Vraťme se na začátku této části ještě k problematice kontextuálního kesonu, zmiňované minule. Jako takový je zjevně uvažovatelný pouze v teoretické rovině, v rovině praktické je jeho konstrukce vyloučena. Avšak nikoli v reverzní podobě, tedy v situaci, kdy by do kesonu nebyl umisťován zkoumaný předmět, ale sám pozorovatel. 

Takový druh kontextuálního kesonu pracuje na principu záměrně vyvolávané retrográdní amnézie. Jednoduše řečeno pouze s pomocí chirurgicky či chemicky vyvolané hluboké ztráty dlouhodobé a preventivně i krátkodobé paměti bychom byli s to nahlížet předměty alespoň částečně mimo jejich kontext, a tak odhalovat jejich pravou podstatu nezatíženou nánosem souvislostí.

V České republice bohužel zatím stále nebylo takové středisko, které by vědeckým pracovníkům umožňovalo dosáhnout čistého náhledu, uvedeno do provozu, nicméně je to jednoznačně pouze otázkou času. Nezbytnost trvale vybavit takovou schopností jen celé generace teoretiků, kunsthistoriků a kurátorů, nechť je toho dokladem. 

Druhou část tohoto dílu budeme věnovat sémantické otázce, totiž zda slovo umění má blíže ke slovu umět, či ke slovu umělý. Přikloňme se pro tuto chvíli k druhé možnosti a dodejme, že tento příklon se zdá být zcela nasnadě: jen namátkou: Kunst – künstlich, art – artificial…  

Dále vyjděme z předpokladu, že je to právě jistá umělost, co umění činí uměním. Rozdělíme-li totiž lidské činnosti na přirozené a umělé a do první kategorie, byť ve značném zjednodušení (zcela se zde vyhneme např. problematice hry), zahrneme činnosti primárně motivované zajištěním přežití a rozmnožení, pak musíme konstatovat, že činnosti, jejichž primárním motivem je produkce toho, co nazýváme uměním, do této kategorie nespadají. Často naopak vedou ke zcela opačným výsledkům. A opačně, je-li produkce umění primárně motivována zajištěním přežití a rozmnožení, stává se tato činnost obživou, tedy činností veskrze přirozenou, do kategorie činností umělých nespadající. 

Ano, zdá se, že klíč je tedy v motivaci autora. Jenže k čemu je nám takové zjištění, když motivace autora pro nás navždy zůstanou hádankou? Vždyť motivace nás samotných jsou pro nás často jen těžko čitelné. Je konečně nutné k dílu přistupovat jako ke zcela autonomnímu subjektu, když motivace vedoucí k jeho vzniku pro nás nikdy nebudou cele odhaleny? Je to zase jen otázka důvěry? A právě o tom, zda je dílo na prvotních záměrech autora závislé, či nikoliv, se zamyslíme příště, snad i s Dr. Hirschem.