi možná vůbec neporozuměl, míjel se se mnou. Úplně slyším ty jeho věty, jak se proti mně ženou jako vichřice, která ze mě chce strhat všechno nastrojené, přežilé, zkostnatělé, úmorné, podvodné, nepravé a neživé. Mám si věřit, že by pak vůbec něco zbylo? Že by něco odolalo těm náporům? Šalda, vyučený Nietzschem, spoléhal na to, že pokud je v autorovi něco skutečně „od přírody“, bude to mít i dost síly na to, aby se to udrželo. Občas se uměl projevit i ochranitelsky, ale mnohem častěji odíral až na dřeň. A to muselo bolet. Jako dnešní Šaldovi čtenáři už jenom pohodlně spoléháme na svou výhodu, že z cizího krev neteče.
2) Často se mi vrací na mysl, jak Šalda zaváhal, než se vymezil proti Josefu K. Šlejharovi: „proti temperamentu a jednolité duševní intonaci se mi tak nerado píše“. Asi i proto mu věnoval jen jedinou větší úvahu po vydání sbírky povídek Zátiší (1898). Šlejhar rozhodně nepatřil k těm prostředním, nedůsledným, neurčitým charakterům, proti kterým Šalda nejčastěji vystupoval. „Neběží mi zde o negaci jeho bytosti a talentu – naopak samozřejmě a mlčky je předpokládám jako skutečnou realitu,“ musel kritik uznat, že už tady dostal skoro vše, čeho se jinde jen marně dožadoval. Ve Šlejharových prózách se ovšem střetl s něčím, co už vnímal jako posedlost. To, co tu působilo tak přesvědčivě i prožitě, bylo veskrze pesimistické nazírání světa, které se svou tíživou severskou pochmurností zcela příčilo „světlu, rytmu, plastice, členěné a lehce a slunně do vzduchu rozkvetlé architektuře“. Není třeba dál rozvádět, proč právě tenhle nedostatek nedokázal románsky, až „středomořsky“ založený Šalda unést. Ale byl to z jeho strany plně přiznaný střet jednoho temperamentu s temperamentem od základu jiným. Nechybělo mu náležité uznání. Nechyběla mu velikost.
Jaromír Typlt, básník, editor a kurátor

1) Šalda mě ohromil už na střední škole, kdy jsem začal hltat jeho texty bez znalosti kontextu i pojednávaných děl. Uchvátila a vtáhla mě gravitace složená z erudice, nasazení a stylistického mistrovství. Cítil jsem, že tady jde o něco zásadního a smrtelně vážného, a že tedy zásadní a smrtelně vážnou věcí musí být i umění. Jak jsem rozuměl tomu, že na Šaldovy články se lidé těšili a netrpělivě je očekávali – ukažte mi teď někoho, pro něhož platí totéž! Prostě na to už nikdo nemáme. Šalda v našem prostředí první povýšil kritiku na umění, povznesl ji k jeho vrcholům. A z kultury důsledně učinil věc veřejnou, jež stojí za vytrvalý a neutuchající zápas, protože v ní se utváří podoba dneška a zítřka. Čím více aktérů bude vtaženo do tohoto zápolení, tím líp, protože jedině tak se zrodí něco cenného a trvalého. Každá věta, každé slovo, každá idea v tom boji má svůj význam a na každém postoji záleží. (Platí to i při všech jeho tzv. omylech, které byly zpravidla výrazem jeho egocentrismu a momentálních osobních vztahů.)
2) Konkrétním citátem to teď nedokážu, ale FXŠ mi vždy imponoval jako mistr ironie a sarkasmu – i odtud ta jeho jiskřivá svěžest a esprit. (Překvapilo mě potom, že v jeho hlase jsem mnoho ironického vlastně neslyšel – zněl mi pateticky, profesorsky a i trochu rozšafně. V třicátých letech už ovšem hrál též roli jisté instituce.) – Jinak: Šalda zůstává aktuální přesvědčením, že nezájem o politické a společenské dění vede k „lidskému mrzáctví“, tj. omezenosti a neúplnosti, a že se společnosti po čertech nevyplatí. Následky této dlouholeté blahovolné letargie ze strany části tzv. elit (včetně umělců a intelektuálů) na nás začínají dopadat zcela neúprosně.
Jiří Zizler, literární historik a kritik    

1) F. X. Šalda byl pro mě v dětství, které jsem prožila v jeho rodném Liberci, bájnou postavou, podobně jako Vodník z Rusalky, kterého jsem občas potkávala na chodbách divadla, kde oba moji rodiče pracovali a které nese Šaldovo jméno. Chápala jsem tedy, že je něco jako jejich šéf. Poutalo mě zejména ono X. prostřed iniciál, písmeno jako zákaz nebo tajemství. Později, když jsem se divadlu a jeho reflexi začala sama věnovat, jsem mohla žasnout nad strhující vášní jeho textů, která jim ovšem neubírá na sdělnosti či přesnosti myšlení. Nadosobní pathos, z nějž se sám člověk X. nevyzouvá ani se skrze něj nevyvyšuje. Přála bych si, abych měla takového „šéfa“.
2) „Jest otázka, kterou se dá vystihnouti, vede-li se srdnatě a neúchylně jako meč k srdci uměleckého díla, položí-li se nebojácně a přesně a odpoví-li se na ni správně a přesně, význam a dosah každého díla v říši života a hodnoty – a přece neklade ji skoro nikdy kritika, buď z nevědomosti nebo bázně, z bázně nejen o dílo, které posuzuje a jež favorizuje, ale i z bázně o sebe, poněvadž tato otázka soudí zároveň nad jiné jasně a bezohledně i kritika: dovedl-li ji položit a dovedl-li na ni odpovědět.
Jest to otázka po odvaze díla, které mám před sebou. Kam až jde jeho odvaha a jaká jest to odvaha? Z jaké psychické látky jest jeho odvaha? Odkud přichází a kam míří? Z kterých prvků jest složena? Z kterého koření jest svařen tento nápoj, který podmaňuje jako žádný druhý každé krásně a silně bijící srdce lidské? Jsou její prameny čisté, skalní, vysoko položené, trvalé a nevysychající nebo nízké a zakalené?“ („Umělecký paradox“).
Tereza Marečková, divadelní dramaturgyně a kritička

