U příležitosti výročí smrti básníka, esejisty, překladatele a disidenta Zbyňka Hejdy (2. února 1930 – 16. listopadu 2013) přinášíme na Bubínku Revolveru úryvek z méně známého rozhovoru, který v roce 2006 poskytl příloze Vysočina Mladé fronty Dnes – ve vybrané ukázce Zbyněk Hejda reflektuje svůj bezprostřední zážitek z návštěvy Ruska. Druhý úryvek je z rozsáhlého interview, které s jeho někdejším spolužákem, filosofem Jaromírem Kučerou, vedl v roce 2015 Jean-Gaspard Páleníček a jehož celek poprvé vyjde již brzy v zimní RR č. 133. Zbyněk Hejda je laureátem Ceny Revolver Revue (1986), patřil mezi stálé přispěvatele časopisu i Kritické Přílohy RR, v Edici Revolver Revue vydal knihu Sny… (2007).
 


Zbyněk Hejda, foto © Karel Cudlín, 2010 


(…)

Na jaře jste byl v Moskvě. Jak se vám tam líbilo?
Bylo to hodně zajímavé, já jsem v Rusku nikdy předtím nebyl a tam jsem byl pozván Českým kulturním centrem na mezinárodní festival poezie. Ukázalo se, že ta mezinárodnost byla hodně omezená, byli to spíš ti, kteří původně patřili do toho sovětského světa, tedy Poláci, Maďaři… Měli tam být i Bulhaři, ale nebyli. Pořádali to však Slováci. První den jsem si říkal, že jsem zabloudil někam, kam jsem neměl. Začalo to už dost nešťastně tím, že ten slovenský ředitel na úvod recitoval svou, jak říkal, nejoblíbenější báseň od Jána Kostry. Nebyla už to vysloveně stalinská poezie, ale spíš taková ta humanizovaná poezie socrealismu z pozdějších padesátých let, jako když Kundera napsal Člověk zahrada širá. No, že by se ještě dnes něco takového muselo recitovat, to mě tedy ani nenapadlo.

Co bylo dál?
Pak se recitovalo. Začala se tam silně ozývat panslovanská myšlenka, apel na jednotu všech Slovanů. To už se mi moc nelíbilo. Mráz mi už přeběhl po zádech, když překladatelka vyslovila politování, že nepřijeli bulharští přátelé, a pokračovala, cituji: Vždy s nostalgií vzpomínáme na dobu, kdy jsme Bulharsko vnímali jako šestnáctou republiku Sovětského svazu. Obrátil jsem se ke svému sousedovi a povídám mu: My jsme byli tak sedmnáctí, osmnáctí. Tak jsem se pak vyptával na ty Panslovany a dověděl jsem se, že jich sice není moc, ale jsou silní, mají hodně peněz. A že je podporuje Putin a moskevský patriarcha.

Takže imperiální touhy Ruska nevymizely.
Samozřejmě, to není jenom souvislost s komunismem, bylo to v Rusku vždycky. I ve svých Denících spisovatele z roku [1876] – v návaznosti na Krymskou válku – Dostojevskij horuje pro to, aby se obsadil Cařihrad, protože to bude východisko, odkud bude Rusko moci rozprostřít ochranná křídla nad malými slovanskými národy, které trpí pod Habsburky a podobně. Víme, co ochranná křídla v ruském imperialismu znamenala. Stalin slovanskou myšlenku dokonce vytáhl za války a hodila se mu i krátce po válce. Putin ji má taky někde v kartotéce, kdyby se někdy hodila.

Příjemný dojem jste si z Ruska neodvezl?
Příjemné bylo setkání s kolegy ruskými bohemisty, s nimiž jsem si ohromně porozuměl. Jednou mně ale dali nepříjemnou otázku, proč jsme prý u nás s takovou vřelostí přijali toho fízla. Jakého fízla, ptal jsem se. Putina přece, říkali. Vždyť se váš prezident a premiér prali o to, kde a kdo s ním bude podepisovat smlouvu, a prezident dokonce s ním mluvil rusky… Vždyť on si tam ten fízl musel připadat jako Brežněv před Husákem. Umíte nám to vysvětlit, pane Hejdo? Neuměl jsem to vysvětlit. Rozuměl jsem si s nimi v literatuře. Nikdo si tady dnes nedokáže představit, jak tam bydlí tito lidé – překladatelka a univerzitní učitel bohemistiky. Byt o jediné místnosti a byli rádi, že ho mají. Větší byty tam sice jsou prý k sehnání, ale na to vysokoškolský učitel nemá peníze.

