Z připravovaného 104. čísla Revolver Revue, které vyjde na začátku září, přinášíme čtenářům Bubínku ukázku ze seriálu Veroniky RichterovéMichala Cihláře KUBYsmus (čtyři fotosběry ze spící Kuby). Po jedinečných plastových hračkách
(RR 102/2016) a specifických židlích (RR 103/2016) budou tentokrát představeny typické kubánské „vozejčky“.

Michal Cihlář – Vozejčky 

Všimla si toho poprvé Veronika před jedenácti lety v Santiagu de Cuba. Ten člověk tlačil do kopce masivní, podivně zflikovanou bedýnku. Byla sice prázdná, ale stejně mu dávala zabrat, protože Santiago je samý kopec. Bedýnka měla k bokům přitlučené neforemné dřevěné držadlo, trochu jako dětský kočárek, ale dítě v ní nebylo. Ostatně, zde na ostrově se kočárky ani nevyskytují. Celá byla špinavě hnědá, takže splývala s oblečením a pletí majitele. A dost protivně to vrzalo, přestože byla prázdná… Pointa výjevu byla v tom, že bedýnka měla ke dnu přidrátované dvě osy a k nim místo koleček přivařená malá kuličková ložiska. Tento v pravém kubánském slova smyslu revoluční vynález jsme pak vídali v Santiagu velice často. Patří bezesporu ke koloritu města. Po čase jsem dokonce získal pocit, že otec tohoto zlepšováku musí být určitě místní rodák, kutil a osvětář, protože jinde na ostrově jsme se s tímto typicky santiagským fenoménem setkávali už jen výjimečně. Podobné vychytávky vzešlé z bídy se dají vidět jistě i v Latinské Americe nebo v Asii, ale tady, tady to vypadalo na opravdovou mekku všech vozejčků…

