Bye, bye, Johnny!
V poslední době se až příliš často loučím s hrdiny svého mládí, 16. září zemřel John Dawson Winter III., známý jako Johnny Winter. Drsněji řečeno: kapou jeden po druhém, protože se už dávno „kácí v našem lese“, jak říkával i kamarád Ivan Wünsch, který už to má taky za sebou, letos 1. června tomu bylo patnáct let…
Johnny umřel stylově – v curyšském hotelovém pokoji, kam ho zavedlo turné. Bylo mu sedmdesát. Tetovaný albín, holdující rozličným omamným látkám, z nichž preferoval heroin a alkohol, na sebe výrazně upozornil na konci šedesátých let. Od té doby hrál v podstatě to samé – elektrické blues, štědře kořeněné boogie a rodným Texasem. Vynikající kytarista, podmanivý zpěvák a prostřední autor, který si ale uměl vždycky vybrat skladatelsky zdatné spoluhráče. Také jeho coververze známých písní byly obvykle lahůdkou. Za všechny neodolám zmínit třeba stoneovskou Jumpin´Jack Flash, Good Morning Little School Girl od Yeardbirds nebo Johny B. Good Chucka Berryho. Na počátku sedmdesátých let jsem poprvé slyšel píseň Rock and Roll Hoochie Koo a od té doby mi občas znenadání začne znít v hlavě, přičemž od roku 1976 je to v divoké podobě, jaká je zaznamenána na desce Johnny Winter / And Live.
Winter byl nejen vynikajícím sólistou a frontmanem, ale také citlivým sidemanem sloužícím celku, mužem, který chápal smysl spolupráce. Ty, kdo si nedovedou představit, o čem mluvím, odkazuji k poslechu desky Hard Again, na níž spolupracoval s Muddym Watersem. Považuji ji už léta za klenot své sbírky vinylů. Za album Third Degree (1986) získal Winter Cenu Grammy, o dva roky později byl uveden do rock´n´rollové síně slávy. Jeho poslední studiové album Roots vyšlo v roce 2011. Patřil do dlouhé řady putujících bluesových muzikantů, a přestože i on načichl hipíctvím, měl pořád mnohem blíž k Hanku Williamsovi než k Johnu Mayallovi. Sůl země. Flašky, dálnice, hotelové pokoje, hádky s dealery a další flašky. Občas si mezi hraním a „aktivním odpočinkem“ udělal čas a stavil se v tattoo salonu… Je to romantické, pokud to ovšem člověk nemusí prožívat na vlastní kůži.
Naživo jsem ho viděl pouze jednou, na počátku nového tisíciletí, přestože u nás hrál relativně často. Nejistě kráčející stařeček (tehdy šedesátiletý!) se při příchodu na jeviště neobešel bez průvodce. Zpíval tehdy slabým hlasem a zdálo se mi, že hraje bez zájmu. Celý dojem se kupodivu výrazně zlepšil, když jsem se na něj přestal dívat. Vzpomínky…
Jdu si okamžitě pustit dvojalbum And / Live a sjedu ho celé: Good Morning Little School Girl, It´s My Own Fault, Jumpin´ Jack Flash, Great Balls Of Fire, Long Tall Sally, Whole Lotta Shakin´ Goin´ On, Mean Town Blues, Johnny B. Good, Guess I´ll Go Away, Ain´t That A Kindness, No Time To Live, Rock And Roll Hochie Koo, Am I Here?, Look Up, Prodigal Son, On The Limb, Let The Music Play, Nothing Left, Funky Music.
Goodbye, Johnny!
Každý cikán hádá podle svého koně aneb komunisté, paní Fischerová a „Štěpcův“ táta
Osmadvacátého září, v Den české státnosti, jsem se rozhodl uklízet. Nebyl to projev metamorfovaného vlastenectví, prostě už jsem se v tom binci necítil dobře. Napřed jsem se pustil do stohu novin – když mě v nich něco pobaví nebo rozčílí, obvykle si je, nebo alespoň kus s článkem, schovám. Po čase většinou vychladnu a vyhodím to, aniž bych do textů znovu nahlížel. Pár kousků však archivuji už podezřele dlouho a mám potřebu se o ně podělit.
