Týdeník Respekt považoval před časem za vhodné upozornit na projev, který pronesl Petr Pithart při příležitosti Havlových nedožitých osmdesátin. Upozornění má v titulku citát „Pane premiére, seberte odvahu a mluvte tak jasně jako Václav Havel“. Řeč se týká mimo jiné českého vzdalování se od západu a současných populisticko-autoritářských tendencí, na sociálních sítích vzbudila značný ohlas – a Pithart v ní mezi mnoha obecnostmi udělal i narážku, v níž lze spatřovat šťouchanec do Andreje Babiše a „hnutí“ ANO: „Myslím teď i na hlasy našich […] voličů, kteří se chystají volit ty, kdo podbízivě velebí nerozlišený homogenní lid, a ten je přece vždycky pracovitý, moudrý, poctivý, a šmahem zatracují nerozlišený, jakoby taktéž homogenní svět politiků. A ti jsou přece líní, neschopní zloději. To je, vážení, sama esence populismu, odmítající politiku.“ Dne 17. listopadu měl další proslov, v něm se otřel o oligarchovu politickou základnu, avšak opět pouze v narážce: „Následující volby budou nejdůležitější. Vedle normálních stran si budeme moci vybrat také firmu, dokonce rodinnou.“ Tedy Pithart vyzývá k jasné řeči – a současně sám v mediálně hojně reflektovaných projevech hovoří o Babišovi, jako by to byl Lord Voldemort – ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Působí to kluzce. Zbytky české demokracie přece nejsou ohroženy nějakými obtížně uchopitelnými „oněmi“ – jsou mimo jiné ohroženy zcela konkrétním oligarchou Andrejem Babišem a zcela konkrétními lidmi, které si de facto nakoupil. Jako by si Pithart (a s ním i mnozí další představitelé české občanské společnosti) neuměl připustit, že rádoby elegantní neadresné fráze jsou v dnešní době k ničemu, že prozrazují nejvýš dezorientovanost nebo nedostatek odvahy se oligarchovi a jeho lidem přímo postavit. Další nepříjemnou věcí je, že v Čechách se opět začíná pěstovat praxe narážek a nepřímých pojmenování, tedy jeden z nejhnusnějších zvyků normalizační doby. Přesně, byť v jiné souvislosti, to kdysi pojmenoval Zbyněk Hejda: „Máloco je mi tak protivné, jako jsou narážky, kterých se obecenstvo vděčně ujímá. Vytváří se tím konsensus v jakési polomyšlence, nálada, ve které nic není vidět ostře.“
AD

Zklamalo mne, že Miloš Zeman opět neudělil státní vyznamenání autorovi svého oficiálního portrétu, fotografovi Herbertu Slavíkovi. Tento čaroděj retuší a tvůrce mistrovské kompozice horních končetin našeho zlého klauna by si medaili z takových rukou již dávno zasloužil. Nelze než doufat, že se tak stane v příštím roce.
VK

„Dvě hodiny si povídali v jeho domě, další hodinu na zahradě. Nakonec si režisérka Irena Pavlásková od světového literáta odvezla, v co ani nedoufala: práva na zfilmování jeho knihy Pražské orgie. […] Už když text Philipa Rotha četla poprvé, říkala si v duchu – Tohle bych chtěla natočit, v tak útlé knížce je úplně všechno! […]. A do třetice dorazil dopis – ‚Pan Roth vás očekává toho a toho dne ve 14 hodin ve svém domě v Connecticutu,‘ líčí Irena Pavlásková směs nadšení i trémy. […] Jak přijal Roth režisérku z Česka? ‚Ptal se úplně na všechno: jestli mě zajímá politika, jak si pamatuji 70. léta, kdy se Pražské orgie odehrávají.‘ […] Pavlásková si ze setkání odnesla tři poznatky: že člověk se má pokusit i o nemožné, že dané slovo platí a že znakem velikosti je skromnost. […] Zatím se však zabývá filmem samým. Zachová rámec knihy, americký spisovatel alias Roth přijíždí do Prahy 70. let s jistým posláním, setká se s provokativní živelnou Olgou a s prostředím divokých večírků v pověstné vile, kde se mísí filozofie s erotikou, umělci režimní se zakázanými a vědomí, že jsou odposloucháváni, přidává na dráždivosti. […] A kdo bude hrát Rotha? ‚Sám mi navrhl, že by to mohl být Adrien Brody; typově se mi taky líbí, ale nevím, je-li to reálné.‘“ Ano, je to reálné. Kdo chce hádat jméno filmové publicistky, může jednou, je to až k uzoufání snadné. A pokud by čtenář přece jenom stál o nápovědu: odpovědní redaktoři příslušného deníku nemají žádný problém s tím, že rubrika, kterou běžně zaplňují texty tohoto typu, pořád ještě ze setrvačnosti nese název Kultura.
MV

