Přihodilo se mi, že jsem se v nedávných týdnech opakovaně ocitla tváří v tvář televizní obrazovce. Jednou jsem v ní zahlédla Františka Stárka Čuňase, který v jakémsi rozhovoru s Jakubem Železným mluvil o tom, že v Čechách se společenská poptávka po reflexi normalizační minulosti ve větší míře možná objevuje až poslední dobou, s odstupem času vlastně nepřekvapivým, neboť obdobným třeba tomu, s nímž se s obdobím nacismu začali podstatněji vyrovnávat v Německu. Stárek, ač sám zásadní aktér mnoha klíčových, avšak dodnes povýtce zapomínaných či bagatelizovaných událostí inkriminovaných let, to říkal se sympatickou věcností a nadhledem, a už proto přinášel záblesk optimismu – když jsem televizi opustila, začala jsem si hned vybavovat některé příklady jeho hypotézu podporující. Doprovázelo je ovšem i zjištění, že taková reflexe může mít vpravdě rozličné podoby.

V neděli 8. ledna jsem se pak před obrazovkou neocitla náhodně; neodolala jsem návnadě, nastražené v internetových sítích: „Sama v čase normálnosti… Dnes už neuvěřitelný příběh o životě a lásce z roku 1977 v novém filmu České televize… Vítězný text ze scenáristické soutěže, vypsané Centrem dramatické, divadelní a hudební tvorby v roce 2007 na téma ‚normalizace‛, napsala Lucie Konášová.“ Zadání neboli objednávka tu byly mimo pochybnost. Se společenskou poptávkou se to ale i v tomto případě ukázalo poněkud složitější. Úspěšná TV scenáristka polistopadových let totiž ve svém opusu na téma normalizace nepřekvapivě vyšla vstříc především poptávce po nadčasové mýdlové problematice. Překvapila snad pouze mírou křečovitosti, s níž se snažila svou srdceryvnou story o životem smýkané čerstvé vdově, poctivé a „člověčí“ to komunistce se stále ještě pěkným tělem v strašidelném negližé z dob snad až gottwaldovských, jež se mimo jiné trýznivě zaplete s o mnoho let mladším fešákem, usadit v normalizačních kulisách. Bytostné jádro jejího scénáře, jehož jiná variace by byla v časech reálné normalizace obalena třeba „reáliemi“ z prostředí „žen za pultem“ a jehož odnože v „normálních“ časech tato scenáristka dosud lokalizovala do „dobrých čtvrtí“ či „ordinací v růžových zahradách“, se tentokrát pokoušelo tak trochu koketně skrývat, a to v podivuhodných scénách – náhodně nalezeného opisu Charty, pouliční razie na její signatáře (přísahat na to nemůžu, ale myslím, že jsem za skly pronásledovaných aut zahlédla masky Václava Havla a Pavla Landovského, nebo snad Kohouta?), papalášských večírků či v motivech heterosexuálně-kádrováckých a naopak homosexuálně-disidentských. Bylo to stejně toporné jako ve všech TV inscenacích-seriálech-novelách z tohoto mocného rodu, jen ještě o něco fantasmagoričtější, a nemohlo to zároveň nepřipomenout ani legendární díl Majora Zemana s Plastiky. Příznačné ostatně bylo, že i zde se všichni, kdo se režimu tak či onak pokoušeli vzepřít a ještě do toho zatahovali nebohou hrdinku, nakonec ukázali po čertech bezcharakterními a nesympatickými vykuky, což dokonale ladilo s lidově genderovou naježeností scenáristky – všechno to totiž byli chlapi, a ti, jak známo, obecně za moc nestojí. 

Zážitek to byl takový, že ve mně vyvolal téměř živočišnou potřebu protilátek. Vzpomněla jsem si na jeden krátký text Jana Lopatky. Napsal ho v době, kdy se musel už několik let živit úmornou prací mimo svůj obor, přesně v roce Charty, kterou podepsal, věnoval ho tehdy k šedesátinám dnes už rovněž nežijícímu Zdeňku Urbánkovi, také chartistovi, a coby kritik především literární v něm pojednával o jednom oficiálním filmovém produktu oněch tzv. znormalizovaných časů, jenž se mu připletl do cesty. Lopatka svou reflexi dnes už zcela zapomenutého paskvilu, která se šířila jen v několika málo exemplářích strojopisného časopisu Spektrum, otevřel řádky, jež spolu s jeho jinými texty vstoupily do dějin české kritiky: „Maličko, a stal by se člověk filmovým recenzentem. Přitom by mohl znovu přijít na kloub té v Čechách téměř posvěcené záležitosti takříkajíc šaldovského rodu – jak se stát kritikem z bezprostředního diktátu chvíle, jak se pěkně říkalo. Ale jsou zřejmě opravdu momenty, kdy si nelze pomoci a kdy by člověk, i kdyby mu usekli údy, napsal glosu, jsa torzem.“ Protilátky zaúčinkovaly s nečekanou razancí, v Lopatkovi jsem listovala dál. Brzy jsem narazila na rozhovor, který vyšel na začátku let devadesátých. Lopatka byl i v této, pro mnohé tak optimistické době se svými názory zpravidla takřka osamocený. V tomto případě mluvil naprosto nesouladně s většinovými hlasy o „obecné nechuti vůči připomínání posledního dvacetiletí“, tedy normalizace, nechuti související s hluboce zakořeněnou „obecnou nenávisti k disentu“. Takové jevy ovšem, uzavírá Lopatka střízlivě, odpovídají „běžné náladě populistní: Urvat, co se dá, a na vše zapomenout“.

Rok poté, co tato slova publikoval, Jan Lopatka ve třiapadesáti letech zemřel, od jeho smrti za rok uplynou už dvě desetiletí. I kuriózní TV inscenace patří k dokladům potvrzujícím dosah jeho kriticky jasnozřivého ducha. K citovaným Lopatkovým nálezům scénář Lucie Konášové po tolika letech s potměšilým cynismem dodává jen to, že „obecná nechuť vůči připomínání“ může být na základě poptávky přetavena i ve svůj zdánlivý opak a že něco, co se vydává za vzpomínání, může ve skutečnosti přispívat k ještě většímu zapomnění.