Prózou, ke které má Jezero Biancy Bellové (Host 2016) v kontextu současné české literatury asi nejblíž, je o sedm let dříve vydaná Má nejmilejší kniha Markéty Pilátové (Torst 2009; srv. recenzi v RR č. 79/2010). Dějištěm obou próz jsou cizokrajná prostředí, Bohem opuštěné a turisty nevyhledávané destinace, skrznaskrz prostoupené zločinností a bídou, a jejich protagonistou dospívající chlapec, který s nehostinnými životními podmínkami svádí nerovný zápas. Zdevastovanou postsovětskou krajinu Bellová představuje v určitých směrech stejně jako Pilátová jihoamerické slumy: v žádné z těchto knih nejsou země, v nichž se příběh odehrává, pojmenovány, a zmíněné infernální končiny jsou vykresleny v obecném souladu s našimi vágními představami: v jihoamerickém slumu vládnou nelítostné drogové gangy, postsovětskou periferii zase tíží především ekologické katastrofy a mravní rozvrat. Detailnější „dokumentární“ svědectví o poměrech v zemích, které nelze najít na mapě, tyto prózy nepřinášejí; na zdánlivě autentickém půdorysu jsou zato navrstveny četné fantaskní a snové motivy.

Žánrovým ustrojením takto konstruovaných „magických“ světů se však obě prózy zřetelně liší. Zatímco Má nejmilejší kniha má idealizovaným hrdinou, řadou vysloveně kouzelných motivů a sentimentální fabulací blízko k pohádce, krajina Jezera má veškeré parametry postapokalyptického světa, jak ho známé z četných fantasy románů, filmů a počítačových her: země je rozpukaná, vzduch čpí prachem a dýmem, obzor vroubený relikty šílených industriálních experimentů co chvíli zahalí krvavé plameny. V tak bezútěšném prostředí je každodenní život ovšem spíše jen animálním živořením dílem apatických, dílem zvlčilých postav. Lidské organismy trvale vystavené kontaminované vodě a jedovatým exhalacím trpí v lepších případech chronickými ekzémy či nutkáním k dávení; v některých rodinách přicházejí na svět groteskně děsivé zrůdy. Napadení, znásilnění a vraždy jsou tu na denním pořádku; pestré galerii psychopatů vévodí ulízaný gauner s rafinovaně sadistickými sklony, který infernální potopou hladce proplouvá ve své nablýskané limuzíně.

V porovnání s běžnou literární produkcí tohoto typu se kniha Bellové vyznačuje nejenom nadprůměrnou jazykovou zručností, ale i snahou ozvláštnit žánrové čtivo něčím hlubším. Vybavuje proto svůj románový svět atributy, jejichž prostřednictvím kriticky poukazuje na tíživé dědictví a bezperspektivní přítomnost svých hrdinů. K uvedeným účelům slouží například socha nepojmenovaného Státníka, nepřehlédnutelně se tyčící na mnoha místech textu, či epizody názorně ilustrující sklony k radikálnímu islamismu u části obyvatel. Čtenář tu nemusí vynaložit žádné zvláštní úsilí, aby v něm takto představené motivy rezonovaly s tím, co sám zhruba ví nebo předpokládá: v postsovětských zemích je dědictví komunistické diktatury všudypřítomné, lidé bez reálných vyhlídek na lepší budoucnost se z vlastní historie zpravidla nepoučí a snadno podléhají svodům nových proroků. Příslušné pasáže, jimž z didaktického hlediska nelze nic zásadního vytknout, v kontextu beletristického tvaru vynikají svou deklarativní účelovostí.