Pokud jde o oblast hudby, tak dosud nejzásadnější počin k úspěšně postupující werichizaci Václava Havla pravděpodobně představuje píseň Zdeňka Svěráka, Jaroslava Uhlíře a Davida Kollera. Kdyby uměla Šípkova Lavička Václava Havla zpívat, znělo by to podobně – party pěveckého sboru by pak mohl obstarat Gebauerův záhon srdcí od Nové scény.
VK

Pro Svobodné fórum (16. 11.) pořídila Johana Hovorková rozhovor s herečkou Bárou Štěpánovou. Podnětem se stala skutečnost, že herečka jako jediná zmínila v „původně zcenzurované Show Jana Krause“ – jež ovšem sama o sobě byla pro soudného diváka z rodu zážitků, na které se nevzpomíná snadno – i Andreje Babiše: „Bylo kdysi takové heslo: Republiku si rozvracet nedáme. Tak prosím pěkně: Naši zemi si ukrást nedáme. Ani tím monstrem na Hradě, ani tím pánem ze Slovenska“. V důsledku toho pak kromě jiného obdržela, jak v interview popisuje, sms, v níž ji pisatel podepsaný jako Andrej Babiš zval na večeři, „aby jí to vysvětlil“. Štěpánová v rozhovoru rozvádí svůj názor na tohoto muže i jeho působení v České republice, hovoří také o tom, proč za „velké zklamání“ a „kýč“ považuje nedávnou akci na Staroměstském náměstí a proč nepodepsala manifest herců z těch dnů: „Tam se také o panu Babišovi nemluvilo. Ale jak by taky mohlo? Jirka Bartoška vede karlovarský festival, který získává státní peníze, Jan Burian je ředitelem Národního divadla, které má peníze ze státního rozpočtu. Pan Babiš může stokrát říkat, že jeho novináři mohou psát, co chtějí. Nemohou. Buď proto, že se bojí, nebo prostě proto, že jsou slušně vychovaní. A slušné vychování člověku nedovoluje, aby házel špínu na toho, kdo ho platí.“ Celý rozhovor si lze přečíst na http://svobodneforum.cz/bara-stepanova-nejde-jen-o-ohavneho-prezidenta-ale-i-o-babise-a-o-nasi-svobodu/.
TP

Jak lze brát vážně kritiku Miloše Zemana od chartisty, který pracuje pro Andreje Babiše? Takové a obdobné otázky si dnes naštěstí klade Svobodné fórum: http://svobodneforum.cz/jak-babisuv-machacek-kritizuje-cenzuru-na-prime-a-varuje-pred-normalizaci/.
VK

