V závěru minulé kapitoly jsme se přiblížili k autorovi a jeho motivacím, abychom zjistili, že ty pro nás nejspíš navždy zůstanou hádankou. Pak je tedy nasnadě otázka, zda z úvah o díle zcela nevyřadit intence autora a nesoustředit se pouze na dílo samotné. Že by úplné pochopení díla bylo vykoupeno smrtí autora? Smrtí možná. Avšak jak jsme již naznačili, poznatků získaných mimo dílo se lze zbavit jen obtížně a jistotu přináší snad pouze chirurgický zákrok. 

Zda dílo opravdu je či není po skončení tvůrčího procesu na autorovi nezávislé, bude tedy ještě třeba prověřit. Neočekávejme jednoznačný výsledek. Přijde tak i otázka, zda nám nakonec jako vždycky nezbude jen vážený průměr mezi tím, co vidíme, myslíme si, že vidíme, víme a myslíme si, že víme. Než však na takový závěr přistoupíme, přece jen se pokusíme načrtnout alespoň nějakou možnost, jak tápání mezi dílem, autorem a jeho záměry učinit snesitelnějším.

Jistou úlevu by nám snad mohlo přinést něco, co lze nazvat komunitním uměním. Tedy situace uvnitř okruhu jedinců, jehož jsme součástí my i autor. Ten není komunitě neznámý, požívá její důvěry a do jisté míry své dílo adresuje právě jí. Na základě důvěrného vztahu jedinců uvnitř komunity lze předpokládat vzájemnou vyšší míru zasvěcení do postojů, záměrů a motivací jednotlivých členů této komunity, tedy i autora. Autor zde tvoří pro zasvěcené, což pro autora i konzumenta může být výhodou – členové komunity si věří, nezřídka i rozumějí a autor nebude podezříván z diverze. Zároveň tato situace představuje riziko v tom smyslu, že pokud bude autor exkomunikován, může se setkat s hlubokým neporozuměním a zásadní nedůvěrou. 

Jistou analogii této situace můžeme spatřovat v komunitě tvořené jedinci zabývajícími se tzv. současným uměním. Zde se příslušnost ke komunitě obvykle projevuje právě zabýváním se současným uměním. Aby současné umění bylo komunitou správně vnímáno jako takové, zabývá se obvykle zase právě současným uměním. Jde tedy o metatvorbu, případně její mocninu. Dojde-li k úniku resultátů metatvorby mimo komunitu, hrozí i v tomto případě projevy neporozumění a zásadní nedůvěry. 

Jakkoliv je tato úvaha zkratkovitá a hrubě zjednodušující, jako určitý model situace posloužit může, stejně jako doklad, že to, co zde nazýváme komunitním uměním, může přinést možná úlevu, ale plně uspokojivé řešení nepředstavuje. Existuje ovšem nějaké? Na to se zaměříme příště.