V čase, kdy jsou prostory k pospolitému setkávání zapovězeny, přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru další ukázku ze vzpomínek Olgy Stankovičové, nedávno vydaných v kulaté Revolver Revue č. 120 ročníku XXXV.
RR


Madona RR, foto Karel Cudlín

Nedá se tomu moc věřit, ale i tehdy existovala malá záchrana před bolševikem, A to v zahulených smrdutých čtyřkových hospodách mezi „proletáři“. Tam mohli člověka nanejvýš „prolustrovat“, což znamenalo, že si dva příslušníci VB veledůležitě zaznamenali číslo občanského průkazu a jméno občana jako delikventa, který seděl u piva. Poliši tam chodili po dvou i více, ožralové v hospodě jich měli plné kecky, a proto tam panoval křehký smír. Odposlech nemožný kvůli kraválu. Později tam proto posílali spolupracovníky.

Většinou byly ty hospody takové temné zakouřené nudle.

Bylo jich dost v těch našich studentských a poststudentských letech. Nejtypičtější snad byla hospoda U Týna. Dnes je tam cosi daleko ušlechtilejšího, snad nějaká galerie či knihkupectví. Ale právě tam jsme jako novopečení studenti začínali chodit. Člověk si v té temnotě dal pivo za korunu dvacet – čekal na něj asi půl hodiny – a otevřel se světu a přestal mít maloměstské mindráky. Na tuhle hospodu mám nezapomenutelný zážitek. V prvním ročníku s námi studoval jakýsi Frič, elegantní Pražák, který měl v sobě trochu elegance devatenáctého století. Ale tehdy stejný švorcák jako my ostatní. Jednou přišel a objednal všem panáka.

S velkým potěšením nám potom vysvětlil, že se mu podařilo prodat jakýsi spisek od Goetha s vlastnoručním věnováním jeho pradědovi Fričovi. Za osmnáct set korun. Pro nás tehdy suma nevídaná. Psal se rok 1967. A tak jsme Goetha s vervou propíjeli až do noci. Frič pak zmizel někde ve světě. Přišel holt rok 1968.

To bylo ještě před érou Stankoviče. Ale navštěvovali jsme stejné podniky. Bistro na fakultě v Celetné. To byl světlý podnik, tak na deset deka vlašáku a cosi k tomu. Sedět se tam dalo nekonečně a pořád bylo s kým klábosit. Naproti přes ulici byl Červený orel. Tam už člověk musel mít v kapse aspoň dvacku, ale zase si mohl dát koňáček a tvářit se jako světák. Ovocňák byla další temná putyka. S oblibou tam sedávali studenti novinařiny v čele s báječnou a hubatou Andulou Krejčíkovou, dcerou známého režiséra. (Tam jsme se také s Nikolajem, jak píšu jinde, dali dohromady.) Hajzly tam smrděly až na ulici.

Hospodu U Svitáků (tj. U městské knihovny) jsem začala navštěvovat až s Nikolajem a mám pocit, že už byla trochu za zenitem. Chodili tam členové Křižovnické školy, mám od nich ještě pár milých přípisů, ale už jsme tam nechodili moc často. Spíš na jejich výstavy a různé akce – Olafa Hanela vlastenecký výlet na Říp a tak podobně. Tam jsem měla to potěšení se seznámit s různými malíři a výtvarníky. Potěšení? V pozdější době to občas bylo i utrpení. Například jsme se jednou skrývali několik hodin v hospodě na Kampě před Naďkou Plíškovou, která nám spala dole v Hroznové na schodech a ne a ne odejít. Vysílali jsme různé špehy, aby zjistili, jestli stále spí.

Nezapomenutelná a nepominutelná je ovšem také hospoda U lípy. Ta byla přímo vedle našeho prvního bytu v Melantrišce. Taky pěkně temná a smrdutá. Jednou, když jsem byla dát krev, jsem tam omdlela a personál mne uložil do chodbičky k záchodům na kupu špinavých ubrusů. Vím o tom od té doby své. Výhodou téhle hospody bylo, že jsme tam mohli odvést návštěvníky, kteří byli otravní nebo se kterými jsme chtěli mluvit bez nebezpečí odposlechu.

Jak tady vzpomínám na staré hospody, stále zjišťuju, že jich ještě řada chybí. Chodila jsem vůbec do školy? Do práce? Moc si to nevybavuji, přestože jsem tam musela být většinu času. Zato ty hospůdky mám v paměti zachovány přímo jako živé.

