Nečekal bych, že budu mít někdy potřebu veřejně se vyjadřovat na adresu prezidentského kandidáta. Taky by mě ale nenapadlo, že hned několik mých přátel a známých bude v prezidentské volbě podporovat tlachala s olbřímími ambicemi a pochybnou minulostí, neschopného věrohodné sebereflexe.

Začnu osobní vzpomínkou. V letech 1990–1994 jsem navštěvoval písecké gymnázium. Písek byl tehdy jedním z mimopražských center skinheadského hnutí v Čechách; během těch čtyř let jsem tam od
nakrátko ostříhaných hochů, vyskytujících se vesměs ve skupinkách, dostal párkrát přes hubu, což mě jednak utvrdilo v názoru na ně, jednak to ve mně podnítilo jakousi zvědavost (odkud se takovéhle typy berou?), a rovněž mi to dodnes zafixovalo určité vzpomínky: mimo jiné na to, jak se mnozí skinheadi jako nezpochybnitelné autority dovolávají „doktora Franze“. Odkaz na akademický titul tehdy dodával nejistým adolescentům intelektuální jistotu a Vladimír Franz byl navíc už v té době něco jako celebrita (občas o něm napsal nějaký časopis, třeba Reflex, Vlasta či Rock&Pop, tu a tam se o něm člověk něco doslechl i jinde). Jistě, vzpomínky jsou ošidné a třeba byl tehdejší Franzův zájem o „problémovou a sociálně neukotvenou mládež“ (tak prezidentský pretendent dotyčné ostré hochy nazývá dnes) skutečně jen sociologický, studijní a vůbec bohulibě motivovaný, jak poslední dobou při různých příležitostech uvádí. Skinheadi každopádně Vladimíra Franze časem omrzeli (možná i proto, že od nich prý kdesi po zvlášť usilovném kázání rovněž dostal nakládačku), a tak na dráhu subkulturního pozorovatele/guru rezignoval a začal se profilovat jako výtvarník, skladatel a body artist.

Zůstaňme ale ještě na chvíli u těch raných devadesátých let. I když by se při větším úsilí nejspíš bylo lze dopátrat i výživnějšího materiálu, stačí na Googlu zůstat jen chvilku a vypadnou na vás zajímavé věci. Třeba projev Vladimíra Franze na koncertě kapel Braník a Orlík z 1. 5. 1990. Kvalita záznamu je nevalná, lepší je přepis oné řeči: „Kamarádi! Je tomu tak řádově pět měsíců, kdy na Chmelnici vznikla… vzniknul název Nová česká jednota. Nyní je květen vlastně a vychází její první předčíslo, časopis Čech. Tam se dočtete vlastně hlavní zásady, co udělat pro to, aby se ty zásady nějakým způsobem naplnily. Je potřeba se sejít a – pardon, malej moment – je potřeba se sejít, najít mezi sebou… rozhlídněte se kolem sebe, najděte ve svým středu ty nejschopnější, organizačně nejšikovnější, který dokážou, prostě dokážou jednoznačně formulovat. A dokážou prostě říct, co i vy očekáváte od Nový český jednoty. Protože ruka, která má takhle, udělá méně, než která je takhle. Jednota musí bejt jednotná. A nová. A česká. Proto – přichází doba taky prázdnin a v době prázdnin, jak známo, všechno jde do ztracena – proto se musí uskutečnit první sraz ještě před prázdninama. Kdy to bude, se myslím včas dozvíte. Svoláváme proto sraz první Nový český jednoty. Oi!“

Připomeňme si společnost, v níž se onen večer tehdy téměř již třicetiletý doktor práv ocitl: kapela Braník, která hrála před výše citovaným ciceronským výkonem, proslula texty jako „Tvý poslání je svatý, budeš ty svině bít, / negry, cikány a žlutý, nenech je v klidu žít“ či „V postranních ulicích je vodbarvenej černoch / Otravujou vzduch lidem berou klid / Že je tu živíme no to je teda terno / Polejt je benzínem všechny zapálit“ (díky tomu se Braník dokonce dočkal pozornosti soudů, což je u nás po listopadu 1989 skutečně ojedinělé). Pro názornější představu se stačí podívat třeba na následující popěvek, případně na ještě vyvedenější kus.

