Na Bubínku Revolveru přinášíme proslovy Jiřího Brabce, Michaela Špirita a Marka Vajchra a fotografie Anny-Marie Berdychové z uvedení knihy Viktora Karlíka Literatura v knihkupectví Ostrov 13. února 2020.


Vážení,

váhal jsem. Je literární historik, zahleděný do minulosti, vůbec oprávněn veřejně se vyslovit k tak výraznému, z našeho času vyrůstajícímu výtvarnému dílu? Viktor Karlík přitahuje pozornost, jak objevně zasahuje do výtvarné i slovesné tvorby, které se v jeho tvorbě vzájemně osvětlují či konfrontují. Jeho objekty podávají svědectví o rozhovoru. O soustředěném pobýváním uvnitř díla a o iniciačním setkání s osobnostmi, které tak či onak formují náš duchovní prostor.

Jsem z generace pomníků a byst. Ale když jsem se byl podívat na Karlíkův chodník Jana Hanče v Plzni, snad jsem trochu porozuměl, jaké nejrůznější cesty vedou k porozumění poezii. Kombinace objektu (kanály) a výroku (písma-citátů z Hančových textů) vytváří konkrétní básnický prožitek ve chvíli života, kterou právě procházíme společně s autorem – při jeho řeči, smíchu. Viktor Karlík je inspirátorem našeho nového čtení také tím, jak literatuře dobývá konkrétní a hmatatelný životní prostor. Je to umělec, který ví vše o svém – od slova tak odlišném – materiálu (kovy, dřevo, papír, kůže), o jeho možnostech, ale i o jeho symbolické mnohoznačnosti. A s ní také pracuje. Není zde nic ilustrativního. Je v jeho sochách a objektech uložena tíha materiálu a pracnost, kterou je k jeho zpracování potřeba, přes někdy třeba zdánlivě banální lehkost anebo humorné vyznění, jak je tomu například u děl jako je Let let Hiršala a Grögerové, Duchampův Sušák nebo Kolářův Očitý svědek.


Sušák do lahve (Duchamp), 2017–19, železo, v. 211,5


Ferdydurke (Witold Gombrowicz), 2018, dřevo, železo, měď, v. 65,5

Je tu řada objektů vztažených k osobnostem, které mám rád, jiné jsou mi vzdálenější. Můžeme se ovšem lišit v názoru i pohledu (třeba na Célina), nacházet společný obdiv (Gombrowicz), ale vím, že také pro Viktora Karlíka jsou to díla naléhavá a tuto naléhavost nesou také jeho objekty. Z knihy Literatura mám pocit, že novou podobu by Karlíkovy dialogy dostaly ve výstavní síni, kde by tato vzácná korespondence bohatě diferencovaných souborů nabyla dalšího významu. Neboť Karlíkova díla, přes svou sochařskou hmotnost, jsou svou podstatou intimní, patří do světa důvěrné čtenářské komunikace, které Karlíkova řeč-tvar odpovídá. Jsou to práce zformované navýsost osobním setkáním. A z této podstaty je také nemůže ignorovat, kdokoli si začal s moderním uměním. A to je také výzva pro literárního historika.

Jiří Brabec   


Vážené dámy a pánové,

Viktor Karlík převádí čtení literatury do trojrozměrných objektů nejrůznějšími cestami. Používá citáty vybraných výroků na smaltových tabulkách, jejichž budoucí možné osazení je pokračováním stejně nápaditým jako výchozí výrok, jak to ukazují citáty z Jaromíra Zelenky nebo Jana Hanče. Modeluje spisovatelův monogram, v jehož provedení je zohledněna sourodost nebo zvrstvenost té které tvorby, a tedy i Viktorův vztah k ní, jako třeba u Emanuela Frynty, J. H. Krchovského nebo Miloslava Topinky. Pracuje s příjmením nebo dalšími nejbližšími osobními údaji či tituly vybraných literárních děl, a spolu s použitými materiály, jako jsou stará prkna se stopami rezavých hřebíků, šrouby viditelné tak, že divákovu pozornost stáčejí v první řadě k „udělanosti“ objektu – a tedy i zpředmětnělého literárního díla –, bodla nebo háky se zjevně ostrými špicemi slibujícími nevšední zážitek atd., vyslovuje poctu příslušné poetice, třeba Walserově, Gombrowiczově nebo Kafkově.