Od 11. srpna 2012 uchovávám stranu 14A MF Dnes se sobotním rozhovorem Jana Kubíka s Danou Fischerovou, nazvaným Můj kalamitní plán, co dělat, až to přijde. Je to tedy interview z doby, kdy Jan Fischer dlouhodobě dominoval průzkumům stran prezidentských voleb (tehdy měl 34 procent). Z rozhovoru vyjímám dvě odpovědi.
Nejprve na otázku: „Jak snášíte to neustálé opakování: Jan Fischer, bývalý člen KSČ?“, Dana Fischerová odpovídá: „Skoro bych se divila, kdybyste se mě na to nezeptal. Někdy mám pocit, že se Honza narodil 6. dubna 2009, kdy se stal předsedou vlády. Ale on má za sebou obrovskou minulost, začínal na statistickém úřadu, byl odborným poradcem v sekretariátu předsedy, pak byl ředitelem odboru… Ano, vstoupil do strany, protože to byla nutnost pro práci, kterou uměl a chtěl dělat… Byl řadovým členem a tak jako každý, i ten, kdo v KSČ nebyl, chodil na Prvního máje na takzvaný existenční pochod. Chodili jsme tam všichni!“
Další otázka zněla: „Nejde o novináře, ti mají jen tu výhodu, že se vás nebo manžela mohou přímo zeptat. Ale bývalé členství v KSČ řeší hodně voličů. To přece víte?“ Odpověď: „Mám pocit, že se to tu občas bere jako vada na charakteru. A to já si nemyslím. Honza dělal pro tuhle republiku už od roku 1990 strašně moc. V roce 1990 třeba zodpovídal za zpracování výsledků prvních demokratických voleb. To je pro mě dostatečný důvod, aby se už přestalo hovořit o jeho komunistické minulosti.“
V závěru rozhovoru se paní Fischerová vyznala z obdivu k Olze Havlové. To jsou tedy paradoxy, takový morální relativismus aby jeden pohledal. A co ti, kteří svou práci také „uměli a chtěli dělat“, jen nebyli vybaveni kachními žaludky, které by jim vstup do strany jako realizaci „poznané nutnosti“ umožnily? Interpretace problému v podání paní Fischerové je výsměchem základní morálce a lidské slušnosti, výrazem pohrdání všemi, kteří byli od své práce zahnáni do kotelen, skladů a k nejrůznějším nekvalifikovaným činnostem na čerstvém i jiném vzduchu.
Víkend Dnes jsem schovával od 24. listopadu 2012 kvůli rozhovoru s titulem Můj syn Radek, kde byl zpovídán tatínek tenisty Štěpánka. Z obsáhlého článku vyjímám tři ukázky:
„Jak jste vnímal tu dobu, kdy Radek vyrůstal? Socialismus?“ „Já vám řeknu, co bylo v té době nejlepší: StB, JZD a tenis. Estébáci to hlídali, jézéďáci vyráběli potraviny a tenis fungoval. To vy nepamatujete.“
„Teď nevím, jestli vtipkujete… Estébáci, to byla kontrola lidí.“ „To byla, ale nás se to netýkalo. V StB jsme nikdy nebyli. My jsme hráli tenis a jedinej vliv, který na nás komunisti měli, byl, že dávali do tréninkových středisek peníze, to od nich bylo hezký. Jinak s nimi nemáme žádné zkušenosti, ani dobré, ani špatné. My jsme ten režim přežili.“
„Byl jste ve straně?“ „ Kdo nebyl ve straně! To vám dali podepsat ROH, KSČ a SSM, ale pomůže vám KSČ na tenise? Nepomůže. Radek to vyhrál sám za sebe.“
Radek Štěpánek je obvykle popisován jako „srdcař“, který rád reprezentuje naši zemi. To je bezesporu krásné, ale čí zemi to vlastně reprezentuje? Pokud je to země těch, jimž se podle jejich vlastních slov za komunistů „nic nedělo“ a pro svoji činnost měli mnohem lepší podmínky než dnes, pak nereprezentuje stát, se kterým bych se mohl identifikovat.