Skupina Orlík, jež nastoupila po citovaném Franzově projevu, stála v květnu 1990 teprve na počátku své pozdější popularity. K té krom chytlavých textů (pravda, mnohem zdrženlivějších, než jaké psali kolegové z Braníku) a polkových rytmů přispělo i to, že dva ze čtyř členů kapely se za perestrojky stihli proslavit ve filmu (Daniel Landa se objevil mj. ve Smyczkově filmu Proč?, David Matásek byl stálicí Kleinovy „básnické“ trilogie). Plasticky si lze tehdejší tvorbu Orlíku připomenout skrze plamennou promluvu frontmana a následující klip, natočený pro švédskou televizi, nebo skrz ještě údernější song.

In dubio pro reo: možná tehdy Vladimír Franz nevěděl, s kým má tu čest, anebo to věděl, a snažil se všechny přítomné skutečně jenom usměrňovat k pozitivním hodnotám – prý hlavně ke sportu, sebekázni a k obezřetnému postoji vůči drogám. V každém případě je škoda, že po všech těch letech necítí potřebu celou věc komentovat razantněji, než jak to učinil v textu Já a skinhead? [sic]: „Pravda, z dnešního pohledu asi naivně jsem tehdy nový establishement [sic] vyzýval, aby se v tomto ranném [sic] stádiu svobody začal undergroundovou mládeží vážně zabývat. Přesněji tou její částí, u které hrozilo vážné nebezpečí radikalizace, ale ještě byla reálná šance ji od tendencí k pravicovému extremismu odstřihnout. To byl také logický motiv pro mou tehdejší přítomnost v tomto prostředí, k čemuž se hlásím jako ke svému neúspěchu, ale nikoli jako morálnímu selhání. To je celé.“

Je-li tohle tedy celé, podívejme se, jak se náš kandidát představuje ve žhavé současnosti, po nějakých dvaadvaceti letech. A abychom vyloučili možnost „recyklování ohavně lživých informací“ či „skandalizace“, omezme komentář na minimum a dejme zaznít převážně samotným Franzovým názorům na rozličná aktuální témata, zveřejněným na jeho oficiálních stránkách.

Takto se kupříkladu profesor DAMU vyjadřuje ke vzdělání: „Vzdělání je nástroj poznání. Poznání světa a vlastně je to i možnost, jak dál může [člověk] přežít. Vzdělání. Vzdělanost. Vzdělávání. V tom je naše síla. Máme v tom historickou tradici. Myšlenka novodobého českého státu klíčící již v hlavách buditelů byla dílem vzdělanců. Proto rozvíjejme vzdělanost. Netýká se to jenom vědění o věcech, o lidech, o světě, týká se to… ovlivňuje to způsob chování lidí, jejich kultivovanost, jejich kulturnost, protože bez všech těchto věcí nemůže vzniknout plnohodnotný demokratický stát.“

Vzdělání, či přesněji „vytvoření vlastních vzdělaneckých elit“, vidí náš kandidát i jako klíč k řešení „takzvané romské otázky“ (mimochodem, mám za to, že pokud někdo bývá obviňován ze sympatií k pravicovému extremismu a nese to nelibě, měl by si svůj slovník hlídat úzkostlivěji než jiní – už z ryze pragmatických důvodů): „V současnosti jsou Romové občané tohoto státu. Myslím si, že by nebylo dobré přistupovat k Romům z hlediska diskriminace ani negativní, ani pozitivní. Takzvaná romská otázka nemůže být vyřešena jednostranně. Musí být předmětem dialogu mezi většinovou společností a Romy. Aby takovýto dialog mohl proběhnout a byl plnohodnotný, musí, nebo měli by, Romové klást akcent na vytvoření vlastních vzdělaneckých elit. Romům bych pak chtěl vzkázat asi toto: bylo by velmi dobré, kdybychom měli víc romských lékařů, romských právníků, romských soudců, politiků… v umělecké sféře víme, že romský národ je velmi muzikální, proč někdo by nemohl hrát v České filharmonii třeba? Samozřejmě to není a nebude jednoduchá cesta. Je to cesta vůle. Vydejme se na ni společně.“

