Zkušený překladatel a esejista s širokým rozhledem po české i světové literatuře, jímž Jan Vladislav bezesporu byl, ve svém mnohasetstránkovém opusu Otevřený deník (Torst 2012), jehož podstatnou část tvoří právě úvahy o literatuře a ve kterém defilují doslova stovky spisovatelských jmen, věnuje kupodivu jen mizivou pozornost deníkovému žánru; některé jeho klasiky (namátkou: Anne Frank či Witolda Gombrowicze) opomíjí úplně, u dalších pojednává až na malé výjimky jiné segmenty jejich tvorby. S vlastními pochybnostmi o rozsahu, obsahu a stylu své knihy se zato Vladislav opakovaně obrací k těm, „kteří se to odhodlají číst a dočíst“. Při každém jen trochu bližším pohledu na historii deníkové literatury se ovšem ukazuje, že součástí kánonu se tu často stávají díla, jejichž „otevřenost“ nemusí být proklamována, neboť spočívá mimo jiné ve zcela bezstarostném poměru pisatele k případnému čtenáři. Například Máchovy Deníky či Camusovy Zápisníky (v Otevřeném deníku Vladislav oba spisovatele několikrát s obdivem zmiňuje, v jednom odstavci se dokonce pokouší pomocí okřídlených citátů doložit spřízněnost jejich světonázoru) vznikaly z potřeby nahlédnout zápisem, „co právě prožívám a jaký by v tom pro mě mohl být smysl“; otázka, zda se tyto příležitostné záznamy někdy dostanou do rukou jiného čtenáře a zda si ten poradí se vším, co v nich je pro něj nedořečené a nahodilé, jejich autory buď ani nenapadla, nebo jim byla dokonale lhostejná. Soustředěná opravdovost zápasu o „kondenzaci okamžiku“ přitom těmito fragmentárními texty probleskuje s takovou intenzitou, že dnes jejich „neuzavřenost“ vnímáme jako integrující stylotvorný prvek.

Jan Vladislav sice proklamuje, že si svým psaním neklade – podobně jako Michel de Montaigne – „za cíl poučit druhého, nýbrž mne samého“, v celé knize ovšem předpokládaného čtenáře neustále poučuje o tom, jak a čím zase dospěl k příkladnému ponaučení sebe sama. Jeho elegantní sebeinterpretaci, že „nezapisuje děje, ale to, co považuje za jejich smysl“, je proto třeba upřesnit. Otevřený deník ve skutečnosti obsahuje bezpočet „dějů“, které jsou prezentovány jednak coby součást vzpomínkových črt a životopisných medailónků, jednak prostřednictvím krátkých narativních forem totalitního folkloru, zejména tragikomických, nezřídka lascivně podbarvených historek rašících na úrodném pomezí neověřitelných „očitých svědectví“, kolujících anekdot, drbů a fám. Četné texty tohoto i onoho typu obsahují kupříkladu také deníky Jana Zábrany (četbě Celého života Vladislav věnuje dvě marginální zmínky v autorském komentáři z pozdějších let, jehož úseky příležitostně včleňuje do ústředního pásma záznamů z let 1977–1981) a odkazují u něj podobně jako u Vladislava k zrůdné absurditě totalitního režimu. Základní rozdíl tu spočívá v tom, že Zábrana si je dobře vědom ceny nekomentovaného, pro individuální čtenářské přijetí skutečně otevřeného příběhu, jehož smysl je především „v příběhu samém“, kdežto Vladislav si málokdy odpustí příležitost návodně vyložit smysl vyprávěného děje, z něhož se tak stává didakticky jednorozměrné, „uzavřené“ podobenství. Zábrana nejednou prokazuje umění vyprávět tak, že pobavený nebo otřesený čtenář prostě nemá, co by dodal; Vladislav svá vyprávění s oblibou korunuje vysvětlením, proč by se čtenář měl cítit pobaven nebo otřesen. Poznají čtenáři Otevřeného deníku, ptá se na jednom místě Vladislav sám sebe, že mi „jde o hledání a otázky, a ne o kázání bezpečných jistot a konečných pravd?“ Vzhledem k úpornosti, s jakou jim napovídá, co si o jeho výtvoru mají myslet, to snadné mít rozhodně nebudou.

