Lednové týdny jsou obdobím vzpomínkových akcí ke vzniku Charty 77. Je sympatické, že i v této zemi žijí lidé, kteří svůj deklarovaný postoj berou vážně. Je sice pravda, že celkem dvacet pět osob své signum odvolalo, ale ti zbývající svou přímou podporu Charty nijak nezpochybňují. Jsou také tací, kteří svého podpisu litují, a rovněž se tím netají.

Reakcí na Chartu 77 byla tak zvaná Anticharta (mateční shromáždění se uskutečnila 28. 1. 1977 v Národním divadle a 4. 2. 1977 v Divadle hudby). Tento název se vžil pro „odpověď“ uměleckých svazů oné doby. Ve skutečnosti se její základní dokument jmenuje „ZA NOVÉ TVŮRČÍ ČINY VE JMÉNU SOCIALISMU A MÍRU“. Podpisové archy byly právě tímto názvem manifestu výrazně opatřeny, pod ním měly podtitul „Připojuji se k provolání Československých výborů uměleckých svazů“. Lze si velmi dobře představit, co pro herce, výtvarníky, filmaře, spisovatele a jiné vykonavatele tzv. svobodných povolání znamená „něco podepsat“. Je to jeden ze základních úkonů jejich profesí: signovat smlouvy, honoráře, doklady pravosti díla a tak dál. Naopak jen těžko si lze představit třeba známé herce či filmové režiséry, jak nestudují obsah smluv, které rozhodují o jejich finančním zajištění, nebo výtvarníky, kteří nemají potřebu podepsat své dílo. V příkladech toho, co v naší společnosti podpis umělce či „kulturního pracovníka“ znamenal a znamená, by bylo možné pokračovat. Báchorky o tom, že ti, kdo tzv. Antichartu podepsali, nevěděli, co podepisují, nebo dokonce že vůbec něco podepisují, jsou svou nedůvěryhodností přinejmenším trapné.

Podpisy přetiskovalo Rudé právo a jiná média. Byly to nekonečné seznamy, stovky lidí. Drtivá většina tehdy oficiálně působících umělců a kulturních pracovníků. Lze tedy také konstatovat, že tu vznikl i ohromný konsensus tvůrců, možná nejmasovější umělecký a kulturní manifest v českých a slovenských dějinách. Je s podivem, že akce neusilovala o místo v Guinessově knize rekordů, že se o tak mohutné shodě mezi umělci nepíše v základních pramenech, zhodnocujících jejich působení, že zmínky o podpisu tak mohutného a slavného uměleckého manifestu chybějí ve většině biografických hesel příslušných aktérů.

Na nikoho při podpisu nemířily zbraně ani obušky, z fotografií a filmových záznamů je patrné, že nikdo z podpisujících nejevil známky útrap z fyzického týrání. Je z nich zřejmé spíše to, že při aktu vlastnoručního podepisování často panovala mimořádně dobrá a vespolná nálada. Podobně radostné chvíle musely provázet třeba natáčení dodnes tak oblíbených pořadů našich „mistrů zábavy“, vernisáže oficiálně vystavujících umělců a další akce „jednotné kulturní fronty“.

Jsem přesvědčen, že takzvaná Anticharta je jedním ze základních kamenů české kultury, aktem, jehož význam a důsledky pociťujeme v míře pro umění nebývalé dodnes. 

Je třeba moc pěkné, že mezi chartisty a antichartisty od roku 1989 nepanuje žádná nevraživost – což nepochybně svědčí o volné soutěži idejí v našem demokratickém státě. Krásným dokladem této dojemné shody je například Cena Jaroslava Seiferta, udělovaná Nadací Charty 77 – mimo jiné k jejím laureátům patří muž, jehož jméno zdobí seznam signatářů tzv. Anticharty v Rudém právu.