Nestačí se ale jen společně vydat na cestu, je také nutné se při té příležitosti obrodit, poněvadž: „Mravní obroda národa je zkrátka nevyhnutelná. Není nutné, aby se to stalo hned, ale musí se to začít dít. Nechci totiž ani domýšlet, co by se stalo, kdyby se k nějaké aktivitě vzmohli i ti nemyslící. Obávám se, že by šlo o aktivitu hrubě nesametovou.“ Tomu, aby se tak nestalo, může zabránit i prezident: „Nazval-li jsem úřad prezidenta rolí, měl jsem k tomu dobrý důvod – on je totiž zároveň hercem jedné z hlavních postav a zároveň divákem, což je rozdíl oproti prezidentským systémům třeba v USA nebo ve Francii. Je sice prezidentem, ale zároveň nepřestává a nesmí přestat býti občanem. On je dokonce prvním občanem, ne ve smyslu hierarchie, ale ve smyslu bojové linie – on by měl stát v čele, v první řadě.“
Pro ilustraci to myslím postačí, ačkoli by bylo lákavé a snadné pokračovat. I z citovaného lze dobře vyčíst, jak se ve Franzových veřejných vystoupeních znovu a znovu – v tématech, v argumentační výstavbě, v pokusech o obrazné vyjádření, v jazykových škobrtnutích a uřeknutích, v celé té snůšce banalit a úžasných klišé – vyjevuje hystericky přehrávaná, na odiv stavěná „kulturnost“ (jež však, zdá se zároveň, pro umělce samotného není něčím samozřejmým), obskurní národovecký mysticismus a jakési new age třeštění, to vše okořeněné latentní fascinací násilím a mocí ruku v ruce s Hassliebe pociťovanou vůči stádu.

Tahle pestrá směsice zřejmě nikoli náhodou připomíná světonázor, k němuž se od někdejších přímočarých proklamací dopracoval Daniel Landa, jeden z někdejších Franzových „kamarádů“ z Orlíku – ten se dnes zaklíná Jungem, pasuje se na strážce odkazu Karla Kryla, na podporu obecného blaha a ku povznesení veřejné mravnosti zakládá občanská sdružení a s Václavem Cílkem medituje nad mocí kamenů (naposledy zmíněná taškařice je natolik zábavná, že stojí za vidění). Franz i Landa svému publiku servírují vizi víceméně totožného pseudořádu a pseudomystiky; rozdíl je v tom, že Landa je skrze své pop-songy, kýčařské muzikály či rádobyesoterické spolky jako Ordo Lumen Templi prodává úplným prosťáčkům, zatímco Franz ve svých kantátách, filmové a scénické hudbě a prezidentské kampani oslovuje přece jen náročnější publikum.

Není divu, že jeden umělec nachází v tom druhém dodnes zalíbení. Daniel Landa v nedávném interview k prezidentské volbě prohlásil: „Zatím se mi jeví nejzajímavější ten Vláďa Franz. Dlouho jsem ho neviděl, ale známe se docela dobře, tak předpokládám, že by si se mnou jako prezident ze starýho kamarádství dal kafe a zeptal se mě, proč si myslím, že tak bouřlivě aplaudují desetitísícové haly při mých přidrzlých projevech mezi písněmi a co tím sleduji.“

Na jeden takový „přidrzlý projev“ se ještě podívejme. Dokoukat jej do konce a nevyprsknout při tom aspoň jednou smíchy sice dokáže nejspíš jenom bardův zarytý fanda nebo neochvějný stoik, je ale zajímavé, že některé obraty jako by si ve své řeči Landa vypůjčil z výše citovaného Franzova proslovu z roku 1990 („Vážení kamarádi“„svolat spoustu lidí k určité jednotě“„obcházím morální autority, jejichž jména se dozvíte“). Mezi vrcholy celé řeči pak nepochybně patří konstatování, že mezi námi „chybí jedinci velkých formátů jako Baťa, Komenský, Tyrš, Karel IV., Foglar a mnoho dalších“. Možná by zanedlouho jejich řady mohl rozmnožit i prof. JUDr. Vladimír Franz?

Daniel Landa, primus inter pares „Vláďových“ příznivců (mezi něž se podle kandidátových stránek řadí i takové kapacity jako Jan Hřebejk, Tomáš Hanák, Petr Vachler, Václav Marhoul, Ondřej Havelka či Ota Jirák), se dnes ke svému mladickému angažmá hlásí poněkud rezervovaně – ale na druhou stranu si nějaký ten svůj někdejší šlágr dodnes rád střihne. Je myslím pramálo důvodů domnívat se, že by tomu u jeho někdejšího „starýho kamaráda“ mělo být výrazně jinak.