Protagonista Jezera je vybaven konvenčně romaneskními rysy, ať už je to tajuplný původ, či emoční zjitřenost a jistá míra férovosti, jíž se odlišuje od převážně netečného či cynického okolí. Předurčují ho k archetypálnímu putování, jehož vysněným cílem je nejenom vydobýt si lepší životní podmínky, ale především nalézt životní smysl. V tomto ohledu Bellová navazuje na tradici pikareskního i vývojového románu. Vzhledem k tomu, že reprezentativní díla těchto žánrů se stala v historii literatury událostmi ani ne tak pro svůj lákavý „obsah“, jako spíš díky svému progresivnímu stylu, zejména co se týče narativní skladby, je nápadné, jak vcelku konvenčním způsobem o svém hrdinovi vypráví Bellová. Protagonistova „tajemství“ povětšinou čtenáři nezprostředkovává s vypravěčským odstupem, který by vytvářel intenzivnější napětí či alespoň rafinovaně podněcoval zvědavost. Čtenářskou pozornost se Bellová snaží upoutat především „seriálovými“ proměnami scén a spektakulárním naturalismem výjevů představovaných se smyslem pro efektní zkratku. Kráčí tím (není podstatné, zda cíleně, či bezděky) ve stopách Nabarveného ptáčete, románového bestseleru Jerzyho Kosińského. Hrdinové obou knih, chlapci donucení okolnostmi předčasně dospět, se postupnými útěky z místa na místo marně pokoušejí přetnout kruh více či méně panoptikálních násilností, z nichž mnohé mají explicitně sexuální motivaci. Pohyb hlavní postavy, který připomíná panické chování ptáka lapeného v sice rozlehlé, ale neprodyšně uzavřené voliéře, tak čtenář Jezera může vnímat jako osvědčený prostředek k upoutání voyeurského zájmu diváků „na druhé straně klece“, zvědavých, jak dlouho ještě oběť vydrží unikat svým trapičům. Všichni přitom tuší, že nejspíš až do posledních stránek, na nichž by v souladu s pravidly žánru měla závěrečná akce „ospravedlnit“ vše, co jí předcházelo.

Bellová se v závěru svého románu snaží souběžně završit dvojí významovou linii: uzavírá tu jednak psychologizující úvahy o smyslu hrdinova vztahu ke zneužité a ztracené matce a zároveň předjímá jeho střet s Duchem jezera, bytostí přežívající v mytologické paměti pobřežní komunity. Protagonistův postoj k této chtonické obludě, v románu načrtnuté jen zcela mlhavými konturami, osciluje mezi zlhostejnělou skepsí a rituálním respektem. Na to, aby se vztah jedince k nevypočitatelné nadosobní moci stal v Jezeru skutečně nosným tématem, je v průběhu vyprávění uchopen příliš nahodile, a popis příprav k finálnímu zápasu tak nakonec působí jen jako rozpačitý epilog dříve předvedených atrakcí. Otevřený závěr, kdy hrdina možná bude moci obludě pohlédnout do tváře, a možná taky ne, se tu stává tím nejvíce předvídatelným fabulačním trikem a spíše než jako výzva k riskantnímu sestupu do hlubin tajemství působí jako východisko z nouze.

Prozaický triptych Ondřeje Štindla K hranici (Argo 2016) se odehrává převážně v pražských kulisách. Není bez zajímavosti, že i zde figuruje coby personifikace nevypočitatelné lačnosti vyšších mocností po lidských obětech jakési podvodní monstrum; Štindl ho sice obdařil konkrétním jménem Hydra, vybavil ho však podobně neurčitými rysy jako Bellová svého Ducha jezera. V současné české literatuře tak shodou okolností zaujala výsostné postavení myšlenka, že tragický osud lidem připravují jakési podvodní mytologické obludy, o nichž toho víme asi tolik co o lochnesce. 