(…)

Tomáš Blažek, Probouzel jsem se několik let, Mladá fronta Dnes – Vysočina, 7. 9. 2006, s. 1 a 4.

 


Zbyněk Hejda, foto © Přemysl Havlík, 2006

 

Ve hře jsou daleko vyšší síly, než které může ovlivnit člověk
s Jaromírem Kučerou hovoří Jean-Gaspard Páleníček

Jak jste se seznámil se Zbyňkem Hejdou?
Chodili jsme spolu do obecné školy, ale to jsme o sobě jenom věděli. Sblížili jsme se teprve na gymnáziu, tam jsme měli společné zájmy. Byla to literatura, umění a taky politika, levá politika. Naším takovým guru byl Karel Teige jako hlava českého surrealismu. (…)

Společně s Miroslavem Hršelem jste vytvořili vlastní surrealistickou skupinu.
To tehdy napadlo každého gymnazistu našeho věku. Každý mladý, který měl trochu takový interes, nebo takové buňky, a rozhlížel se po umění, byl samozřejmě přitahován surrealismem a avantgardou. Hlavně jsme si povídali a četli. Zbyněk psal verše, mnoho veršů. Já měl sklon spíš k teoretizování, podle vzoru Mukařovského, jehož stať o Máchovi ze sborníku Ani labuť ani Lůna jsme obdivovali: nedělat poezii, ale analyzovat ji, vykládat ji. Mirek Hršel měl zájem o muzikologii, ubíral se směrem avantgardních skladatelů a později studoval hudební vědu. (…)

My jsme pořádně nevěděli, co bychom měli provozovat. Tak nějaké koláže jsme dělali a ukazovali si je vzájemně. Fotografovali jsme, ovšem à la Štyrský. To ještě byly staré kšefty, které se likvidovaly, stará holičství a staré krámky, kde ve výloze stáli andělé a figuríny. Taky si pamatuji, že u vchodu do nějaké klášterní či jiné zahrady chyběla ve výklenku socha, tak jsme se tam postavili a byli jsme tam nafoceni v takové póze.

Podstatný společný zážitek se Zbyňkem byl, že jsme chodili k Emanu Hloupému. Tam jsme se seznámili s originály. Hloupému se obrazy nevešly do bytu, byly bez rámů nebo zarámované jen prozatímně nějakými laťkami a měl je naštosované od podlahy až ke stropu. Ke sběrateli Emanu Hloupému, když po roce 1948 spadla klec, chodili všelijací mladí výtvarníci, protože tam byla možnost spatřit nejen surrealismus – Eman Hloupý potom sbíral třeba Medka, Sklenáře… (…)

Emanuel Hloupý měl v sobě něco z lidového člověka. Slánského proces třeba komentoval: „Kutálí se hlavy, kutálí. Některá do dáli.“ Vzpomínal na to, jak se do krve pohádal s Juliem Fučíkem. To bylo ještě před válkou. Fučík, když se vrátil ze země, kde zítra znamená již včera, objížděl všelijaké besedy a obhajoval kulturní politiku Sovětského svazu, tedy i perzekuci Mejercholdovu. Tohle Emanuel Hloupý nevydržel a do Fučíka se pustil. Stejně se tak trochu divím, že Fučík, který měl pro moderní umění smysl, tak bezhlavě hájil stranickou linii. Emanuel Hloupý si dělal legraci ze Zátopka, když ho byl plný rozhlas: „Jo, Zápotek…“ Taky nám dost důvěřoval. Například si před námi dělal legraci dokonce i ze Stalina. Stalin byl v nějakém žurnálu a Emanuel Hloupý se radoval, že se už sotva šourá. Nám to připadalo až trochu svatokrádežné, jak o Stalinovi Emanuel mluví. My jsme byli ještě kluci, některé věci jsme vnímali bez těch hran. Emanuel Hloupý si také velice stěžoval na to, co dělá E. F. Burian, a říkal: „To je člověk, kterému jsme věřili, a on je teď plukovník a dělá Partu brusiče Karhana!“
 


