Nechceme tu spouštět bláhový žalozpěv nad neúprosností technického pokroku. Má to být spíše úvaha nad možností zachránit malá kina, přičemž vposledku jen návštěvník rozhodne, jestli desítky let dýchající genius loci místních kin přetrvá, nebo zanikne a z filmového svatostánku se stane třeba bowlingová herna nebo článek restauračního řetězce, jako je plzeňský The Pub.

První velká pohroma na menší místní kina přišla s americkými multikiny. Lákavé a pompézní budovy s koberci, velkými plátny, desítkami kinosálů a nabídkou filmů od rána do noci zakotvily u nás jako všude jinde v postsocialistickém světě a nelze se tomu divit. Lidé byli lační po všem novém a právě multikina nabídla alternativu k nudi, šedi a ošoupanosti letitých kinosálů s vrzajícími sedadly a okousaným linoleem na podlaze. Navíc se najednou dalo přímo u projekce jíst a pít „po americku“. Je zajímavé, že jako výrazně svačinová se postupně vyprofilovala většina současné filmové produkce, a to zahraniční i tuzemské – patrně je to výraz nějaké skryté souvislosti.

Nástup multikin byl provázen zánikem řady zprivatizovaných kin v Praze i dalších městech, z nichž vznikla casina, herny, bary, obchody, kanceláře či působiště obskurních divadelních spolků. K ucelené představě, jaká byla stran počtu lokálních kin situace třeba zrovna v hlavním městě před a po roce 1989, znamenitě poslouží kniha bratří Jaroslava a Miroslava Čvančarových s názvem Zaniklý svět stříbrných pláten. Technický pokrok pak navíc přinesly domácí kino a nelegální stahování filmů přes internet.

A teď je na řadě digitalizace – slovo, které malé provozovatele kin po celé republice v současnosti nejvíce děsí. Přestaly se takřka vyrábět filmy na 35mm kopiích, končí klasické kotoučové promítačky, utichá „předení kocoura“ v kabinách, všechen „biják“ se vejde na malý hard disk nebo se posílá přímo přes satelit při živém přenosu. Některá kina již kvůli tomu zanikla, jiná balancují na hraně existence. Proces postupné digitalizace malých kin je totiž zdlouhavý a finančně velmi náročný, stát jako obvykle nemá na investici do kultury peníze a navíc mnozí provozovatelé z různých koutů republiky význam tohoto fenoménu nedocenili a jsou v nastalé situaci zcela bezradní.

Nedigitalizovaná kina přestávají být schopna uvádět filmové novinky – stačí se podívat na internetové stránky Unie filmových distributorů a zdejší plán premiér pro rok 2012. Poměr mezi filmy v digitálním formátu a 35mm kopiemi je zcela tristní. Technicky „zaostalá“ malá kina nemají na co nalákat návštěvníky – zejména mladší ročníky. Městské i vesnické kinosály, které od svých počátků byly vždy zároveň i společenským a kulturním centrem (nejlépe s bezprostředně přilehlou kavárnou či hospodou), zejí v některých regionech prázdnotou, zavírají se, jejich provozovatelé končí.

Ovšem není třeba hned házet flintu do žita, neboť jak říkal František Vláčil: „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“ Zatímco státní kulturní instituce, mající kulturu a všeobecné vzdělávání v popisu práce, jsou podobnými technickými „přepadovkami“ náležitě zaskočeny a nedělají nic, na podporu nedigitalizovaných kin vzniklo občanské sdružení, které pořádá vzdělávací konference pro kinaře, pomáhá jim hledat možné cesty přežití (například i změnou dramaturgického plánu) a šíří osvětu o „pro a proti“ digitalizaci.

Neopakovatelný genius loci i četnost a pestrost filmových svatostánků je hodnotou, jejíž cenu si dobře uvědomuje i určitá divácká skupina. Bez nadsázky lze některá legendární kina přirovnat ke starým vlakovým nádražím či hospodám s věkovitým pelem poezie. Pokud se takovíto diváci nechtějí nechat připravit o zřejmě nenahraditelný kolektivní zážitek z projekce v přítmí starého kina, mohou je podpořit především svou věrností. V překlenovacím období – jehož délka je prozatím ve hvězdách –, lze promítat snímky, které obrazily kina před nástupem digitalizace, nebo investovat do promítacího přístroje, který umí přehrávat domácí nosiče DVD a Blu-ray. To je totiž oproti digitalizaci levnější varianta a někteří čeští distributoři vycházejí takto kinům vstříc a nabízejí skromnou část svých filmových novinek i na těchto malých discích navzdory riziku pirátského kopírování.

Malý kinosál lze tedy zachránit spojeným úsilím kinaře, schopného učinit své kino lákavým i bez stálého přílivu filmových novinek, a místních fandů, kteří vypnou domácí obrazovky a vyrazí do biografu.