Před časem mě zaujala recenze na jednu populární publikaci z oblasti přírodních věd. Autorovi knihy bylo v ohlase vytýkáno, že svou teorii vyjádřil pouze slovně, místo aby ji doprovodil také matematickou rovnicí. Slovní model je podle recenzenta nespolehlivý, protože neumožňuje plně kontrolovat platnost tvrzení: v čistě verbálním modelu nelze zaručit, že závěr opravdu vyplývá z výchozích premis.

Na tuto přísnou recenzi nezřídka myslím, když čtu práce z oborů, které jsou mi bližší. Vždy jsem měl za to, že i verbální model může dostát exaktnosti, je-li dobře vystavěn. Stále častěji a častěji se však přistihuji při přání vyjádřit něco matematicky, tak, aby nebylo pochyb, co je na jedné a co na druhé straně rovnice.

Několik let po výstavě děl z tzv. „Prinzhornovy sbírky“, o níž jsem psal pro Revolver Revue č. 76/2009, připravila Galerie hlavního města Prahy výstavu Adolfa Wölfliho (1864–1930). Myslím, že docela dobře chápu, proč Wölfliho ošetřující lékař Walter Morgenthaler vydal v roce 1921 knihu Duševně nemocný jako umělec. O něco méně chápu, proč uvedená galerie v propagačním materiálu k výstavě označuje Wölfliho za „jednoho z nejpozoruhodnějších a nejoriginálnějších umělců 20. století“. Dětské skotačení má nejen svůj půvab, ale má i hluboký smysl, vyplývající z řádu přírody. Skotačí-li však bělovlasý kmet, může se jednat o příznak degenerativních procesů, jež mají za následek pozvolný úpadek celého organismu.

Doktor Morgenthaler i všichni ti, kdo jeho štěpný názor přijali jako daný fakt, by udělali dobře, kdyby se pokusili aspoň jednou převést své vyjadřování z čistě verbální roviny do exaktního jazyka. Pak by snadno odhalili jeden podstatný defekt: všechny ty řeči o „umění dětí“ či „umění duševně nemocných“ mají jeden společný jmenovatel, a tím je skrytá eskamotáž s pojmem „umělec“, k němuž mají zvuky nebo shluky písmen jako umělec, artist nebo Künstler odkazovat. Ne každý, kdo si doma maluje, je umělec. Ne každý, kdo maluje a své produkty vystavuje a dokonce i prodává, je umělec. Dokonce ani když jsou díla nadaného schizofrenika vystavována a prodávána, když jsou o nich psány tlusté monografie a jsou jim stavěna muzea, nestává se z jejich autora umělec. Člověk, řítící se autem s nefungujícími brzdami z kopce, není ještě řidičem formule 1. Člověk, který se z kopce řítí proto, že nerozezná brzdu od plynu, je řidičem formule 1 právě tak.

Walter Morgenthaler žil v době, která v umělci ráda viděla tak trochu šílence. Byla to také doba kdy, zejména v německy mluvících zemích, nebylo většího štěstí než být přijat na Akademii a stát se umělcem, či spíše – být Künstler. Co všechno toto magické zaklínadlo slibovalo svým adeptům! Svobodu, volnost, krásu… Těm, kteří neprošli sítem, občas nezbylo než vystupovat vůči společnosti jako pouhý Vůdce (jak druhořadá role oproti tvořícímu Künstlerovi!), oplakávat vlastní talent a vyhladit část svých spoluobčanů, aby jejich všelijak zpotvořená obydlí nahradily široké třídy nových, světlých měst.

Nebylo proto nic překvapivého na pokusu vidět i v čárajícím šílenci tak trochu umělce. Čas, který od té doby uplynul, nám ale umožňuje jistý odstup. Právě schopnost odstupu je tím, co odlišuje „nemocného“ od „zdravého“. Podívat se na věci jakoby zvenčí, dosáhnout náhledu, jenž nikdy není zcela „pravdivý“ a „objektivní“, přesto však umožňuje dílčí poznání. Legenda o šíleném umělci nás přesto pronásleduje dodnes. Zkřížena s legendou o umělci-sociálním revolucionáři vydává plody, jež vidíme kolem sebe. Opravdu je to tak, že tvořivost kvete jen v těchto dnes už poněkud vyježděných kolejích? Nejde naopak jen o snahu odvést pozornost někam stranou – právě od nedostatku tvořivosti?

Odvaha dneška: nebýt schizofrenik. Odvaha dneška: nebýt v médiích. Odvaha dneška: nebýt žádnou z těch „minorit“, nad nimiž slintají současní kulturtrégři, ale být jedinou cennou minoritou, kterou má každá doba – být minoritou ducha, vyslancem jiného století. Být jenom umělcem uprostřed künstlerství.