Rakvičky, bájné Rakvičky! Na rohu Staromáku, přejmenované podle sousedního pohřebního ústavu. Vyčůrané výčepní tam prodávaly desítku jako dvanáctku, ale byly bodré. Studenty a pedagogy se to tam jen hemžilo a vydrželi tam vysedávat celé dny. Byl to takový trochu diskusní klub, kde se probíralo vše možné. Když někdo musel odejít na seminář nebo přednášku, většinou tam už přešlapoval někdo jiný, kdo nesehnal místo. Vůbec tehdy byly všechny čtyřky – nejlacinější hospody IV. cenové skupiny – našlapané lidmi a víc jak dva lidé se tam těžko usazovali.

Je to tristní, když si uvědomím, že dnes musím řadu věcí vysvětlovat: „čtyřky“!

Hospoda U zlatého soudku. Tak v té jsem byla jen párkrát. Asi bývala zajímavá, chodili tam členové Křižovnické školy. Taky temná jak uhelný sklep, byl tam vynikající číšník Fanda, který s hosty hrál realistické hry na pokuty a strpěl, co by jiný nevydržel. Poznala jsem tam spoustu báječných lidí, ale nějak jsme tam přestali chodit.

Naše hospoda na Kampě! Tehdy temná čtyřka – oni snad všude šetřili na osvětlení? Stěny tam byly jednu dobu pomalovány malostranskými výjevy. Děsným malířem. Dnes už do toho pohostinství, které je tam teď, vleze jen hodně tumpachový turista, dům snad koupil nějaký prokurátor či soudce. Chodili jsme tam se Stankovičem už dávno předtím, než jsme se nastěhovali do sousedství. Já jsem totiž pracovala v Tyršáku za rohem a Honza Lopatka přímo v Hroznové v nějakých patentových záležitostech či čem. Nejkrásnější vzpomínku mám na jednu z nejděsnějších fyziologických krizí našeho života.

Honza Lopatka měl zvláštní kulinářské chutě. Dal si například v hospodě hrachovou polévku a doprostřed si nalil štamprle vaječňáku. Výtvarně báječné, ale chuťově??? No... Nebo požádal výčepního, aby mu slil do sklenice malého panáka z první láhve vlevo nahoře za výčepem, druhého z láhve zprava, dalšího z třetí láhve odleva z prostředního fochu... Nemixovat, prosím.

Nu a tehdy, někdy kolem Mikuláše jsme se s ním na Kampě s Nikolajem sešli. My byli sbaleni, že jedeme večerním vlakem v osm do Brodu, on mířil spořádaně domů do Vlašské. Takže jsme měli jen omezený čas, snad dvě hodiny. Lopy navrhl, že si dáme kominíčka. Kominíček je porce mleté kávy v panáku vaječňáku s pepřem. Je to móc dobré, doporučuju. Jenže my jich vypili každý snad deset. Finančně se mi dnes nezdá, že bychom takhle hýřili, ale možné to je. Zcela fit, vaječňák není žádná zhouba, jsme pak odjeli na Masaryčku, nasedli do couráku a odjeli. Jenže! Někde od Českého Brodu jsme začali pociťovat strašidelnou žízeň. To ten pepř.

Vlak jezdíval do Havlíčkova Brodu čtyři hodiny, stavěl u každé slepičárny. Jenže nikde ne moc dlouho. V Kolíně bylo mrtvé nástupiště, napít se vody z kohoutku nebylo možné a vlak nestál dost dlouho, abychom to stihli do budovy nádraží. Žízeň byla stále děsivější, snad bychom si i sáli krev, kdybychom měli čím naříznout žílu. Doufali jsme v Kutnou Horu, kde se přepojuje lokomotiva. Jenže podle průvodčího tam budeme stát jen deset minut. Kiosky zavřené, restaurace prý taky. Další vlak do Brodu až ranní courák. Na náspu u nástupiště ale byly zbytky sněhu, svrchu začernalé. Geniálně jsem odhrnula horní vrstvu – a ejhle – pod ní byl sníh bílý. Jako bláznivá psiska jsme ten sníh olizovali a koutkem oka hlídali lokomotivu. Bohužel ji přepnuli dost rychle. Následující martyrium nikomu nepřeju. Další dvě hodiny jsme se hrkali do Brodu. Tam jsme vypálili oba na pánský a dámský záchodek a z hnusných špinavých kohoutků pod sprostými nápisy jsme tam lokali spásnou, i když chlorem a špinavými trubkami páchnoucí vodu.

Lopy, toto je moje vroucí a nehynoucí vzpomínka na tebe. Ty jsi to měl do Vlašské jen pár minut.