Usilováním o neotřesitelnou zdůvodněnost každého svého projevu se Vladislav nápadně odlišuje také od tvorby Ivana Diviše, jehož autorské poetice v knize věnuje několik stran. Analyzuje tu (na základě několika divišovsky bezstarostně jurodivých slok s verši přiskřípnutými nákladem oficiální frazeologie) sice jen jeho starší básnickou tvorbu a do konfrontace s Teorií spolehlivosti, jejíž první vydání vyšlo stejně jako Zábranův Celý život v roce 1994, se nepouští, nijak ale ani z časového odstupu nekoriguje svůj někdejší souhlas s charakteristikou Václava Černého, který Diviše označil za „neustálého slovního frenetika“. Aniž by to tedy Vladislav výslovně formuloval, z kontextu jeho úvah se zdá být zjevné, že v Divišově literárním díle spatřuje svůj trvalý výrazový antipod. Právem: s uvážlivou drobnokresbou a přepečlivou argumentací Vladislavových úvah se nehorázně „frenetický“ Diviš nemůže měřit – a to je dobře, protože prizmatem strhujícího uměleckého účinku Teorie spolehlivosti nabývají jmenované vlastnosti Otevřeného deníku s obzvláštní zřetelností podoby, nad níž se sám Vladislav pozastavil s těmito jasnozřivými slovy: „k čemu ta obšírnost, ta bláhová snaha o úplnost, pokud to není rovnou pedantství“. Tyto a jim podobné výtky předpokládaných čtenářů sice Vladislav v Otevřeném deníku předjímá hlavně proto, aby je vzápětí sofistikovaně vyvrátil – ale nejen v tomto případě si klidně mohl ušetřit námahu.

Otevřený deník přímo i mimoděk svědčí o Vladislavově mimořádné vzdělanosti, pracovitosti a mravní konzistenci (a žádný soudný čtenář nebude historickou platnost svědectví o těchto autorových vlastnostech zpochybňovat). Autorský subjekt „záznamů“, které jsou ve skutečnosti nejčastěji jakousi „esejí na pokračování“, se jeví jako inteligentní pozorovatel s fenomenální pamětí a ostrým úsudkem, schopný empaticky se „napojit“ na určující psychologické rysy osobnosti, od níž si ovšem – ať už je portrétovaným třeba Jan Patočka, Václav Černý nebo policejní poskok z Bartolomějské – zároveň zachovává pečlivě vymezovaný odstup; jeho podobizny tak mají pramálo společného třeba se „zastaveními“ Bedřicha Fučíka (jedné z půltuctu osobností jmenovaných v knize nejčastěji – pokud tedy můžeme věřit rejstříku, který se už na první pohled vyznačuje frapantními chybami ve stránkových odkazech), který vydal zapáleně osobní svědectví o rozmanitých podobách tvůrčího partnerství. U Vladislava jsou to spíše chladně obezřetné, jednostranně distancované diagnózy.

Autor Otevřeného deníku vládne solidním, snad až příliš solidním slovníkem a kultivovaným, snad až příliš kultivovaným slohem: pro to, co sám řekl o svých „bláhových snahách“, věru není třeba hledat přiléhavější výraz. Kdyby byly stovky stran rukopisu před odevzdáním do tiskárny „otevřeny“ nekompromisním redaktorským zásahům (a nemá smysl zpětně uvažovat, jestli by měly vést ke škrtům na polovinu nebo na třetinu), mohla vzniknout kniha, která by vedle deníku Zábranova či Divišova nevyvolávala tak nápadný dojem ambiciózního příbuzného maskujícího svou stylistickou úzkostlivost a výrazovou redundanci omračujícím rozsahem.

Spíše než jmenované deníky Vladislavových současníků tak jeho kniha koneckonců připomíná úctyhodnou, ale z hlediska slovesného umění pramálo strhující, sošnou apoteózu, něco na způsob Caesarových Zápisků o válce galské (i o nich je v knize zmínka). Také Vladislav píše především osobní kroniku jednoho zápasu, několikaletého zápolení o vlastní důstojnost v nedůstojných poměrech (řadou příkladů dokumentuje zejména všemožná „ponižující jednání, pohovory a prověrky s příslušnými dávkami lží, podlosti a vítězné blbosti“) – a na základě jeho záznamů můžeme soudit, že pro tento boj ve svém životě volil přiměřené strategie, své soupeře z policejní vyšetřovny a dalších pověřených úřadů dle svého vlastního svědectví převyšoval mimo jiné rétorickou dovedností, takže v otravných herních kláních o „magickou nadvládu jazyka“ (která si takto nadefinoval na základě důvtipné analýzy Havlových her) byl pravidelným vítězem a všechna zmíněná kolbiště opouštěl se ctí. K tomu, že o některých svých méně efektních, více osobních a zřejmě ne vždy srovnatelně úspěšných zápasech otevřeně psát nehodlá, se aspoň otevřeně přiznává, a nemělo by tedy smysl mu to vytýkat; že tato výběrová distancovanost od sebe sama dodává autobiografickému textu s proklamovanou otevřeností a uměleckou ambicí poněkud sterilní nádech, je zřejmě nevyhnutelným rubem zvoleného přístupu.