Je pěkným zvykem, že se na podzim předávají všemožné řády, metály a ocenění. Pozornosti se přitom dostává hlavně těm bombasticky vyhlašovaným, zvlášť s tzv. „kontroverzními“ laureáty, od Boba Dylana po Daniela Hůlku, a skromnější, leč neméně úctyhodné ceremonie zůstávají spíše stranou zájmu. Pohříchu tak bezmála zapadla zpráva, že Unie českých spisovatelů 5. listopadu vyhlásila laureáty své ceny za rok 2016. Jak se praví ve stanovách, UČS „při výběru laureátů ceny zohledňuje nejen uměleckou kvalitu jejich díla, ale rovněž jejich morální kvality a společenskou angažovanost“. Zárukou správné volby oceněných je už vedení UČS, předseda Karel Sýs a místopředseda Michal Černík: kdo by pochyboval o umělecké kvalitě jejich díla či snad o jejich morálních kvalitách a společenské angažovanosti? (Pokud by se někdo takový přece jen našel, připomeňme, že oba slovutní mužové jsou rovněž držiteli Ceny UČS, a zmíněné „kvality“ jsou tudíž nezpochybnitelné.)
Kdo tedy náročným kritériím poroty vyhověl letos a zařadil se tak po bok dříve oceněným (vedle současného předsedy a místopředsedy UČS jsou mezi nimi takoví velikáni jako Zdeněk Troška, Petr Žantovský, Erazim Kohák, Jaroslav Čejka, Lenka Procházková, Milan Blahynka, Zdeněk Frýbort, Jiří Žáček či Miroslav Florian)? Ocitujme doslova: „Ceny UČS převzalii (sic!): Petr Vronský – za celoživotní hudební činnost; Gustav Oplustil – za přínos české televizní zábavě; Jaroslava Obermaierová – za celoživotní hereckou práci; Vlastimil Vondruška – za dílo Husitská epopej; Ivan David – za odvážné občanské postoje.“
Nezbývá než pogratulovat porotě k vytříbenému vkusu a laureátům k podivuhodné ceně.
PO

Deník Blesk přinesl pozoruhodnou fotografii z roku 1985, na níž normalizační prominenti slaví narozeniny Ladislava Štaidla. Na snímku to velice sluší Jiřímu Andrlemu, výtvarníkovi, jehož „díla sjednocuje víra v humanitu“, jak nedávno uvedl Richard Drury, kurátor současné autorovy retrospektivy.
VK

Pointou rozhovoru nazvaného Souboje s nepřijatelným duchem doby, který Zdeněk Staszek vedl v časopisu Host č. 8/2016 s Ondřejem Slačálkem, je stručný a rázný ortel nad Kahudovým románem Vítr, tma, přítomnost, o němž Slačálek praví jednak, že to je román „konce jedné epochy“, a dále a konečně, že to je román „skepse a únavy, kde je všechno koupené, domluvené, ubastlené nějakými spiklenci, jejichž verbovkám nejde odolat. Literárně je to silný text, politicky i lidsky vzato je to nepřijatelná kniha“. O několik odstavců výše Slačálek sám o sobě bez rozpaků prohlašuje: „Mě asi literatura do značné míry udělala tím, kým jsem. Setkání s radikální pluralitou světů a zkušeností, byť složených jenom z písmenek, je hrozně formativní a je předpokladem určitého typu vnímavosti“; soudí pak, že současná literatura by tím, že „osvobozuje ze zapouzdřenosti a dává vhled do perspektivy druhých“, mohla sehrát zásadní roli „v obnově citu pro druhého, ve schopnosti formulovat nějaké hlubší a strukturovanější vhledy“. Při představě, jak asi musejí vypadat texty o literatuře od méně jedinečných Slačálkových současníků, jejichž vnímavost se na rozdíl od té jeho nezakládá na „hrozně formativní“ zkušenosti a kteří nejsou schopni dokonce ani takového „citu pro druhého“, ani natolik „hlubokých a strukturovaných vhledů“, jaké Slačálek předvedl nad Kahudovým románem, se člověk nemůže neotřást hrůzou.
MV

