Milí umělečtí přátelé,
povšiml jsem si, jaké reakce vyvolala současná pražská výstava Adolfa Wölfliho, a protože vím, že i Vás v kunstWerku trápí otázka, jak k dílu tohoto tvůrce přistupovat, rozhodl jsem se nedopustit, abyste byli uvedeni v omyl. Je třeba to říci jasně a jednou pro vždy: dílo schizofrenika jménem Adolf Wölfli nebylo uměním. Ale je výtvorem chorého mozku chovance psychiatrické kliniky. A říkám to s plným vědomím obtížnosti určit, co je a co není umění. Co však tedy myslím tím, když říkám, že jeho dílo nebylo uměním? Je jím snad dnes? Z určitého pohledu ano. Protože – řekněme si s Dickiem – souboru aspektů Wölfliho artefaktů byl udělen status kandidáta na hodnocení osobami jednajícími jménem společenské instituce „svět umění“. Tvrdím, že tento status nebyl Wölfliho dílu udělen samotným Wölflim ani jeho činností, nýbrž právě funkcionáři světa umění.
Jistě v tom sehrála významnou roli kniha psychiatra Waltera Morgenthalera Duševně nemocný jako umělec. Se slovy si hrát nechci, ale slovo jako v českém překladu považuji za mimořádně důležité. Protože přesně takové rysy Wölfliho činnost vykazuje, včetně obchodování s vlastními díly a problémů s určováním jejich ceny – Wölfli se opravdu choval jako určitý typ umělce, ale umělcem ve skutečnosti nebyl. A opět to říkám s plným vědomím obtížnosti definovat, kdo je nebo není umělec. Je třeba to říci jasně a jednou provždy: Wölfli byl nemocný člověk a jedním z příznaků jeho nemoci bylo vytváření předmětů, které po formální stránce vykazují podobnost s uměleckými díly. O to bylo pro funkcionáře světa umění snazší je za umělecká díla prohlásit, aby se tím tyto předměty opravdu staly součástí světa umění a uměleckými díly, jež však nestvořil Wölfli, ale právě a jenom ti, kdo je za umělecká díla prohlásili a prohlašují.
Nad motivacemi tvůrců Wölfliho jakožto umělce spekulovat nechci, přesto je zajímavé na Wölfliho příkladu sledovat zrod uměleckého díla, které nazývám uměleckým dílem druhé instance. Tedy dílem, které se stává uměleckým až po zásahu jiné osoby, než je tvůrce hmotného substrátu díla. Byť o Vaší obezřetnosti nepochybuji, musím Vás zde, milí mladí přátelé, opět a jako vždy důrazně varovat: ani v nejmenším není samozřejmé, že to, co najdete v galeriích, natožpak v muzeích, je skutečně umění. Na druhou stranu je ale dobré mít na zřeteli možnost se otázkou, co je a co není umění, zkrátka nezabývat. Pak je ovšem nutné být důsledný.
Možná mi ale budete namítat, že ať už byl Wölfli jakýkoliv, jeho dílo si status uměleckého díla uděluje jaksi samo – svou estetickou hodnotou nebo kurátory neustále zdůrazňovanou kvantitou či snad jakousi komplexností. Odpovídám nikoliv: pokud naznám, že dílo je příznakem duševní choroby, nemohu jej jako umělecké dílo vnímat, stejně jako nemohu vnímat pohyb spastiků jako výrazový tanec. A dodávám, že Wölfli byl sice nejprve schizofrenikem a až později byl označen za umělce, ale že jsem zároveň přesvědčen, že kdyby nějakou shodou okolností dostal příležitost věnovat se tak intenzivně svému dílu, aniž by byl diagnostikován, pak by byl na základě tohoto díla nepochybně uznán duševně chorým. Což mimo jiné v mých očích vylučuje, že by se v tomto případě mohlo jednat o simulantství.
Ale abychom si špatně nerozuměli: dokážu-li na okamžik odhlédnout od společenské instituce „svět umění“ a jejích funkcionářů, pak je mi pochopitelně celkem jedno, jestli budeme říkat Wölfliho dílu umění, či nikoliv, protože je to dílo bezpochyby fascinující. A to fascinující podobným způsobem, jako dvougenerační domek od sklepů po krovy zcela zaplněný pečlivě roztříděným odpadem a s odhadem stáří sbírky přes čtyřicet let. Velkolepý koncept! Stejně fascinující jako mňoukající muž v dámských plastových střevících v městské hromadné dopravě – tohoto performera jsem si kdysi velice oblíbil. A je to dílo vzbuzující podobné pocity, které zažívám před postiženým člověkem – ta nutkavá potřeba dívat se na jeho postižení, která je spojená s vědomím, že se to nesluší. Ale tím se milí přátelé netrapme, podle všeho by chudák Wölfli byl rád, kdyby viděl zástupy lidí proudící zhlédnout jeho dílo, byť by ho možná už tolik netěšilo, kdyby mohl zjistit, kolik z nich se jde podívat na dílo Adolfa Wölfliho a kolik z nich jde okukovat výtvory schizofrenika z Waldau.
Přátelé, přeji Vám i nadále mnoho zdaru a jasnou mysl k tvorbě,
srdečně Váš
Dr. Hirsch
