Michail Kolesov (nar. 1965) je evenský básník, lovec a pastevec sobů, člen pastevecké rodové občiny Chobol. Žije na úpatí Věrchojaských hor, v obci Sakkyryr v Eveno-Bytantajském okrese v ruské autonomní Republice Sacha (Jakutsko). Píše rusky. Začátkem devadesátých let mu ve městě Jakutsku vyšla tiskem básnická sbírka Jukagirské ohně. Knižní výbor z ní byl publikován v roce 2000 pod názvem Lovec ticha a v českém překladu Martina Ryšavého v Edici Revolver Revue. Díky možnosti šířit básně na internetu se Michailu Kolesovovi postupně podařilo získat si čtenáře i mimo oblast, kde žije, a v roce 2014 k velkému překvapení jakutské veřejnosti obdržel diplom laureáta III. stupně celoruské národní literární ceny „Básník roku“, zaštítěné Svazem spisovatelů Ruska. Na základě tohoto úspěchu vydalo největší jakutské nakladatelství Bičik v roce 2016 rozsáhlý výbor z Kolesovových veršů pod názvem Zdálo se mi, že jsem sníh. Dvě následující básně, které do češtiny opět přeložil Martin Ryšavý, jsou z této sbírky.
Souhvězdí Kuřátek
z oblohy spadlé
po ledu jezerním noc rozsypala.
V měsíčním přeludu
srázy hor strmí
za věčnost, jež prostor naskicovala.
Spěchat už není proč,
přát si nic nelze,
nikdy a v dálce je vše od pohledu.
Jen vítr toulavý
poskládat zkouší
blikání hvězdné z těch tesklivých ledů.
Mrazivý zármutek
zhaslého ohně
a zas to ticho jen, známé, až bolí.
Však ví a smlčí to
podzimní duše,
že není k ničemu už komukoli.
***
Máma otce čekávala
dlouhé zimní noci,
zem když chladem pukala
a psi zvenčí kňučeli
do sebevědomého vytí vlků
blížících se k sobím stádům.
Máma otce čekávala
z lavinových svahů,
z nekonečných lovů,
z častých chmurných delirií,
z nebezpečných stezek
i z tvořivých bílých nebes.
Není tady už.
Čeká nyní otce
v nevědomých snech
kreslíc křídla motýlům,
trpělivě a věčně
střežíc pozemskou lásku.