Ve středu 19. února ve 14 hodin se v kostele sv. Michala v Jirchářích koná pohřeb Viktora Parkána. Patřil k lidem, které je příjemné potkávat: klidný, inteligentní, obvykle usměvavý a skromný muž. Prožil toho hodně, ale nemluvil o sobě nadměrně.
Jeho životopisy, které lze najít na internetu, zpravidla vycházejí ze tří rozhovorů pořízených v letech 2014–2018 pro Paměť národa. Lze je doporučit k poslechu a cituji z nich i v tomto textu.
Narodil se 17. května 1946. Po maturitě na pražské Střední všeobecně vzdělávací škole (1964) se nedostal na vysokou, neboť nezískal potřebná doporučení. Začal se živit jako brigádník-zeměměřič a záhy (1965) nastoupil jako kulisák do Divadla na Vinohradech (později se stal mistrem provaziště). V letech 1966–1968 absolvoval povinnou základní vojenskou službu, v níž prožil začátek sovětské okupace. Z komunistické armády odcházel s přesvědčením, že kdyby měl něco podobného zažít ještě jednou, raději by si usekl ruku. Z vojny se vrátil do divadla, kde se seznámil s Karlem Charliem Soukupem a jeho prostřednictvím s dalšími svobodomyslnými lidmi. Vzpomínal, že v polovině sedmdesátých let ho výrazně zasáhl a ovlivnil Dopis Gustávu Husákovi, v němž Václav Havel v dubnu 1975 rozebíral situaci nesvobodné a strachem ovládané společnosti.
V roce 1976 Viktor Parkán divadlo opustil, protože byl znechucen tamními politickými poměry, zglajchšaltovaným repertoárem, a také kvůli konfliktům s nadřízeným – kariéristickým straníkem. Živil se od té doby jako řidič, číšník, dělník. Po vykonstruovaných soudních procesech s undergroundem (1976) se s budoucí manželkou Petrou rozhodli odejít na venkov. S přáteli Věrou a Jiřím Kubíčkovými koupili bývalou hospodu v Řepčicích u Litoměřic, kam se za nimi později přistěhovali i Charlie Soukup se ženou Marií. Všichni podepsali v letech 1977–1979 Chartu 77.
„Předtím to byla naprostá beznaděj,“ říká Viktor Parkán v interview z roku 2015: „Vysedávali jsme na Malé Straně v hospodě U Krále brabantského, lili jsme do sebe piva, vedli řeči o kultuře nebo nadávali na bolševika. Spousta lidí emigrovala. Zaplaťpánbůh, že přišla Charta, která člověku dala nový impuls k životu. Jinak byla na výběr jen emigrace, nebo se upít.“
V postupně opravovaném řepčickém domě vyrůstalo několik dětí a stal se jedním z přirozených neoficiálních center společenského a duchovního života. Na návštěvu tam jezdilo mnoho lidí, od duchovních přes hudebníky (J. J. Neduha zde zřídil zkušebnu skupiny Extempore) a další umělce až po studenty bohosloví a severočeskou mládež. Parkánovi se vzali v roce 1978 v evangelickém kostele v Chotiněvsi, kde také nechali pokřtít své tři nejstarší potomky (kmotrem jednoho z dětí byl Václav Havel). Státní bezpečnost se na společenství zaměřila a snažila se je zničit vytrvalou šikanou, perlustracemi, zatýkáním, domovními prohlídkami, nasazováním donašečů. V roce 1981 stát řepčický dům vyvlastnil a za další dva roky ho nechal zbořit.
V Archivu bezpečnostních složek se dochoval tzv. signální svazek č. 686064, zavedený roku 1979 pod krycím jménem Hnízdo. StB ho založila na Viktora Parkána, neboť získala „operativní poznatky“, že „aktivizuje činnost mezi závadovou mládeží, zejména v Praze a ve vztahu k obci Řepčice“. Spis se netýká Řepčic (resp. dotýká se jich okrajově), ukazuje však míru zvůle, hlouposti a primitivní ničemné metody, s nimiž StB proti Viktoru Parkánovi a jeho rodině a přátelům postupovala. Může sloužit jako vhled do poměrů pro ty, kdo tzv. normalizaci nezažili.