Uběhlo deset let a my byli v Santiagu znova. A všechna naše očekávání s námi. Centrum města se sice k naší lítosti trochu zglobalizovalo, na pěší zóně přibylo pár načinčaných obchodů se značkovým zbožím (pro běžné Kubánce něco jako virtuální realita), zatímco třetině domů na periferiích ubyly po ničivém uragánu Sandy střechy. Proletáři s kárkami z ulic ale nezmizeli. Možná jich bylo dokonce víc. Neokázale živelná tvůrčí recyklace je tu stále zaručenou cestou, jak překlenout živoření. Takže vše při starém. Oddychli jsme si. Zní to asi strašlivě, ale máme radost… Fotografujeme. A mě při tom napadá, že ty velmi ubohoučké vozejčky se určitě ještě nikdy předtím nedočkaly vlastní fotky. Že ty naše náhodné snímky zůstanou, až se jednou vozejky pod tíhou času a svého nákladu rozpadnou, tou jedinou obrazovou zprávou o jejich obskurní podobě… Právě nás chvatně míjí chlapík s improvizovanou pojízdnou ohrádkou z drátů, na dně kus lepenkové krabice od piva Cristal, aby se snad starý pytel od rýže naplněný sešlapanými pivními plechovkami nebo PET lahvemi neprošoupal o asfalt dřív, než ho tento potulný sběrač dotlačí do výkupny. Jemu podobné existence se supími zraky, doživotní hledači skla a plastů, ti všichni v silném provozu neustále křižují ulice Santiaga a svou bezpečnost řeší jen odrazkami z přidrátovaných cédéček. Ve výkupně pak dostanou za kilo zplacatělých plechovek v přepočtu pár halířů… Potom jsou tu pracanti, kteří prostě jen něco někam důležitě vezou, třeba plné barely s dešťovou vodou nebo zrezavělé plechy, a vůbec si nevšímají toho, že jejich kárka se už tak trošičku rozpadá. Na Kubě je i obyčejný hřebík pořád ještě nedostatkovým zbožím… Nejširší škálu vozíků ale mají „podnikatelé“, ke kterým byla poslední Raúlova léta konečně vstřícná, jelikož jim už – i za pouhý náznak soukromého podnikání – nehrozí perzekuce. Tyto „firemní“ vozíčky poznáte buď podle toho, že jsou uzavřené, že jde vlastně o jakési dřevěné přepravní bedny s víkem, nebo že jsou natřené pestrou barvou, případně opatřené ručně malovaným nápisem, např. HELADO (kopečková zmrzlina), GRANIZADO (ovocná šťáva), nebo PAN (chleba). Vozíčky s chlebem ale barvami hýřit nemusí, protože chleba nepotřebuje reklamu. Jeho rozvoz je běžný až do pozdního večera, a zejména tady v Santiagu, které se dlouhá léta potýká se smogem, je to dost krušná práce. Někdy na sebe prodejce přitahuje pozornost zvukem píšťalky. To bohatě stačí, protože do oken se tu sklo nedává. Jiní prodejci tlačí vozík potichu, třeba s napytlíkovanými vlastnoručními sušenkami. Naopak prodavači banánů, výjimečně i ananasů, jsou poměrně hlasití. Ale co si pamatuji, snad nejhlučnější byli cibuláři a česnekáři s dlouhými těžkými copy cibule kolem krku. Vozík je pro ně patrně stále ještě luxusem. Jeden mladý černoch nám nabízel jakési sazeničky i s hlínou v úhledných PET-lahvových vaničkách, celý jeho podnik se vešel na jedno staré, kompletně nazeleněné stavební kolečko… Jak se někomu rodinný podnik vzmáhá, mění se radikálně i podoba vozíčku, ložiska se nahradí malými pryžovými koly, aby skleněné lahve se šťávou moc necinkaly, boky škatule nějaký šikovný soused v rámci barterového obchodu pomaluje veselými obrázky, třeba americkými Mickey Mousi. Čím je motiv kýčovitější, tím je majitel i klientela spokojenější. Většinou nechybí ani nádherně typograficky vyvedený hrdý název podniku. Pro ručně psané písmo tu totiž mají, stejně jako pro tanec, vrozený cit. Krámek, protože slovo bedna se tu už moc nehodí, je někdy opatřen i slunečníkem, aby slunce do zboží tolik nepeklo. Na úplně nejvyšší příčce mezi vozíčkáři je ale ten, kdo si krámek namontuje přímo na trojkolku, a je tak, například s velikými trsy banánů, daleko rychlejší a obchodně pružnější…

Santiago mne fascinuje. Nejen jako barevné kopcovité mraveniště, ale hlavně jako město, které štědře staví na odiv tuto bizarní kumulaci nejrůznějších pojízdných výrobků. Opravdu nevím, proč jsou na koleně vyráběná vozítka v tak hojné míře právě zde, ale tak to prostě je. Dost možná, že pravou příčinou je zdejší kopcovitý terén. Čím víc se blížíte zpět k Havaně, tím je tato recyklace z nouze vzácnější. Nebo skrytější? A to i přesto, že v Havaně ani jinde na ostrově se rozhodně nedá mluvit o všeobecném blahobytu… Při pohledu na jezdící prkenné ohrádky a bedničky, ekologicky dokonale čistá vozítka, by mne dost zajímalo, kolik jejich uživatelů se už někdy setkalo se slovem design. I v těchto souvislostech začínám o smyslu designu docela vážně pochybovat. Zejména toho přešlechtěného, který na nás ve dne v noci chrlí konzumem prožraná Evropa…

Vrzání ložisek chápu jako hudbu budoucnosti. Santiago má v tomto směru náskok…

A trochu mi to celé připomíná i příběh pěnkavy bledé, která se v pradávných dobách zabydlela na Galapážských ostrovech. Aby tam populace těchto ptáků vůbec přežily, naučily se, jako jediné pěnkavy na světě, vybírat larvy ze štěrbin kůry stromů pomocí trnu z kaktusu, který drží zobákem a na který si potravu zručně nabodávají. Darwinovi bylo toto speciální konání jednou z hlavních inspirací pro jeho evoluční teorii. Pěnkavy nebo Kubánci, ostrov jako ostrov.

Evoluce z revoluce.