Zbyněk Hejda o některých Burianových inscenacích, na jejichž představení z Hradce do Prahy dojížděl, hovořil s velkým nadšením. Navštěvovali jste je společně?
Ano: Opera z pouti, Láska, vzdor a smrt, to byly úžasné inscenace. V Únoru dostal Burian strach a začal dělat socialistický realismus. Ale pak se politické osudy tam nahoře nějak zamotaly. Bareš byl po válce šéfredaktorem Rudého práva. Také byl redaktorem Tvorby, to vedl ty polemiky s Peroutkou. Potom postoupil a vedl Kulturní a propagační oddělení ÚV a zasahoval, pochopitelně, velmi neblaze. Přípravkáři, kteří dominovali na vysoké škole – kam jsme také chodili se Zbyňkem společně –, v Barešovi viděli úplného guru. Když ale padnul Slánský, Bareš se s ním nějak svezl a udělal na ÚV obrovskou sebekritiku. To byl konflikt Kopecký – Bareš a Kopecký kupodivu držel ruku nad svými parťáky z vinárny, nad Nezvalem, částečně snad také na E. F. Burianem. A jakmile padnul Bareš, tak se E. F. Burian cítil být opět na koni a režíroval Nezvalovy Milence z kiosku, což byla neuvěřitelná inscenace. A kritika si jaksi na něho nemohla troufnout, protože věděla, že za Nezvalem stojí Kopecký. Pak E. F. Burian znovu začal uvádět inscenace z první republiky, které pro nás byly úplným zjevením.

Zbyněk byl ve veliké výhodě, protože jeho otec byl železničář. Ale nebyl železničář v uniformě, sloužil v ředitelství drah v Hradci. Z toho plynulo, že Zbyněk měl slevu na železnici, takže jeho stála cesta do Prahy asi čtyři koruny. Smáli jsme se mu, že když on přijde ke kase, dráha mu ještě zaplatí za to, že jede do Prahy. Pan Eman Hloupý na tytéž Burianovy premiéry jel do Prahy na kole. A když po premiéře sedl na kolo a šlapal, tak byl zpátky v Hradci ve dvě hodiny. On byl sice mědikovec, tedy jaksi lépe placený dělník, peněz nicméně neměl nazbyt a skoro všechno, co vydělal, utratil za Toyenku nebo za Fillu.

Ovšem vůbec největší vrchol byl Burianův Máj. To jsem poprvé zavnímal, co to je Máj a že to je především báseň o smrti. To jsme se Zbyňkem, aniž bychom o sobě věděli, absolvovali několikrát. I když tam byly trochu romantické kulisy, stačilo pronést větu, už to bylo chycené, mělo to rytmus a už to byl nějaký jiný svět. To nám došlo až později, že po Únoru se Burian bál, že mu půjde o holý život. Protože před válkou byl u něho v divadle sepsán protest proti sovětské politice a proti uvěznění Mejercholda a E. F. Burian se musel hodně přičiňovat, aby tohle proti němu nebylo veřejně vytaženo. Tím se vysvětluje ta jeho povolnost. Stejně tak se vysvětluje povolnost Jana Mukařovského, který najednou také začal lízat knutu. S Mukařovským jsme ostatně měli se Zbyňkem takový důležitý zážitek. My jsme si totiž na Filosofické fakultě zapsali estetiku, především kvůli němu, protože nás úplně fascinoval. Když jsme psali maturitní práci, měli jsme oba rozevřené Mukařovského Kapitoly z české poetiky. Ne abychom opisovali, ale abychom se inspirovali jeho slohem a dlouhými větami. Mukařovský ale nepřednášel, nebo občas pauzíroval. Byl rektorem Karlovy univerzity, ale byl také nějakým potentátem ve Světovém mírovém hnutí. Když se jednou objevil, líčil příhodu z Paříže. Byl právě na sekretariátu Světové rady míru, když tam přišel Picasso. A Picasso vytáhl nějakou obrovskou hromadu franků a řekl, že to Mírovému hnutí daruje. A Mukařovský to komentoval slovy: „Daleko lepší by bylo, kdyby Picasso ty peníze nepřinesl, ale kdyby začal malovat v duchu socialistického realismu.“ Nebyli jsme se Zbyňkem sami, kteří jsme ukončili studium estetiky a přestoupili na jiné obory. Zbyněk na historii, já na filosofii. Byť to tam bylo jenom o trochu lepší. Takzvaná socialistická, tedy komunistická ideologie a soudruh Stalin jako nejvyšší ideová autorita tehdy pronikali všude. Na té historii to ale přece jenom byl i kontakt s prameny a práce v archivu, tohle se nemohlo změnit, jedině výklad mohl být marxistický. (…)

Ještě se ale vrátím k panu Hloupému. Tehdy se všichni kolem nás zdáli být v komunistické straně. I strýc Mirka Hršela, přestože měl takový kšeft s textilem. Ale když po roce 1945 Emanuelovi Hloupému nabídli místo kultpropa, tajemníka krajského výboru KSČ pro kulturu a k tomu přidruženou agitaci a propagandu, dlouho se rozmýšlel, a nakonec to odmítl. A pozoruhodné je, že hned v roce 1948 pan Hloupý na protest proti Vítěznému únoru položil svou stranickou legitimaci. Celkem mu to prošlo, protože měl známosti mezi komunisty z první republiky – ke kterým ostatně patřil také Zbyňkův otec. (…)

