Uplynulo pět roků od smrti spisovatele Jana Balabána; když 23. dubna 2010 zemřel, nebylo mu ani padesát. V Revolver Revue publikoval na začátku devadesátých let, v době, kdy ještě nebyl zdaleka tak známý jako později, podílel se i na velkém bloku věnovaném v čísle 24/1993 Ostravě – „městu budoucnosti“. V den letošního výročí jsem si připomněla film, který krátce po jeho smrti vznikl podle scénáře a v režii Petry Všelichové. Když jsem ho před několika lety viděla v České televizi, zaujal mě v kontextu její obvyklé programové nabídky nepřehlédnutelnou mimoběžností, z níž bylo zřejmé, že o co víc jsou tvůrci snímku zaujati osobností, o které pojednávají, o to míň se ohlížejí na domnělého tzv. průměrného diváka. Kvality filmu, nazvaného Jan Balabán, svými vlastními slovy, zde přitom netkvěly v nějakém experimentátorství či novátorství, ba dokonce ani v mimořádné řemeslné zručnosti, nýbrž v dramaturgii, zřetelně plynoucí z hlubšího zájmu o věc: snímek je založen na tom, že v něm přes padesát minut slyšíme – na zcela vedlejším a často tak či onak nekvalitním obrazovém pozadí, které někdy tvoří dokonce jen černá plocha – pouze hlas Jana Balabána, nepočítáme-li občasné zvuky v zadním plánu. Děje se tak prostřednictvím filmových a rozhlasových záznamů jeho autorských čtení, vystoupení na vernisážích, rozhovorů s ním a dalších stop, které tu vznikly za jeho života při různých příležitostech a na různé, nejen technické úrovni. Film ovšem ukazuje, že Balabánova osobnost byla natolik silná a jeho myšlenkové a rétorické schopnosti natolik přesvědčivé, že i v takto poskládaném tvaru dokážou působit jako určující a stmelující základ, na kterém lze stavět.

To ovšem divákovi bezmála hodinového snímku při povaze Balabánovy osobnosti a díla, z něhož je zde rovněž výrazně, v neukvapeném tempu citováno, v jistém smyslu vůbec nic neusnadňuje. Intelektuální, řečnické a literární dispozice tohoto muže měly blízko až k vážnosti evangelického kazatelství, z jehož tradic ostatně vyrostl a k němuž se hlásil, a naprosto se vylučovaly s plytkým showmanstvím a laciným pomrkáváním do publika, jež si více či méně obratně osvojila většina úspěšných českých spisovatelů posledních dekád. Film průkazně připomíná, že Balabánova odlišnost a jedinečnost spočívala kromě jiného v tom, k čemu veřejný prostor na rozdíl od svých přizpůsobivých a pragmatických kolegů využíval. Žádná očividná, nebo naopak rafinovaně kamuflovaná sebeprezentace a sebepropagace na prvním místě, žádné nepromyšlené mluvní výlevy na jakékoli téma, nýbrž důkladně a důsledně – a někdy jistě i mentorsky, „nepohodlně“ a nepříjemně – formulovaná starost především o to, co člověka trápí, sužuje, sráží a činí namnoze opuštěným, osamoceným a bezmocným, a co ho naopak i přesto přese všechno může posilovat a přesahovat. Takový zájem u Balabána neznamenal únik do nějakých vzdálených, nadčasových světů obecných otázek, ale především zaujetí životem tady a teď. Trápila ho „kulturní debilita“ doby, v níž mu bylo dáno žít, v rozjuchaných a zdánlivě bezstarostných a optimistických letech velkých příležitostí v Čechách po listopadu 1989 se až programově soustřeďoval na osudy lidí neúspěšných, strádajících a vykořeněných, zajímaly ho v tomto smyslu temné a odvrácené stránky života. Směšná pro něj byla představa tlustých čar za minulostí, které by nám snad měly zaručit už jen růžovou přítomnost. Ve filmu o tom říká: „Různé tlusté čary a různé představy, že tady to svinstvo a zbabělost a blbost nebyly, anebo že už jsou pryč... Ony se vracejí, přímo v jednání a vzorcích chování lidí a v podobných věcech. Takže si myslím, že jsme v tomto smyslu pořád docela v prdeli.“ Na jiném místě ho divák filmu slyší s téměř neznatelně ironickou dikcí mluvit o tom, že víc než život jako zábava ho zajímá život jako vyrovnávání se se smrtí – a že to je zas jeho způsob zábavy.

Jan Balabán zemřel, měřeno dnešními hledisky, mladý. Zdá se ale, že čas, který mu byl na tomto světě dán, dokázal vzdor všem vnitřním běsům, jež pod jeho rozvážnými slovy a vyrovnaným výrazem tak často cítíme, naplnit přinejmenším ve své tvorbě a dalším veřejném působení hutně, vědomě a svobodně, nepromarnil ho v nepodstatném a pomíjivém, nenechal se svádět, korumpovat a vláčet sezónními okolnostmi a příležitostmi – slovy Bible, která mu nebyla vzdálená, nezakopal a nepromarnil svou hřivnu.