V neděli zemřel ve věku sedmdesáti let Jiří Ornest (27. 9. 1946 – 9. 4. 2017). Protože to byl především herec, a to herec obecně známý, o jeho smrti i významu se, na rozdíl od řady jiných podstatných, byť méně populárních osobností, píše a hovoří – a je to v jeho případě dobře. Zbulvarizovaná masmédia ovšem, nepíší-li o soukromí, kladou důraz na to, co „znáte z televize“, případně z filmu; na jeho divadelnickou, případně překladatelskou působnost se snaží a patrně ještě budou soustředit jen méně povrchní menšinová periodika. Stran základních dat dnes můžeme odkázat například sem a zmínit tu alespoň některé z méně reflektovaných stránek Ornestovy práce a osobnosti.


Jiří Ornest čte na Večeru RR z Trans-Atlantiku Witolda Gombrowicze, 19. října 2007, Krásný ztráty, foto Karel Cudlín

Jiří Ornest byl chytrý a velmi vzdělaný. To je ovšem pro herce stejně tak výhoda, jako to může být v různých směrech a v různých rovinách zásadní potíž, zvlášť v převládajícím prostředí českého divadla, filmu či televize posledního řekněme půlstoletí. Coby nesporná výhoda se takové dispozice v každém případě projevovaly, například když se Jiří Ornest ujal toho, že svým čtením živě veřejnosti prostředkoval literární dílo (byl i vyhledávaným interpretem četby rozhlasové a audioknih). Činil to ve vybraných případech velmi rád a neobyčejně dobře. Nejen proto, že se pokud vím na takové příležitosti zevrubně připravoval, ale i díky tomu, že byl sám velkým a vnímavým čtenářem, s vytříbeným názorem na to, co je dobrá literatura – ten zpravidla určoval i jeho rozhodnutí pro četbu příslušného autora.

Kritik a editor Jan Lopatka při uvedení Událostí Jana Hanče v prodejně Československý spisovatel 31. října 1991 mimo jiné řekl: „Kdo je dalším z účastníků tohohle našeho setkání. Je to pan Jiří Ornest, který nám přečte to, co si vybral z Jana Hanče. Vím o něm, že by nám nejradši přečetl celou knihu, jenže tak dlouho tu nemůžeme sedět. Tu knihu zná ode mne asi dvanáct let“. Řekla bych, že ve zmíněné touze „přečíst nám celou knihu“, která tu nebyla jen řečnickou nadsázkou, v tomto konkrétním případě vítězila právě Ornestova čtenářská vášeň a mimořádný respekt a náklonnost k předčítanému spisovateli a jeho dílu před instinktem mimořádně dobrého herce – jímž bezpochyby byl rovněž, a tak samozřejmě moc dobře věděl, že také v této sféře je realita zhusta jiná než touha a i sebelepší literární čtení, byť by se při něm mohlo sedět třeba navěky, má svůj neúprosný časový rámec, v němž je ještě schopné udržet pozornost sebevstřícnějšího posluchače. „Vyberte to na deset, maximálně patnáct minut!“ říkal mi důrazně a několikrát za sebou pokaždé, když jsme se domlouvali na jeho čteních v rámci Večerů Revolver Revue. Četl na nich například – a to zcela jistě nikoli náhodou, jako pouhou „zakázku“, tito autoři vedle Hanče patřili k jeho blízkým – například z Gombrowicze, Walsera nebo z eseje Ivana Dubského o posledních dnech Friedricha Nietzscheho. Četl skvěle, s vytříbeným smyslem pro ironii, pointu, obsah a formu. I těm, kteří díla, z nichž četl, znali opravdu důvěrně, dokázal svou nenápadnou, nevtíravou, otevřenou, ale pevnou interpretací odhalovat něco nového podstatného. Svým čtením, zdánlivě zcela civilním, smiřoval alespoň pro tu chvíli s herci i ty posluchače, kteří jsou vůči hereckému světu jinak krajně obezřelí. I v typech vysloveně samotářských čtenářů otevíral možnost připustit, že poslech může někdy zážitek z textu zásadním způsobem obohatit. Na Večerech RR čítával opravdu jen „deset patnáct minut na každého autora, nebo ukázku“ – další hodiny si pak byl ale schopen o onom autorovi nebo díle soukromě povídat.

Jiří Ornest byl chytrý a velmi vzdělaný a byl herec, což dohromady, jak už jsem zmínila, zvlášť v českém prostředí posledního půl století neznamenalo zdaleka jen výhody. V profesním životě se nedokázal někdy vyhnout ani méně obdivuhodným položkám, jež s sebou oficiální působení zvlášť před rokem 1989 přinášelo. Za pozoruhodný dnes však považuji především způsob, jakým byl schopen je veřejně reflektovat. O svém předlistopadovém letitém angažmá v povýtce ubohém Divadle E. F. Buriana řekl: „Na Poříčí u Burianů jsem byl věrný ze zbabělosti, protože se nic jiného nerýsovalo.“ Byl také jedním z mála, kdo svůj podpis pod tzv. Antichartou nahlas označil za své selhání – stejně jako se ke své signaci postavil jeho přítel Michal Pavlata, rovněž výborný herec a „čtec“, který zemřel krátce před ním. To v době, v níž je za zcela normální považována strategie zatloukat, lhát a lakovat na růžovo, případně, abych užila příznačných časových výrazů, neřešit, vyiignorovat, vymlčet a ustát, představuje podstatnou hodnotu.

Jiří Ornest byl chytrý a velmi vzdělaný. Veřejným životem v Čechách minulých desítek let prošel důstojně, mimo jiné i proto, že k tomu, na co neměl důvod být hrdý, se stavěl neokázale mužně. A taky uměl být výborný společník. Ostatně, jak je všeobecně známo, byl to především herec, vynikající herec, byť a protože o této profesi – jak bylo zřejmé z jeho způsobu hraní i slov, jimiž o ní mluvil – věděl a myslel si své. To je ale už téma na další ohlédnutí.