Na počátku „akce Hnízdo“ je estébácké zjištění, že v pražském bytě Viktora Parkána v ulici Na Poříčí 20 se přihlašují k přechodnému pobytu „osoby z prostředí závadové mládeže. V poslední době se jedná například o člena skupiny Plastic People Jana BRABCE a vedoucího představitele hnutí hippies v Sušici Jiřího ČERNEGU.“ V dokumentu stojí, že byt využívají při svých návštěvách Prahy i František Stárek, Karel Havelka a Miroslav Skalický, dále je zaznamenáno, že také dům v Řepčicích je „velmi často navštěvován závadovou mládeží, zejména členy a příznivci skupiny Plastic People“, a že „poslední větší akce se zde konala v prosinci 1978“. StB si dává za cíl kromě jiného zdokumentovat Parkánův běžný život a „připravit podmínky k provedení profylaktického rozkladného opatření s Parkánem s cílem jeho kompromitace a tím zabránit využívání jeho bytu osobami z řad závadové mládeže“. Vypracovala k tomu přesný harmonogram úkolů včetně zavedení odposlechu (mělo být splněno do 30. června 1979), ve spise je i mapka příslušného domovního patra.
Následuje zpráva o prošetření Viktora Parkána, kterou StB vypracovala 4. května 1979. Slídila v jeho bydlišti Na Poříčí i v bydlišti jeho rodičů a zjistila, že VP „je po stránce politické hodnocen jako pasivní občan. V nynějším bydlišti se zásadně žádných akcí pořádaných společenskými organizacemi nezúčastňuje a to včetně brigád a domovních besed. (…) Spoluobčané v předchozím bydlišti nespatřovali v jeho pasivitě projev negativního vztahu ke zřízení, ale jsou toho názoru, že pasivita v jeho případě byla způsobena naprostým nezájmem o politiku. Projevovalo se to také tím, že s nikým na toto téma nehovořil (…). Parkán svými dlouhými vlasy a výstředním oblečením dělá dojem chuligána. Ve skutečnosti však se má jednat o slušného, klidného a ukázněného mladíka.“ Poslední citované dvě věty příslušník StB podtrhl.
Snaha „získat poznatky“ o Parkánově „závadovosti“ tedy nebyla úspěšná, a podle dokumentu z 22. května 1979 vyslala StB pro jistotu také příslušníka VB z Prahy 1, aby provedl „místní šetření“ ohledně Parkánova bytu. Výsledný úřední záznam je působivý:
„Dnešního dne jsem v Praze 1, Na Poříčí č. 20, provedl šetření k osobě Viktora Parkána (…). Bylo zjištěno od Anny Kuštové (…), která bydlí v zadním traktu uvedeného domu (…), že PARKÁN zde bydlí společně s jistým VRABCEM. Avšak jsou zde viděny velice málo. Na stejném poschodí jak bydlí PARKÁN bydli vedle něho rodiny MAREŠOVÁ (…), z druhé strany bydlí jistý ČÍŽEK a nad bytem PARKÁNA bydlí ŘÍHA. Dle vyjádření výše jmenované Mareš pracuje u dopravních podniků jako svářeč a jeho vztah k soc. zřízení dle sdělení KUŠTOVÉ není kladný. K osobě Čížka bylo zjištěno, že se jedná o osobu přestárlou jiných poznatků nebylo dnešního dne v Praze 1, Na poříčí č. 20 zjištěno. (…) V případě provádění určité akce v uvedeném domě je dle mého názoru je možno se obrátit s plnou důvěrou na Annu KUŠTOVOU, která bydlí v zadním traktu budovy v I. poschodí do leva, která pracuje v občanském výboru jako sociální pracovnice.“ Podepsán nstržm. Pavlík.