Jak u vás začalo docházet k prohlédnutí?
Přes kulturu. Režim, který se takto staví ke kultuře, nemůže být pokrokový. Není to žádná naděje lidstva, nebo maják dějin, nebo nějaký vyšší stupeň, nýbrž právě naopak. Nemohu mluvit za Zbyňka, ale asi to u něho mohlo být nějak podobné. Po takovém mezidobí, kdy jsme si mysleli, že oba režimy, tady a na Západě, jsou asi přibližně stejné, zvlášť po roce 1956, když se přece jenom pootevřely dveře a začal tu být kontakt se Západem, se nám ozřejmilo, jak moc jsme pozadu, že to je aplikace toho nejhoršího carismu, který byl v Rusku. A ani to ne, protože i carismus se před rokem 1914 vyvíjel směrem k Evropě. Toho dokladem je, že tam vzniknul prostor pro Kandinského, pro moderní literaturu, malířství a pro moderní kulturu vůbec. Každá revoluce, když se to slovo vezme doslova, je „re-voluce“, tedy evoluce zpátky, kde věci byly. Revoluce francouzská věci vrátila zpátky, a ještě víc je vrátila zpátky revoluce ruská. Také nás zasáhly procesy, se Slánským, a především ten předtím, s Clementisem a Kalandrou. Clementis pro nás byl člověkem avantgardy, Kalandra ještě víc. A Kalandru tam donutili na sebe říkat neuvěřitelné věci. (…) E. F. Burian napsal hru, která se jmenuje Pařeniště. V ní je hlavní postavou intelektuál, který se zpronevěřil dělnické třídě, a tomu intelektuálovi E. F. Burian kladl do úst některé věty, které Kalandra říkal při tom procesu. Pamatuji se, že když jsem na inscenaci té hry byl – Zbyněk se tomu, myslím, vyhnul –, přepadl mě strach, úplně jsem cítil, jak mi stéká pot. To ale nebyl jenom strach o sebe, to člověk cítil živočišný strach z toho, jaká strašná a zvrácená věc se to děje.

O těchto věcech bylo možné mluvit jenom se dvěma, třemi lidmi. Se spolužáky ani slovo. Tam bylo nutné hrát hru, zvlášť když byli přítomni ti přípravkáři, bylo nutné být uvědomělým studentem. Bylo to strašné. Chodit do průvodu na Prvního máje. Tam ještě byl takový zvláštní moment: když kolem tribuny, někdy kolem roku 1953, šli Zbyněk s jeho první manželkou Alenou, byli vyfoceni, a právě jejich fotografie se dostala do Rudého práva v řadě snímků účastníků slavného prvomájového průvodu. Pak ještě: být ve straně kladlo na člověka nárok, aby se angažoval. A to nám moc nešlo. To jsme byli furt kritizovaní, že málo pracujeme ve funkcích. Takže říct někde na fakultě, že má člověk nějaké pochybnosti, jak je to s tím Slánského procesem nebo jak je to s Clementisem, to bylo na vyhazov. (…)

Karel Bartošek tam nastoupil ve stejné době?
My jsme s ním byli spolužáci už od prvního ročníku. A Karel Bartošek byl, řekl bych, právě takový vzorný komunistický, angažovaný student. K té angažovanosti patřilo třeba, že se jezdilo na brigády. Když někde v Nikaragui kolektivizovali zemědělství, tak lidé z univerzity z extrémní levice ihned věnovali své prázdniny tomu, že jezdili do Nikaraguy na sklizeň kafe. Poněvadž po kolektivizaci najedou nebyla pracovní síla a nebylo, kdo by sklidil úrodu. Tak se do Nikaraguy také vypravila originální, ale levicovostí trochu cáknutá teoložka Dorothee Sölleová. Už na gymnáziu každou chvíli někde něco hořelo a museli to jít vytrhnout studenti. Na vysoké škole republika potřebovala uhlí, a protože horníci chtěli o Vánocích držet Vánoce, tak najednou přišel požadavek, že vysokoškoláci mají narukovat do kladenských dolů. A právě Bartošek byl takový ten, který držel ten prapor, který to inicioval a organizoval, snad se i na to těšil. Tak jsme naklusali na Kladno. Tam se nefáralo, šlo se do takového tunelu, asi třičtvrtě hodiny, než se přišlo tam, kde se těžilo. Horníci byli pryč, ale nechali tam po sobě hromady uhlí. Tak jsme nakládali uhlí. Uhlí je celkem lehké. Byla to taková zkušenost…
 