Mezi těmito i dalšími způsoby, které spojuje to, že vycházejí z přímého, hluboko zasazeného čtenářského zážitku, jejž si Viktor Karlík současně dokáže ostře uvědomit, se zastavím u přístupu, při němž je určeno těžiště tvorby daného spisovatele, jeho poznávací značka, to, čím je pro Karlíka spisovatel charakteristický. – Kolář, kterým kniha začíná, je představen jako „očitý svědek“, tedy v užším smyslu autor knih, které od poloviny čtyřicátých let do poloviny let padesátých let mají strukturu deníku, ve smyslu širším jako umělec, jehož dílu se dá věřit jako dílu původnímu, neodvozenému, neboť vše vychází z toho, že básník viděl „na vlastní oči“. Kolářovský bronz navíc vyvolává představu majáku, orientačního bodu, skrze jehož průzor lze zároveň pohlížet dál.


Očitý svědek (Jiří Kolář), 2013, bronz, v. 84

Zábranovská plastika Celý život naznačuje, že Viktor byl zaujat zřejmě spisovatelovým deníkem, resp. obsáhlým výborem z něho (pod tímto názvem byl zveřejněn v roce 1992), ale stejně tak může být inspirována autorovou „celoživotní“ básní s „nekonečným“ textem a cirkulující mezi Zábranovými sbírkami od strojopisů poloviny padesátých let přes tištěná vydání v druhé polovině let šedesátých až po rukopisy posledních patnácti let autorova života. Lomy v bronzové vertikále opakovaně upomínají na ostrou iniciálu Zábranova příjmení. Na průčelí, s jakoby padajícími literami titulního sousloví („celý život“ se čte odshora), písmena dovozují borcenost autorova těžce zkoušeného života. Z druhé strany plastiky se však totéž slovní spojení po jednotlivých písmenech zas „šplhá“ vzhůru („celý život“ čteme odzdola). Toto střídající se klesání a stoupání jako kdyby napodobovalo proměnlivý rytmus Zábranových deníků i jeho opakovaně nasazované básně.




Celý život (Jan Zábrana), 2013, bronz, v. 76

Nakonec prodleme u jirousovské gilotiny. Na její sekyře je reliéfově umístěno písmeno „g“, z jedné strany objektu osamocené – je to gilotina –, z druhé strany sekyry tvoří „g“ střed Jirousovy pětipísmenné přezdívky Magor. Druhá část pseudonymu umístěná pod „g“ – or – znamená ve francouzštině „zlato“. Možná to Karlík tak nezamýšlel, ale diváka a čtenáře přivádí toto „or“ ke třetí části Magorových labutích písní, nazvané Magor d’or, připsané Bedřichu Fučíkovi a textované ve Valdicích zřejmě hned po jeho smrti v červenci 1984. Její verše jsou plně zasvěceny modlitbě a hledání pokory, což jsou rozpoložení, která se s rozsudkem, na jehož konci čeká popravčí nástroj, snášejí podle mých literárních a filmových představ docela organicky.


Magor, 2014, železo, litina, dřevo, v. 167,5


Magor (detail), 2014, železo, litina, dřevo, v. 167,5​


Připravil Viktor Karlík gilotinu pro Magora coby odsouzeného, nebo je to zařízení, jejž Jirous obsluhuje? Myslím, že ani jedno, ani druhé. Že sekyra s Magorovým jménem, resp. se „zlatým Magorem“ je ve Viktorově objektu ztělesněním Jirousovy životní neúhybnosti stejně jako polistopadového tlaku médií a takzvaně spořádané společnosti, které si z autora – za jeho rytmické účasti i odporu – udělaly, co potřebovaly. Viktorova gilotina stejně jako další práce v jeho Literatuře nás vracejí k uvědomění, že určité životní a umělecké hodnoty nemohou být zastřeny ani sebedůmyslněji organizovaným zapomínáním nebo zkreslováním.

