Ve čtvrtek 15. srpna 2013 zemřel jeden z nejproslulejších polských spisovatelů 20. století Sławomir Mrożek. Přinášíme tu ukázky ze dvou výborů z Mrożkova díla publikovaných v Revolver Revue: z Deníku 1962–1969 (RR č. 82/2011) a z korespondence se Stanisławem Lemem (č. 91/2013; vše v překladu Heleny Stachové).
RR


2. září 1964
Když zkouším psát prózu, hned cítím cosi jako nepřekonatelný odpor a nemožnost. Marnost a směšnost. Žádný kategorický imperativ, žádná nezbytnost ani potěšení, jen jakási nevhodnost. Dejme tomu, že je to docela obyčejný vzdor přírody. Ale co když něco víc? Něco nového, něco mimo mne?
V dramatice to necítím, ale když píšu povídku, ano. Jen napíšu první větu povídky, ihned se mě zmocní příšerná nuda. Jestli máš co říct, člověče, tak nač ta komplikovaná vyjádření, nač to: „jednou... pohlédl a zamyslel se... slunce zapadalo rudě“. Na celém světě je už přece známo, že nikdo nepíše a nikdo nečte povídky tak, aby je bral doslovně, a že se té spousty pomotaných slov používá jen proto, aby bylo možno říct: aha, tak proto on to všechno napsal. Malá povídka, takzvaná satira z toho předstírání dopadá ještě přijatelně, protože je jí méně. V divadle tenhle vykonstruovaný materiál nevadí, protože je známo, že je tu jeviště a herecký soubor, který je nutno nějak uvést do pohybu. To lešení je ostatně omezeno jen na nejnutnější prostor a v dialozích se prostě říká, oč jde. A proto nastává jakási nezbytná rovnováha a proporcionalita. Co takhle román? Jaký? Hlavně bez líčení, proboha! K povídce ještě toto: je možná tam, kde jsou autorovy intence svižné a silné.

8. září 1964
Můj mýtus o tom, že moje zmatenost při setkání s každým člověkem, třeba zcela bezvýznamným a náhodným, jako je průvodčí nebo prodavač novin, plyne z mé přecitlivělosti na lidi, ohleduplnosti při jednání s nimi a ustavičné snahy se jim přizpůsobit tak, aby se dobře cítili – je lež. Snaha přizpůsobit se tu sice je, ale přizpůsobit se ani ne tak s ohledem na ně, jako spíš na sebe. Aby se necítili dobře oni se mnou, ale já s nimi.

20. října 1964
Je úžasné, že jsem to já, kdo psal ty zábavné historky v oněch třech svazcích povídek, jež kdysi vyšly. Vše nasvědčuje tomu, že já to nebyl. Kde se bral ten humor, člověče, a ty prvotřídní nápady, kde se to všechno vzalo, člověče, to dnes nevím. Co já mohu dnes napsat? Závěť, chtělo by se říct, jen závěť.
Příšerně chátrám a prašivím, mám dojem, že už ze mne nic nebude.
Za slabost je správné nenávidět. Ale tělo nemá chuť umřít – kdepak, naopak, tělo má na leccos zálusk, vyspinkalo se, tělo se do toho nežene, je to kus nevrlého a lhostejného dobytka. A dokonce... a dokonce ani to, že stárne, mu nevadí.
A přece mu to není lhostejné, protože když ho v důsledku stárnutí něco trápí, spustí pokřik, jako by se stalo nevímco. Tak ať nestárne, nebo ať nefňuká, ať si vybere, buď jedno, nebo druhé. A nejlegračnější je, že mu to poroučím vybrat já, který notoricky vybírat neumí a pro něhož je vybírání utrpením. My dva jsme se tedy našli. Já a moje tělo. Zrovna tu teď sedí vedle mne a bolí ho zadek, protože na něm sedí už třicet let. Výš má hlavu, zpitomělou od dětství slabýma očima, které mu jsou vlastně na starou bačkoru. Uprostřed má cosi jako břicho, které se pomalu začíná rýsovat, což je tím odpornější, že to bude břicho člověka spíše hubeného, a tedy to nejohyzdnější, takzvané fotbalové. Uvnitř nosí – kromě vnitřností – přesvědčení, že se nic nemůže stát a k ničemu nedošlo, že v kase to zase zařinčelo a zas z toho byla obrovská nula jako vždycky. Pokud je ovšem člověku méně let, když vyjde ta nula, tolik ho to nevyděsí, protože existuje naděje, ale copak naděje, jistota, že času je ještě dost a že ta nula není definitivní, že se to všechno ještě dožene. Jenže dospět k takovému přesvědčení je pro mne teď hrozně těžké, protože času už moc není a nebude, času bude stále méně. A ten, co je, se marní, jako například teď, když místo aby se člověk pustil do práce, které je tolik, sedí tady a píše hlouposti, které jsou jasné každému dítěti, jemuž je přes třicet. Nebylo by lepší zabývat se něčím jiným, jiným druhem umírání, užitečnějším, které by aspoň přineslo nějaké peníze?

(z Deníku, RR 82/2011)


Chiavari 30. září 1965

Milý Staszku,
děkuji za dopis, který jsem dnes dostal. Českost, vlastně spíš moje soukromá, imaginovaná českost, to znamená slovenskost, lesnatost, hvozdnatost, hornatost, lovecká zámečkovitost, do jisté míry pustovitost, barokovatost, husitskost a pražskost, brokátovatost a střapcovitost, moravskost, ta slovanská německost mě vždycky fascinovaly, přestože jsem tam nikdy nebyl, až na kousíček pohraničního Slovenska a slovinskou provincii v Jugoslávské federální republice, kterážto provincie je myslím právě taková. Taky nevím, proč ve mně to všechno vyvolává takový nějaký smutek, jímavý a metafyzický. Opakuji, že to asi takhle výrazně existuje jedině v mé hlavě. Kde by to taky mělo existovat, ne-li v hlavě – kde jinde je svět nezřetelný a každou chvíli ztrácející konzistenci, ale přitom každou chvíli před její definitivní ztrátou přemítá, jako kdyby se právě v tu chvíli rozplýval a současně si říkal: teď ještě ne.

(z Korespondence, RR 91/2013)