První z trojice Štindlových příběhů se odehrává v posledních dnech druhé světové války, druhý zejména v prvních letech normalizace, třetí především v týdnech pádu komunistického režimu v Čechách; všechny tři části jsou důkladně provázány sítí motivických a symbolických odkazů i mezigeneračním, dílem genetickým a dílem „mystickým“, spřízněním některých postav. Z žánrového hlediska připomíná první příběh nejspíš televizní formát dokudramatu, v němž jsou kontury významných historických událostí (zde osvobození Prahy) názorně osvětleny pohnutým lidským osudem (zde posledními dny příslušníka Vlasovovy armády). Vyprávění v druhé části vychází zejména ze dvou spektakulárních událostí, které se ve své době záhy staly předmětem celospolečenské šeptandy i zdrojem barvitého folkloru: vražedného útoku Olgy Hepnarové a pokusu tří bratranců Barešových o útěk na Západ v uneseném autobusu s třídou gymnazistů. Ve třetí, ve více směrech odlišné části tvoří historické události spíše náladově přitlumenou kulisu osobních dramat hlavní postavy.

Hrdiny Štindlova triptychu jsou – opět podobně jako u Bellové či Pilátové – chlapci a mladí muži, kteří se pokoušejí vzdorovat nelítostnému světu. Štindl jim však věnuje neporovnatelně větší péči v tom smyslu, že východiskem vypravěčské perspektivy se u něj zpravidla stávají rozvláčné introspekce. Hrdinovo rozpoložení je to, oč jde v Štindlově próze všem akcím navzdory především; čtenář není ponechán na pochybách, co si ten který z trojice protagonistů myslí zejména ve chvílích, kdy jde o život, či jak se cítí v situacích, kdy dospívá k závažnému rozhodnutí. Obsahem těchto redundantních exkurzů do nitra postav je z velké části to, co bychom mohli nazvat textovou reprodukcí vizuální akce prožívané s fanouškovským zalíbením. Efektně zinscenované přestřelky a bitky či střemhlavé jízdy a pády dobře promazaných strojů jsou tu zprostředkovány obšírnými popisy, které se snaží čtenáři vsugerovat, jak dobře ta či ona scéna vypadá; mnohé pasáže tak lze vnímat i jako bezděčný záznam denního snění potenciálního filmového producenta či autora dalšího scénáře.

Naplňováním takových denních snů se ovšem často řídí i motivace Štindlových hrdinů. Protagonistu druhé části, který touží pomstít se společnosti za utrpěná příkoří, mezi sebe prakticky bez váhání přijme trojice protřelých kriminálníků a nechá jej vzápětí naplánovat a řídit pyrotechnickou akci, jejímž hlavním cílem je škodolibé pokoření policejního štábu; v socialistickém Československu by takový čin měl vysloveně sebevražedné parametry, čtveřici nových kamarádů na život a na smrt se ho ovšem zázračně podaří dovést do zdárného konce. Pozdější pokus o únos autobusu, motivovaný zde parťáckou zásadou všichni za jednoho, sice ztroskotá, ale týž princip denního snění dopomůže hrdinovi alespoň obětovat se pro ženu, kterou před lety poznal a která se čirou shodou okolností ocitla ve správný čas na správném místě.

Druhým hlavním motivačním zdrojem jsou u Štindla přiznané i nepřiznané odkazy ke kultovním filmovým a románovým dílům a jejich formálním postupům; z letmé připomínky filmu Butch Cassidy a Sundance Kid tak lze se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, po kom Štindlovi hrdinové zdědili svůj neodolatelný talent k lakonickým hláškám, na jiném místě zmíněný román Mistr a Markétka zase Štindla zjevně inspiroval k nadpozemsky snovému závěru. 

Nejméně odvozenou a také zdaleka nejpůsobivější partii prózy K hranici tvoří pasáže z její třetí části věnované nesnadno uchopitelnému vztahu mladého muže zaměstnaného v ústavu pro postižené děti a jeho devítileté svěřenkyně; vypravěč tu svého hrdinu a jeho dilemata náhle dokáže nahlížet s pronikavou věcností, v celkovém kontextu jeho knihy podivuhodnou. Ukáže se tu, že možná kdyby víc důvěřoval sám sobě, neopíral se o rádoby atraktivní témata, která v uměleckém díle působí jako trapně otřepaná návnada pro vyvolání mediálního zájmu, a neexploatoval rutinní a zpopularizované postupy, mohl by být Ondřej Štindl dobrým spisovatelem.