Šéfredaktor Hostu Miroslav Balaštík vydal knihu sebraných rozhovorů se spisovateli nazvanou Literatura v čase lovců. V obtýdeníku Tvar (3. 11. 2016) o tom píše Andrea Chrobáková-Lněničková. Její text vyšel pod titulkem Rozhovor jako zpráva o situaci – a jakýmsi pozoruhodným řízením osudu se ocitl v rubrice Recenze. Co se dozvíme? Především dostáváme zprávu o Balaštíkově situaci, která není pouze dobrá, nýbrž vynikající. Tazatel Balaštík „působí uvolněně“ – a to přesto, „že je na rozmlouvání připraven“ (pro jednoduše strukturované čtenáře: je-li připraven, znamená to, že si „v průběhu příprav […] zformuloval témata, jichž se bude chtít dotýkat“). Připravený Balaštík je současně „natolik citlivý“, že svou přípravou („svým programem“) zpovídaného „nesvazuje“. Jak to ten chlapík dělá? Inu, „umí naslouchat“. A nejen to: umí se ptát „naléhavě“ – „sem tam třeba provokativně“ – a „nebojí se oponovat“. Avšak pozor: není „oponentem zběsilým“ – stačí mu, „když si v problému lehce ‚zaryje‘“, a zpovídaný literát se hned „projeví otevřeněji“. Tazatel se „neupozaďuje, ani z rozhovorů neční“; ač „udává směr, není manipulativní“; přitom (a snad i navzdory tomu, že zpovídaného „nesvazuje“ svou přípravou) se „nenechá vláčet spisovateli, umí udržet prvotní téma, i pokud se tázaný z rozličných důvodů pokouší uhnout z otázky a odbočit tematicky jinam“. Tyto odbočky dokáže lehce zarytý Balaštík „zarazit přehlednou sumarizací řečeného“ a vrátit tak „spisovatele k původní otázce“. Je to sice zcela vyloučené, ale kdyby i přesto nějaký čtenář ještě pořád neměl jistotu, že rozhovory vedl skutečně výjimečný člověk, získá ji po další mohutné podkuřovací dávce: pokud nějaký rozhovor přece jen úplně dobře nevyšel, pak věřte, že se „projevil faktor, který není v tazatelově moci […] ovlivnit: momentální nesdílnost dotazovaného, neschopnost narychlo formulovat náročnější odpověď“. Balaštík „nad mnohými problémy nahlas přemýšlí a svým přirozeným zaujetím a hledačstvím dovede protějšek zneklidnit až k odpovědi, která vyroste jakoby mimochodem“. Spisovatele si získává „právě svou opravdovostí, přehledem, nenuceností a potřebou hledat odpovědi“. Teoreticky je možné, že se autorka dosud nestihla seznámit s tímto příspěvkem Českého rozhlasu, který se pojednávané knihy týká a v němž mimo jiné čteme: „‚Bral jsem jako uznání, když v odpovědi zůstala i nějaká myšlenka, kterou jsem tam doplnil já,‘ přiznává se Balaštík.“ Je tedy snad ještě skvělejší než skvělý – a článek rádi zprostředkováváme, s nadějí, že silný cit a obdiv pí. Chrobákové-Lněničkové se bude jen a jen rozvíjet.
AD

Knihu roku Babišových Lidových novin 2016 by měl získat svazek fantastické kulturní osobnosti Jiřího Janouška s názvem Lendl Werich Hušák, respektive Byl jsem u toho, když Lendl stoupal na tenisový trůn, Werich uzavíral svou životní pouť a Hušák vsadil Sazku do hry o arénu. Vydalo nakladatelství Práh.
VK

