Vítám Vás na konferenci o díle Ivana Martina Jirouse. Je to nejen historicky první konference věnovaná této osobnosti, ale také první konference pořádaná Revolver Revue, která tento žánr dosud ponechávala v rukách akademičtěji zaměřených podniků. Patří ovšem k tradici tohoto časopisu, resp. k tradici samizdatové a undergroundové kultury, z níž Revolver Revue vzešla, že se stává aktérem situací a rolí, které nemá takříkajíc v popisu práce, a které jí dokonce ani nepřijdou na mysl – až do chvíle, kdy coby výzva vyplynou z nastalých okolností.

Netřeba rozvádět, že právě I. M. Jirous patřil k těm, kteří o tomto způsobu cesty ve veřejném životě vědí své. Je to mimo jiné také způsob a přístup související s kriticismem ve smyslu, o němž jednou hovořil jiný výrazný muž tzv. druhé kultury, Jan Lopatka, skrze připomínku židovské anekdoty: „Rodiče mají dítě, které nemluví. Když je mu deset let, usedne k obědu, nabere lžíci polévky a praví: ‚Málo slaná.‘ Radují se a ptají, proč nemluvilo dřív? Odpoví: ,Až dosud bylo všechno v pořádku.‘“ „Kritika se zabývá věcmi, které v pořádku nejsou,“ shrnuje Lopatka a tento úhel pohledu je podle mého názoru i klíčem k jedné podstatné rovině díla a veřejného působení I. M. Jirouse, jehož kriticismus v naznačeném významu dalece přesahoval běžné oblasti zájmu kritika výtvarného umění, jímž původní profesí byl.

Pokud jde o I. M. Jirouse nikoli jako nositele kriticismu, ale jako objekt kritiky či obecněji reflexe, nedá se jistě říct, že by bylo za jeho života „všechno v pořádku“, zhusta právě naopak. Zásadní zlom pak přišel s jeho odchodem z tohoto světa. Když v listopadu před dvěma lety zemřel, vzbudila sice tato skutečnost mimořádný zájem a ohlas, ale to, co se o něm po smrti napsalo, veřejně řeklo či natočilo, jeho obraz paradoxně spíš rozostřovalo a banalizovalo, než zvýrazňovalo a prohlubovalo – převažující vzpomínání na epizody ze života jakési svérázné hospodské figury či nespoutaného, avšak v jádru dobráckého bracha začalo rychle zastírat význam Jirousova básnického, kritického a teoretického díla neodmyslitelně provázaného s ostrým, nebývale statečným a důsledným občanským postojem, tedy odkaz, jakých v české kultuře a společnosti není mnoho. Namísto zájmu o tento odkaz nastoupila povrchnost ruku v ruce s mytizací, nad myšlením o pořád živoucích, protože dodnes inspirativních, nepohodlných a zneklidňujících stránkách Jirousova veřejného působení začalo vítězit zmrtvující a zneškodňující tlachání, odvádějící pozornost od podstatného. Tato skutečnost se může zdát paradoxní o to víc, že Jirous měl to štěstí, v Čechách nikoli obvyklé, že se dožil vydání valné části svého básnického a kritického díla i korespondence v příkladně připravených spisech, publikovaných v Torstu ediční péčí Martina Machovce, Michaela Špirita a Zuzany Jürgens – v době Jirousovy smrti tedy byly tyto tři obsáhlé svazky všem, kdo se k jeho osobnosti měli potřebu veřejně vyjadřovat, k dispozici. Neradostná realita v jirousovské reflexi posledních let je ovšem stejně paradoxní jako pochopitelná a neměla by nás zřejmě už překvapovat: bezmála čtvrt století po listopadu 1989 je i nenapravitelným optimistům opět dostatečně zřejmé, že nežijeme v zemi, kde by bylo až na výjimky považováno za žádoucí se takovými životními díly a postoji, jaké reprezentuje I. M. Jirous, zabývat skutečně a důsledně.

To jsou také zhruba důvody, proč se k tomuto životnímu dílu rozhodli obrátit pozornost pořadatelé této konference. Jako její motto jsme přitom zvolili Jirousův výrok podtrhující právě nezastupitelnou roli kriticismu, o kterém jsem mluvila a jehož nedostatek lze silně pociťovat nejen v jirousovské reflexi, ale v současném uměleckém a kulturním provozu vůbec, kde je nadále v nepořádku kdeco, ale většina to přijímá jako normu, nad níž se není třeba znepokojovat. Názor, že na „poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura“, vyslovil Ivan Martin Jirous v polovině osmdesátých let, krátce předtím, než se stal laureátem Ceny Revolver Revue, v rozhovoru publikovaném v Kritickém sborníku, příznačně samizdatovém, tedy výrazně menšinovém časopise, který vznikl v prostředí druhé kultury za tuhé normalizace jako periodikum zaměřené výhradně na kritiku a reflexi – ze sebezáchovné potřeby, jejíž podstatu vyjadřuje zmíněný citát. Příznačné rovněž je, že právě menšinová kultura v oné době pokládala otázky a vytvářela hodnoty, o nichž drtivá převaha kultury většinové, oficiální neměla ani ponětí, a že právě ona menšinová kultura představuje dnes zdroje, k nimž má smysl se vracet.

V duchu citovaného výroku jsme jako řečníky pro tuto konferenci oslovili literární kritiky a teoretiky, historiky umění, sociology, filosofy i další osobnosti, které mají předpoklady pro to, aby o Jirousově díle přemýšlely nejen na základě jeho znalosti, ale také analyticky a kriticky, nikoli předpojatě a sentimentálně. Není náhoda, že jejich část tvoří lidé, kteří nepatřili k Jirousovým přátelům, mnozí z těch, kdo na konferenci vystoupí, se s Jirousem ani osobně neznali. Dalším kritériem pro výběr řečníků byla schopnost spojit erudici se srozumitelností, protože i nechuť k samoúčelnému odbornictví a rádobyvědecké hantýrce patří k inspirativním rysům Jirousova působení, stejně jako otevřenost, protikladná intelektuálské nepřístupnosti. Ne všichni, které jsme oslovili, chtěli nebo mohli pozvání přijmout, v rámci dvoudenního programu se také zdaleka nedostane na všechna témata a oblasti Jirousova veřejného působení, které bezpochyby stojí za pozornost. Tato konference si ovšem nečiní nároky přinést vyčerpávající zprávu o Jirousově díle, natož jeho sumarizující hodnocení, její ctižádostí je otevřít alespoň některé z podstatných otázek s ním spojených a být impulsem k dalšímu přemýšlení o něm stejně jako k dalším jirousovským průzkumům.

Zbývá zdůraznit, že koncepce a příprava konference byla prací celého redakčního týmu Revolver Revue, vznikala ve spolupráci s kolegyní Editou Beníškovou a kolegy Viktorem Karlíkem a Markem Vajchrem. Za propůjčení prostor patří dík FAMU, za finanční podporu Magistrátu hl. města Prahy a Ministerstvu kultury, za konzultaci zástupcům Institutu pro studium literatury.

Děkuji Vám za pozornost.