Děkuji Vám za pozornost

Michael Špirit


Milí přátelé, vážení hosté,

ve svém doprovodném textu v knize Viktora Karlíka Literatura se zmiňuji o dvou komponovaných kolekcích drobných plastik, které vznikly na přelomu 18. a 19. století na dvou místech Čech, v zámeckém parku knížat Auerspergů ve Vlašimi a v areálu skalního hradu Vranov nad Jizerou, jejž zakoupil a zvelebil velkopodnikatel Römisch. První soubor, rozmístěný v takzvaném Háji bardů, tvořily busty významných soudobých spisovatelů, například Herdera, Lessinga, Klopstocka či Schillera. V Panteonu, který vznikl v areálu Vranova, zase byly rozmístěny plastiky odkazující mimo jiné na Cervantese, Shakespeara či Goetha.

Soubor artefaktů představeny v Literatuře Viktora Karlíka má na první pohled s těmito o dvě století staršími kolekcemi společný snad jen fakt, že rovněž vzdává poctu obdivovaným a milovaným spisovatelům. Romantické plastiky k okrášlení exteriérové lokality zhotovili na zakázku sečtělých mecenášů jacísi dávno zapomenutí kamenosochaři, zatímco v Karlíkově knize jsou představena autorská díla, jež nejsou – až na výjimky, jako je litinová Cesta Jana Hanče na plzeňské veřejné komunikaci – určena k stálému umístění pod širým nebem.


Cesta Jana Hanče, 2016, litina, p. 65


Cesta Jana Hanče, 2016, litina, 65 x 65​


Na našem dnešním setkání u příležitosti uvedení Karlíkovy knihy bych k tomu rád dodal, že jeho kolekce je ve skutečnosti se zmíněnými romantickými soubory spjata i hlubším a podstatným způsobem. Z Vlašimi a Vranova se dochovaly dobové průvodce a kolekce kreseb a grafik, zdejší kamenosochařské pocty spisovatelům byly tedy záhy po svém vzniku transformovány do textových a obrazových děl. Transformace z jednoho uměleckého média do jiného je jedním z příznačných rysů romantické epochy. Můžeme si připomenout slavný začátek románu J. W. Goetha Spříznění volbou: baron Eduard s chotí Charlottou procházejí parkem a vášnivě se dohadují o tom, kam umístí ten či onen průhled nebo pavilonek a jak tento zásah zapůsobí na jejich duši. Parkové úpravy, vnímané v epoše romantismu jako plnohodnotný druh umění, se stávaly častým podnětem k rozhovorům o estetickém prožitku. Krajinotvorba byla úzce spjatá s architekturou a výtvarným uměním i s literaturou; vzájemné vztahy mezi různými druhy umění, jejich poměřování, mísení a ovlivňování se od poloviny 18. století stávají klíčovým tématem krasovědných úvah, mísení uměleckých druhů a žánrů se pak v první polovině 19. století stává přímo konstitutivním rysem romantismu.

V tomto smyslu je veskrze romantickou epochou i naše současnost, jejíž umění si na máločem zakládá tolik jako na překračování oborových hranic, tedy na intermedialitě či transmedialitě mezi jednotlivými uměleckým druhy. Crossovery tohoto typu se ovšem u mnoha našich současníků stávají již jen epigonským efektem, jímž tito adepti umění upachtěně upozorňují na svou rádoby novátorskou odvahu a podvratnost. V tomto kontextu je nanejvýš osvěžující pozorovat, s jakým klidem, respektem a znalostí Viktor Karlík přistupuje ke světu textů, jimž vzdává poctu svými transformacemi do výtvarného díla. Intermedialita Karlíkových artefaktů je projevem neokázale suverénního pobývání v mezních a přeshraničních prostorách literatury a emblematiky, sochařství a malířství, typografie i happeningu, jež se obejde bez lacině hřmotných efektů. Ve své tvorbě Viktor Karlík překračuje hranice s hravou samozřejmostí, jíž neschází důmyslná logika ani jemný nadhled a nevtíravá ironie. Na fundamentech romantické transmediality tak staví díla, jež mají hluboký vnitřní smysl a nesnaží se prvoplánově zaujmout jeho absencí – díla vysloveně klasického řádu.

Nevím, jestli Viktor z této interpretace své tvorby bude mít radost. Jak ho ale znám, zaručeně se z ní nezhroutí a bude si dál tvořit po svém a pro radost nás všech, diváků a čtenářů spřízněných volbou.

Marek Vajchr


Foto prací V. K. Ondřej Přibyl.