Lidové noviny publikovaly 21. 11. rozhovor s prof. Vladimírem Franzem (Podporu Zemana mi elita neodpustila, část dostupná zde), který v roce 2013 neúspěšně kandidoval na post prezidenta a před druhým kolem volby podpořil Miloše Zemana. Ústředním sdělením je profesorovo bědování: má chudák v poslední době málo kšeftů od divadel, a to, jak soudí, proto, že se stal obětí msty za politický postoj (redakce Babišova listu tuto informaci považovala za natolik brizantní, že ji anoncovala na první straně). Co přesně se Vladimíru Franzovi děje? Z přívalu frází, odporujících si nekonkrétních výroků i čirých blábolů, pronášených sebestředným narcistním chlapíkem to lze jen obtížně poznat. Tvrdí, že je divadelním světem „vaporizován“ (termín z Orwellova románu 1984, značící likvidaci lidské bytosti), a to proto, že podpořil současnou hlavu státu; probíhá to prý „naprosto natvrdo“. Je-li však dotázán, zda od prezidentské volby skutečně nedostal žádnou „větší zakázku“, odpovídá: „Zůstalo pár osobně velmi slušných lidí, divadelníků a režisérů, ale tím to vadne.“ Rozumíme tomu tedy tak, že kšeftů prostě není tolik, kolik by jich profesor chtěl. Je-li Franz požádán, aby vysvětlil, co si máme představit pod „vaporizací“, vypadá odpověď následovně: „Udělal jsem třeba rozbor opery Válka s mloky v rozhovoru pro časopis Xantypa, ale pak jsem se dozvěděl, že to ani nevyjde. Netýkalo se to nijak politiky, byl to ryze odborný názorový článek, ale jde to obecně touhle formou.“ Rozumíme tomu tak, že umělec, honosící se profesorským titulem, považuje za „vaporizaci“, když s ním připitomělý barevný magazín neotiskne interview (příznačnou reakci časopisu viz zde, a dokonce mu nepřipadá divné tvrdit, že pro tentýž časopis Xantypa (Xantypa!!!) připravoval „ryze odborný názorový článek“. Profesor Franz si jde na nedostatek postěžovat k Babišovi do novin (snad mu Capo di tutti capi pošle esemesku s nějakou nabídkou nebo aspoň pozvánkou ke společné večeři), přičemž zároveň zcela nelogicky soustavně zdůrazňuje, že je mu zmenšený objem zakázek „jedno“, protože přece je a byl úspěšný, opravdu nemá o práci nouzi a koneckonců, dnes se spíš věnuje výtvarné činnosti. Franzovo pojetí umění by tu ovšem stálo za samostatnou glosu, neboť sugeruje jakousi zvláštní cestu umělce-trvale soutěžícího a zhusta vítězícího sportovce: „na kontě již mám 165 divadelních inscenací, a to je až dost; přitom nepočítám věci pro rozhlas, televizi“ – „Jako držitel třinácti nominací plus šesti Radokových cen za nejlepší hudbu jsem…“ – „Národnímu divadlu jsem přinesl dva Radoky za hudbu…“ Velké štěstí přitom je, že účast v prezidentské volbě přinesla prof. Franzovi „jakési dozrání“, k mnoha věcem „začal přistupovat s pokorou a úžasem“…
Čím dál častěji se stává, že je v masmédiích zveřejněno něco, co je bezděčně tak zoufale blbé a trapné, že to už nelze ani parodovat či glosovat, protože to ta věc už činí sama – interview s Vladimírem Franzem je jednou z vrcholných ukázek tohoto úkazu. Marek Švehla (viz Respekt) má za to, že Franzova exhibice a podíl, který na ní mají Lidové noviny, je součástí širokého útoku na „elitu“. To je sice teoreticky možné, nicméně přece jen poněkud obecné. Toto se přece dá interpretovat i docela skromně a adresně: totiž jako jeden z mnoha projevů naprostého úpadku jedněch konkrétních Lidových novin a jejich nevkusných zaměstnanců, o nichž se už prostě nedá mluvit jako o novinářích, natož kulturních.
AD

Zdá se, že redaktor týdeníku Echo24 Ondřej Štindl a jemu blízcí spolupracovníci zůstávají za všech okolností věrní svým zásadám. Před časem, když Štindl ještě pracoval v Lidových novinách, jsme se mohli v kulturní rubrice Lidových novin postupně dočíst leccos pěkného o přednostech Štindlova románu Mondschein, o jeho slavnostním uvedení v pražské kavárně, o autorových průlomových aktivitách na filmovém poli, o jeho obdivuhodných lidských kvalitách i o vzrušujících pocitech, které Ondřejova „bytost“ dnem i nocí vyvolává v jednom z redakčních kolegů, Jiřím Peňásovi. Nyní si můžeme v týdeníku Echo24 od Štindlova nového redakčního kolegy Lukáše Novosada u příležitosti křtu románu K hranici, který proběhl „v Ondřejově oblíbené holešovické kavárně“, opět přečíst leccos pěkného o „Štindlovi-tvůrci“ i o Štindlovi-člověku. Novosadovo vyznání vrcholí přáním „nechť kniha spěje k čtenářskému porozumění“; lze jen doufat, že na projevy vzájemného porozumění mezi svými zaměstnanci (k nimž se už několik měsíců řadí rovněž citovaný Jiří Peňás) si Týdeník Echo24 i nadále vyhradí dostatek místa.
MV