Nikoli samotný úklid v mém příbytku, ale tyto řádky jsou tedy mým spontánním příspěvkem ke Dni české státnosti. Citované a mnohé další fragmenty denního tisku jsem s úlevou vyhodil. Zbývající nepořádek se hned jevil jako marginální.
Soukromý azyl
je název výstavy malířky Venduly Císařovské, která v galerii Portheimka potrvá do 31. října. První ze zhruba 120 vystavených obrazů pochází z roku 1974, poslední ze sklonku letošního léta.
Na výtvarnou scénu vstoupila v polovině sedmdesátých let a o jejích obrazech psali lidé, kteří jsou schopni zahlédnout i to, co jiným obvykle zůstává skryto, třeba Viktor Šlajchrt, Pavel Šrut nebo Josef Janda. Co tedy ještě napsat? Bylo by jistě možné konstatovat, že jako školená restaurátorka těží ze zvládnutého řemesla, zařadit ji do proudu imaginativní malby, zastavit se u tematických okruhů její práce a skončit výčtem aliancí a spřízněných tvůrčích typů, „naší“ Miladou Marešovou počínaje a „světovou“ Dorotheou Tanning konče.
U charakteristiky její práce by se zdánlivě nabízelo slovo miniatura, jenže označení miniatura se podle mého názoru netýká formátu, ale čehosi mnohem podstatnějšího, co lze popsat jako kabinetní způsob vidění skutečnosti a náchylnost k idylickému světu „domácího štěstí“. Z takových východisek by ovšem bylo možné Vendulu Císařovskou podezírat jen omylem, proto ji naopak považuji za monumentalistku, jen pracující z vlastního rozhodnutí v opačném měřítku. Svoji výtvarnou dráhu ostatně obrazy velkých formátů zahájila a o jejích přetrvávajících „monumentálních“ spádech svědčí i kompoziční rozvrh jejích pozdějších obrazů, včetně těch o rozměrech nálepky krbových sirek. Její vnímání formátu výrazně ovlivnila také italská cesta, kterou podnikla v roce 1975 se svým tehdejším manželem: masivní atak u nás tehdy nevídané velkoplošné reklamy, jejíž měřítko musí být z podstaty proměnné, aby obstála i v drobnějších tiskovinách, jí otevřel nový pohled na práci s proporcemi.
Malířka si tehdy uvědomila, že skromný formát může jejím narativním potřebám sloužit stejně dobře jako rozměrná plátna a že i na malé ploše lze vyprávět nesumarizované příběhy, což úzce souvisí s osobním vnímáním velkého a malého, jinými slovy posvátného a profánního. Když se pak po čase ustálila ve formě, mohla se stát vypravěčkou dávných příběhů, ironickou glosátorkou nejžhavější současnosti i vědmou pokoušející se zahlédnout děje budoucí. Mohla být zároveň ironická, sarkastická i empatická. Samotná metoda zobrazení přitom zůstává více méně stejná. Kultivovaná barevnost, vycházející z okouzlení italskými primitivy, kompoziční řád, odkazující k renesančním perspektivám městských vedut, poetika perských miniatur, koexistující v radostné mesalianci s řečí příbalových letáků, jsou základem kryptických pastiší, dešifrovatelných pro jedince s podobnou „čtenářskou“ zkušeností.
Občas slýchám, že obrazy Venduly C. jsou příliš popisné. Co přesně však popisují? Nepopisují nic. Prostřednictvím zaznamenaných zážitků jednoho konkrétního života ukazují jisté universální situace, jejich začátky, prostředky i konce. Takové, co kdysi zaskočily nebo zanedlouho překvapí mnohé z těch, kteří na ně dnes už či ještě hledí s nepochopením.