Z dalšího dokumentu ze 6. 7. 1979 plyne, že StB do bytu pronikla, „provedla pohovor“ s přítomným Jiřím Černegou a shledala, že „v bytě se nenachází žádné věci protispolečenského charakteru“, čili nezjistila nic. Čteme zde rovněž větu: „Osobě Parkán bude věnována nadále agenturně operativní pozornost, zejména v souvislosti s likvidací domu č. 1 v Řepčicích jehož je spolumajitelem, kdy je předpoklad, že by se Parkán mohl trvaleji usadit ve svém bytě Na Poříčí 20.“ Je tedy zjevné, že zničení řepčického domu naplánovala Státní bezpečnost cca dva roky před vyvlastněním.
V prosinci 1979 podle dalších záznamů Viktor Parkán svůj pražský byt („Hnízdo“) pod tlakem vyměnil nebo přenechal známému, který však také pocházel „z okruhu závadové mládeže“, což StB zjistila a začala znepříjemňovat život i jemu a jeho dívce (chodila na střední školu, kam se příslušníci promptně dostavili, aby si pohovořili s učitelkami). Ve zprávě z 8. února 1980 StB konstatuje, že „ve spolupráci s orgány VB a ONV Praha 1 bylo docíleno zrušení užívacího práva uvedeného bytu PARKÁNOVI. Jmenovaný obdržel náhradní ubytování v ubytovně penzionu v Praze 10, kde je vyloučena možnost konání nelegálních srazů vedoucích undergroundu (…).“ Hnízdo bylo zlikvidováno, úspěšně došlo „k narušení celistvosti závadové mládeže“, 25. února 1980 byla akce ukončena a svazek odeslán do archivu.
Mezitím se politická policie činila v „Hnízdě č. 2“, v Řepčicích, kde mimo jiné mezi starousedlíky rozšířila fámu, že v domě Parkánových lidé tančí nazí kolem ohňů a mají společné děti – Petra Parkánová tehdy napsala sousedům dopis, v němž vysvětlovala, že jde o pomluvu a šíření pomluvy je trestným činem. V domě proběhly domovní prohlídky (podezření na pěstování marihuany), jindy policisté překazili oslavu k návratu Charlieho Soukupa z vězení (oznámili, že za domem byla nalezena munice z druhé světové války, obklíčili stavení a odpalovali petardy – údajné nevybuchlé nálože). Když došlo na vyvlastňování, Parkánovi se neúspěšně bránili právní cestou. Dům byl zestátněn (odškodné vyplaceno podle odhadní ceny) s tím, že v jeho okolí se pohybují divoká prasata, která by mohla ohrozit školní děti, proto na místě bude vybudována autobusová točna. „Vystěhovali nás v létě 1983,“ vzpomínal Viktor: „Jednoho dne přijeli s příkazem, museli jsme se stěhovat za policejní asistence. Den poté, co jsme dům opustili, začalo bourání. Vzali si, co se jim hodilo, a začali dům likvidovat od střechy. Zachovali jen hodně starou stodolu, kterou rozebrali a odvezli do skanzenu v Zubrnicích. Je tam dodnes.“ Autobusová točna nevznikla nikdy.
V době, kdy Státní bezpečnost dosáhla v Řepčicích svého, už byli mnozí z přátel Petry a Viktora Parkánových vyhnáni do emigrace (mj. Svatopluk Karásek a Charlie Soukup), jiní končili ve vězení. Parkánovi bydleli několik let v Praze u příbuzných, později si koupili domek v Janově u Tachova, po pádu komunismu přesídlili do středních Čech. Viktor Parkán ve druhé půli osmdesátých let pracoval jako horník v uranových dolech.
Po listopadu 1989 se staral o distribuci Informačního servisu a pak nastoupil na ministerstvo vnitra, kde měl na starosti migrační a azylovou politiku. Za největší potíž současnosti považoval rostoucí tendenci společnosti odchylovat se od svobody a demokracie a klonit se k autoritářství. Vnější hrozbu viděl především v Rusku, a to už několik let před posledním ruským útokem na Ukrajinu.
Zemřel 11. února 2025 ve věku osmasedmdesáti let.
Foto © Post Bellum, archiv Viktora Parkána