Jaromír Kučera a Zbyněk Hejda, 2. pol. 40. let


Zbyněk Hejda tam jel s vámi?
Zbyněk tam nebyl. Tady zapracovala jeho matka, která – to bylo už i na gymnáziu – mu vystavila nějakou falešnou omluvenku. Paní Hejdová se rozhodla, že Zbyněk žádné uhlí do žádného dolu fárat nepůjde. Ale byli jsme spolu, myslím, v prvním ročníku o prázdninách v Krkonoších. Tam se stavěla nějaká silnice a na těch terénních pracích se skopával a snižoval terén, kudy měla silnice vést. Tam se to hemžilo studenty všeho druhu. A už na gymnáziu bylo najednou potřeba jít na brambory, tak jsme byli na bramborách a bolelo nás v kříži. Nakonec, dodatečně, to nebylo tak špatné, poznat, jak to je s těmi bramborami, kde se berou, že se musí vybírat… To bylo Zbyňkovi bližší, protože byl z venkova. Anebo zase řepa, cukrovka. Nebo najednou zavolali, že nějak vázne vykládka uhlí – krev našeho průmyslu, která udržuje v oběhu naše všechno.

Tyto brigády na gymnáziu byly po Únoru?
To bylo těsně po Únoru. My jsme maturovali až v roce 1949. Tam nastoupili i naši kantoři a profesor Lukáš tak horlivě shazoval uhlí z vagónu a byl černý jako kominík. Tak jsme ho nikdy neviděli. Únorem se jako mávnutím kouzelným proutkem začalo všechno proměňovat a začalo tohleto chození na brigády. Přestože na venkově ještě kolektivizace nespustila: nevím, proč tam najednou vznikl nedostatek pracovních sil. Spíš to byla tvrdá kampaň proto, aby zemědělci odcházeli do průmyslu.

Tehdy skutečně bylo možné projít vysokou školou jenom na politickou angažovanost, takže člověk nic neuměl a vyhledával si kantory, u kterých bylo možné takto projít, což činili právě přípravkáři. Někteří přípravkáři byli naprosto servilní a stačilo, aby strana řekla, že je něco červené, co bylo včera modré, a oni začali okamžitě tvrdit, že je to červené. Ze začátku se ve stranické organizaci nerozlišovalo mezi studenty a profesory. Profesoři byli součástí stranických organizací, chodili na schůze se studenty, a studenti poroučeli profesorům: byla to normální studentokracie. Někteří profesoři se opravdu přitom snížili k takovým rekordům podlézavosti. Pamatuji si, jak na stranické schůzi se jednou probíralo, že byla vyhlášená nová pětiletka. Stál tam profesor Jaroslav Beneš, který přednášel filosofii a byl odborník na Descartesa, a ten řekl něco v tom smyslu, že návrh nové pětiletky, to není jen soubor čísel a cílů, kterých se má dosáhnout – to je báseň! No prostě něco neuvěřitelného! (…)

Když byla vláda studentů, tak se také nic neutajilo, studenti si mezi sebou všechno řekli. Na stranickou organizaci třeba jednou přišla žádost z StB o posudky na Eduarda Čejku, na Františka Mužíka a další s tím, že připadají v úvahu, aby se stali agenty Bezpečnosti. Takže Čejka, který byl potom předsedou naší studentské stranické organizace, opravdu nastoupil na ministerstvo vnitra. Ovšem nechci ty přípravkáře pomlouvat šmahem. Zrovna Čejka v roce 1968 dělnickou třídu zradil, když na ministerstvu vnitra řekl, že s tankisty, kteří souhlasí s invazí, nechce mít nic společného. Pak musel na čas nastoupit jako horník do příbramských dolů. Když jsem Čejku potkal, popisoval, jak zášť jeho kolegů z vnitra šla tak daleko, že když nastoupil do penze a oni se dozvěděli, že jako horník měl o něco vyšší penzi než oni, dali dohromady nějakou protestní akci. Také dosvědčoval, že seznamy agentů, Cibulkovy a ostatní, nevypovídají o celé skutečnosti, protože řada lidí donášela, aniž se k něčemu zavázala. Prostě jim to dělalo dobře, že nějak můžou zasahovat do osudu lidí, dávalo jim to pocit důležitosti. (…)

Rozhovor, věnovaný nejen Zbyňku Hejdovi, vyjde v Revolver Revue č. 133/2023.
 

Připravil Jean-Gaspard Páleníček.