1) Čirou náhodou v tu chvíli, kdy mi posíláte svou otázku, píšu do novin článek o české próze meziválečné a uvádím ho citátem z Šaldy. Jenže to žádná náhoda není: čtu Šaldu, kdykoli hledám inspiraci o nějakém předmětu z české literatury. Samozřejmě občas s ním naprosto nesouhlasím, ale nesmírně oceňuji, že i tam, kde se mýlil, dovedl být zajímavý. A mimořádně svěží a čtivý. Už před dvaceti lety jsem se přiznával k jeho kritice bořivé i tvořivé, a to v podstatě platí dodnes.
2) „Pět básníků – Seifert, Nezval, Biebl, Závada, Halas – sedí na druhé kárce a k popravišti vezu je zase já“ (O nejmladší poesii české. Praha: O. Girgal 1928, s. 47).
Urs Heftrich, literární historik a překladatel  

Vytržení s F. X. Š.
Už se přesně nepamatuji, kdy jsem se poprvé setkal s fenomenálním dílem F. X. Šaldy. To jméno jsem nepochybně slýchal už jako dítě (můj otec byl jeho velkým obdivovatelem), ale plně do mého světa vstoupil, až když jsem začal pytlačit v knihovně rodičů. A byl to právě Šaldův Zápisník, který mne provázel v devětašedesátém snad den co den v předválečné šestadvacítce od strašnické Staré školy až k Prašné bráně, kde jsem často zahloubán do četby přejel stanici a musel z plošiny rozjeté tramvaje vyskočit. Cestou do školy ulicí Celetnou, Staroměstským náměstím a Kaprovou jsem v duchu probíral to nově nalezené, často vášnivě polemické, záběrem rozlehlé, břitkým jazykem kořeněné, úsporné, nežvanivé, přesné. Nedokážu posoudit, zda pokaždé spravedlivé, ale vždy inspirativní. Právě jemu vděčím za úvod do mně neznámých oblastí literatury, za mnohdy alespoň kusou informaci a následnou orientaci v prostoru a čase, který mu byl dán, který poznal a který před námi rozprostřel svým nerozostřeným pohledem. Jeho kritika etablovaných model, myšlenkových klišé kulturních celebrit, poetického harampádí, fanfarónství, literárního eskamotérství i přetvářky, odvaha, se kterou vedl polemiky, mi byly v závěru let šedesátých velkou oporou. V mizerných sedmdesátých letech, kdy po krátkém vzedmutí občanské statečnosti a kdy po okupaci a několikatýdenní jakési „karnevalové“ rozjařenosti z pádu se naše většinová společnost ustrašeně přikrčila do nově vyorávaných řádků, tak tehdy ještě víc mi bylo slyšet přesný odečet slov a vět pevných a přesně navlečených jak kuličky růžence, slov F. X. Šaldy.
Petr Císařovský, výtvarník

Před pětačtyřiceti lety jsem definitivně změnila bydliště. Odešla jsem bez knih, bez časopisů, bez písemností. Nikdy jsem si nepředplácela žádné české noviny. V prvním i v druhém životě jsem dost četla, všechno možné. F. X. Šalda patřil ke ctěným a váženým, inu – „Duše a dílo“. Ztělesňoval pro mě nevyvratitelný axiomat, že věta je myšlenka pronesená slovy. Kromě toho mi jeho chytrá, štíhlá hlava připadala jako složená z pozdně gotických soch. Kdysi kdesi v nějakém pojednání napsal a doložil, že psáč, který byl předmětem jeho kritiky, „hodnotí umění z výše své bryčky“. Už nevím, kdy, kde a komu to bylo, ale čím dál tím víc jsem přesvědčená, že problém bryčky neztratil v teorii a kritice umění na aktuálnosti.
Ludmila Vachtová, historička umění, kritička a kurátorka 

1) V kulturní situaci, kdy se za podstatné pokládá pouze, co lze vědecky formalizovat, ověřit a využít, považuji F. X. Šaldu především za osobnost udržující víru v nezastupitelný význam a duchovní hodnotu slova. Kritika pro něho představovala životní postoj – rozlišovat, zvažovat, hledat míru. Kritická tvorba je konání, přirozeně osobní a nutně odpovědná, nikdy svévolná nebo nerozumná. Kritický soud vynášený ze sebe a za sebe, ručí za něj celá osobnost, jeho platnost je proto obecnější. V polemikách mnohdy minul, mířil ovšem přesně. Základní myšlenky, které Šalda připomínal – např. že myšlení a tvorba mají vždy náboženský rozměr nebo že psát dobře („jako duch a člověk, a ne zvíře“) je mravní závazek –, dnes už nutno vysvětlovat.
2) „Co je verš? Zaklínadlo – doslova a do písmene. Není jen sklad určitých empirických slov seřaděných podle gramatikálních pravidel, je jedno jediné syntetické slovo, které vzniká z toho gramatikálního spojení slov empirických. Je to svého druhu nová řeč“ („Básnické slovo na českém jevišti“).
Jakub Guziur, překladatel a básník